Stát se dvanáctým nejlepším jezdcem světa je obrovský úspěch, když vezmu v potaz, že nejezdíte pod žádným týmem. Jak byste rok 2023 zhodnotil?

Sezona se mi povedla skutečně nad moje očekávání. Na druhou stranu úplně spokojený nejsem. Vím, že jsem do každého závodu dal ze sebe úplně všechno a v přípravě na každý individuální závod jsem nic nepodcenil, ale přesto si myslím, že některé závody mohly dopadnout lépe. Ale je pravda, že takhle z obýváku z gauče se to po půl roce hodnotí už jinak (smích). Na druhou stranu zase musím říct, že jiné se povedly lépe, než bych býval čekal. Takže to prostě hodilo celkově pro mě naprosto perfektní 12. místo. Co se týče toho, že jezdím sám za sebe bez týmu, tak si nemyslím, že jsem oproti mojí konkurenci nějak v nevýhodě. Klepu na zuby, motorky mi v uplynulém roce na závodech fungovaly bez problémů a o zbytek se postarala skvěle moje přítelkyně. Neměli jsme žádný velký problém.

Sám jste to zmínil a je všeobecně známé, že zázemí a servis na závodech vám zajišťuje přítelkyně Pavlína Jansová. Stará se tedy i o motorku?

Je to tak. Pavlínka má všechno pod palcem, možná byste se divila, jako se diví mnozí naši přátelé, co všechno ohledně tohoto sportu zná. Navíc je to fyzioterapeutka, takže když mám na závodech nějaký problém s tělem, dá mě dohromady. Celkově jsme skutečně za ty roky už hodně sehraní, takže ví, co budu kde potřebovat, co má připravit, co kam má dopravit atd. Ale o motorku se mi stará Robert Meyer, zkušený endurák a servisák ze Stříbra. Je to především jeho zásluha, že motorky na závodech šlapou bez problémů. Já už si měním na závodech jen věci, které rozbiju.

Na který ze závodů uplynulé sezony vzpomínáte nejraději, který se vám zdál nejnáročnější?

Nakonec nejraději vzpomínám na Srbsko, i když jsem měl problém a prorazil jsem tam obě gumy,na kterých jsem pak musel dojet až do prvního pointu. Byl to první závod sezony a Srbsko je krásné nejen přírodou, ale i mentalitou místních lidí. Tam je prostě tak nějak svět ještě v pořádku (úsměv). A pak rád vzpomínám na poslední závod sezony v Getzen Rodeo v Německu. Tam dokážou diváci vytvořit jedinečnou atmosféru, což se mi moc líbí. Nejtěžším a nejnebezpečnějším závodem bylo Rumunsko, to bylo trochu za hranou myslím nejen pro mě.

V jednu chvíli jste se nechal slyšet, že do některých závodů už nikdy v životě nenastoupíte, že byly velmi brutální, na hranici lidských sil. Už jste vychladl a změnil názor?

To bylo právě po tom Rumunsku. Za tu dobu, co jezdím tenhle typ závodů, jsem si myslel, že jsem viděl hodně a že už by mě nemělo nic překvapit. Ale bohužel překvapilo, a to fakt hodně. Vadila mi hlavně ta nebezpečnost. Jezdilo se ve skalách nebo po hřebenech, pod sebou jsme měli propasti. To jsem se chvílemi skutečně bál a řekl jsem si, že sem už nepojedu, že nejsem blázen a nebudu riskovat život. Pravda ale je, že už asi na ty nejhorší okamžiky zapomínám. Tak uvidíme (smích), ono to asi jinak nepůjde, když chci dosáhnout ještě lepšího umístění. Myslím si, že postupně, jak se tento sport stále vyvíjí, tak nás ty tratě budou překvapovat čím dál tím víc. Na všech tratích je vidět obrovský progres jen za poslední dva roky.

Zbývající část rozhovoru najdete na webu Tachovského deníku ZDE.

Připravila: Monika Šavlová / Tachovský deník

Foto: Denny Michel, archiv Václava Nedvěda

5. 1. 2024