Jak probíhají bezprostřední přípravy před cestou i to, nač ze svých cest nejvíce vzpomíná, se dozvíte v následujícím rozhovoru!
Cestovat kolem světa na Pionýru. Co člověka přivede k tomu, že vyrazí na několik desítek let starém stroji na tisíce kilometrů dlouhou cestu?
Najmä finančná situácia. Keď sme robili prvé cesty na pionieroch, fakt sme nemali na žiadnu inú motorku. V podstate sme mali iba pár drobných na benzín, no a ono mi to dáko prischlo a jazdím na ňom doteraz dennodenne.
Dokážeš vůbec ještě spočítat, kolik kilometrů jsi během svých výprav najel a kolik zemí jsi navštívil?
Kilometre spočítať nedokážem, pretože mi nikdy nefunguje tachometer. A zemí? Európske asi počítať nebudem a bez nich to bude odhadom tak 15.
Která z nich se Tě zaujala nejvíce a na kterou máš naopak špatné vzpomínky?
Nedá sa napísať, ktorá najviac, ale mám také topky: Azerbajdžan a Rusko kvôli neskutočne milým ľudom a Bolívia ma uchvátila prírodou. Vyslovene zlé spomienky nemám našťastie na žiadnu krajinu.
Tento způsob cestování může být bezpochyby i velmi nebezpečný. Máš ty osobně ze svých cest nějaký zážitek, na nějž do smrti nezapomeneš?
Pár nebezpečných sa nájde. V Kazachstane nás chcel zabiť Rus, ktorý nám ponúkol ubytko. Triezvy bol v pohode, no ako sa opil, bol celkom neovládateľný. V Guyane ma s fotografom Kubom pak ešte ohrozovali pištoľou. Teda viac Kuba ako mňa ja som sa nenápadne vytrácal z tohto miesta. Fakt to bolo o hubu, ale teraz na to spomínam s úsmevom.
Při putování s tak starým strojem přirozeně dochází i k různým defektům a poruchám… Vozíš s sebou mnoho náhradních dílů nebo při opravách spíš improvizuješ?
Zistil som, že až tak veľa toho netreba brať. Aj tak sa vždy pokazí to, čo nemáš a na druhej strane som veľmi zlý mechanik, takže ja stále impovizujem.
Je Pionýr i tvým běžným dopravním prostředkem nebo máš i nějakou „civilní“ motorku?
Ešte mám Jawu 250 keď sa niekde fakt, že ponáhľam....
Co na tento neobvyklý koníček vlastně říkají tví blízcí?
Nič zlé, pomáhajú mi a podporujú ma. Možno zo začiatku ma strašili že ma niekde zabijú - no zistili, že to tak nie je a teraz sú v kľude.
Jako fotograf bych se chtěl také zeptat, jak vůbec probíhá focení a natáčení během výprav? Tím teď mám na mysli především cesty s trabantí partou.
Zložite. Ako Aleš povedal: natáčať film bolo to najťažšie z celej expedície. A fakt to tak bolo - milión prejazdov a hlavne stále myslieť na film. Na druhej strane potom vznikol perfektný dokument.
Předchozí otázkou jsme se dostali k Danu Přibáňovi a jeho žlutému cirkusu, který je nyní více než aktuální. Jak vlastně začala vaše spolupráce?
Dan mi napísal mail po tom, ako videl náš krátky film z Kazachstanu, či neprídem do Prahy spraviť prednášku. Tam sme sa zoznámili no a o rok neskôr, keď Dan riešil kontajner do Južnej Ameriky a vedel, že pôjdu Poliaci na maluchu, premýšľal, koho by zavolal na motorke, keďže v kontajneri bolo kúsok miesta. A tak zavolal mňa.
Nyní máš před sebou již druhou „žlutou“ cestu, tentokrát až do Austrálie. Na co se těšíš nejvíce a čeho se naopak obáváš?
Teším sa na všetko, ale najväčšiu radosť mám z toho, že sa budem premávať po Austrálii. Ani vo sne ma nenapadlo, že dakedy budem s motorkou na tomto kontinente. A nad strachom som nepremýšľal...
Co vše pro tebe obnáší příprava takového „výletu“ ať už z hlediska fyzické či technické přípravy?
Aha, pri tejto otázke ma napadlo, že možno strach budem mať. Na túto expedíciu sa pripravujem najviac zo všetkých a toho sa trošku bojím. Najlepšie ale je, sa na nič nepripravovať a ísť úplný punk, ako bol Kazachstan. Ale to sa už nedá, asi starnem.... Posledné mesiace spevňujem rameno v posilke aby mi nevypadlo a chodím na anglinu, aby som sa kus zlepšil. Uvidíme, či to pomôže....
Cesty po boku trabantí expedice budeš opět absolvovat v sedle stařičké Jawy. Prodělala tvoje Anežka nějaké speciální úpravy, aby vydržela tak dalekou cestu?
V podstate žiadne špeciálne úpravy okrem vape (bezkontaktné zapalovanie) Jawa nemá a ani nepotrebuje... Je to spoľahlivý stroj!
Crowdfunding. To je slovo, které se díky vám dostalo do povědomí mnoha lidí a díky čemuž se vaší výpravě podařilo sehnat téměř dva a půl milionu Kč na vaši cestu. Co říkáš tomu, že se lidé dokázali spojit a přispěli vám takovou obrovskou částkou?
Sami sme šokovaný a nemáme slov. Samozrejme sme to nečakali a netušili sme koľko skvelých fanúšikov máme!
Sám sis nedávno také obstaral jednoho Trabanta. Chystáš se i s ním na nějakou dalekou cestu?
Nie nedávno, ja ho mám už takmer 4 roky a používam ho ako bežné auto. Nechystám s ním nič veľké. Nemám rád autá no bol som s ním akurát tak na dovolenke v Bulharsku a Chorvátsku.
Bude ještě před odjezdem do Austrálie možné navštívit nějakou tvoji přednášku?
Áno, v piatok 13. 3. som v Mohelnici, kde mám americkú aj kazachstanskú prednášku a pak už je bohužiaľ koniec.
Velmi oblíbenou se stala tvá přezdívka „Kokot drevený, plechom pobitý“ – jak jsi k ní vlastně přišel?
To mi vymyslel Aleš v Guyane, keď zistil, že mi nevadí piesok, dážď, teplo a vlastne nič... Ale od vtedy mi vymysleli ešte ďalšie dve prezývky.
Máš ještě nějaký cíl, nějaký sen, kam by ses rád - ať už s Pionýrem či s jiným dopravním prostředkem podíval?
Snov mám veľa a chcem spraviť čisto pionierovskú cestu, kde by bolo veľa pionierov. Láka ma ale Afrika, tam som nikdy nebol.
Co si myslíš, že přijde po vás? Je vůbec podle tvého názoru možné, cestovat ještě s něčím bláznivějším, než je fichtl nebo Trabant?
Možnosti sú neobmedzené. V lete išiel niekto na šlapacom aute k Balatonu. Chalani z Čiech, ale aj Slovenska chodia na Babette po svete, a to je tiež crazy. Takže určite sa dá.
Na závěr našeho rozhovoru bych tě rád poprosil o vzkaz našim čtenářům. Co bys poradil lidem, kteří by také rádi podnikli podobné dobrodružství?
Všetkým hlavne radím nebojte sa ísť za svojim snom a hlavne neriešte veľa zbytočných vecí pred cestou. Proste poďte, ono to nejako dopadne, a to je to pravé dobrodružstvo!
Pokud vás Markovo vyprávění zaujalo, můžete si lajknout jeho facebookovou stránku Na Pionieri, případně Trabantem napříč kontinenty, a sledovat tak jeho cestu Austrálií a Tichomořím.
Připravil: Václav Volf (vvf)
Foto: archiv Marka Slobodníka
13. 3. 2014