Baví tě pořád motokros?

Motokros mě baví pořád víc a víc. Nesleduji jen Kubovu kubaturu, ale také ostatní, a je to proto, že jsem se dostala k focení.

Jak ses vlastně poprvé dostala k motokrosu?

Na motokros mě poprvé vzal manžel v sedmnácti letech, kdy on sám závodil. V té době jsem byla nadšená, že se dostanu pryč z domova a že budu přespávat bůhví kde na divoko. Ve vzpomínkách ve mně zůstaly nejvíc závody v Německu, kam jsme jeli osobákem s vozejkem. Spali jsme tam ve školní tělocvičně na zemi, ani jsme se s ostatními neznali. A v den závodu tak strašně pršelo, že jsem nevylezla z auta. Vláďu jsem viděla pouze, když přijížděl po závodech totál od bahna.

V jednom rozhovoru z roku 2012 jsem četl, že měl manžel o ježdění jasno už v porodnici. Bylo tomu tak?

To nebylo v porodnici. O tom měl jasno už, když jsem otěhotněla. Vláďa předvídal, že to bude kluk, a jak to bylo jasné, začal mu říkat Vostříž. Mně řekl, že mi Kubu nechá do pěti let, a pak už budou jen závody, a tak to také bylo.

Snažila ses to doma zakazovat?

Nikdy, stejně by mi to bylo prd platné.

Nelákalo to vyzkoušet i Kubovu ségru nebo tebe?

Na motorce umíme s Kuby sestrou Veronikou rekreačně obě, ale určitě nás nikdy nelákalo trénovat nebo závodit. Ale vypadá to, že naše Nelinka, Kubova neteř, půjde v jeho šlépějích.

Přišel moment, kdy jsi viděla, že motokros Kubu nebaví?

Moment, kdy by Kubu motokros nebavil, ještě nepřišel a asi ani nepřijde. Když se mu jako malému nechtělo na trénink, strašili ho, že místo motorky bude hrát na housle.

Bavilo tě jezdit na závody, když byl Kuba spíše v juniorských třídách nebo teď v dospěláckých?

Baví mě jezdit pořád stejně, ale na juniorech jsme byli vždy velká parta lidí, netrávili jsme čas pouze motokrosem, ale i zábavou, když jsme jezdili společně na dovolené jak k moři, tak na hory. V seniorech mě to baví hlavně díky tomu, že fotím. Parta jsme pořád skvělá, ale už nezabereme půlku depa jako v juniorech.

S Kubou jsi zažila nespočet zážitků. Jaká věc z motokrosu se ti zaryla do paměti?

Asi úplně nejvíc se mi zaryl do paměti svět v Jiníně, kdy jel Kuba třídu 85 ccm a při druhém nepodařeném startu jel stíhací jízdu a celkově dojel pro bronz. Pak taky nezapomenu na to, jak byl Kuba dlouho nešťastný a i slzy pustil, když prodával svou první motorku KTM 50 ccm Renému Hoferovi, z té mu zbyla jen červená tabulka.

Před několika lety jsi začala skvěle fotit. Za všechny jezdce ti děkuji! Je focení tím, co ti pomůže odbourat stres?

To není jen stres, ale hlavně strach, který nikdy nevymizí. Ale za foťákem jsem schovaná, mám činnost, která mě baví, a pomáhá mi to nemyslet jen na Kubu a na to, aby se mu něco nestalo. Díky focení mám i trošku přehled o celých závodech a nesleduji jen Kubu.

Takže zvládáš vnímat při focení i Kubovy výkony?

Ano, vždycky sleduji, kde skočí, kde projede zatáčku. Záleží, jak je trať přehledná, ale sleduji ho pořád.

Jak jsi prožívala závody, když jsi nefotila? Byla jsi schovaná v depu, nebo fandila u trati?

Většinou jsem byla v depu, poslouchala komentátory, a když se blížil konec závodu, tak jsem si troufla jít k trati.

Máš v depu nějakou svou roli, nebo už nyní necháváš všechno na jezdci a jeho mechanikovi?

Občas mi Kuba dovolí mu osmahnout kuře na vodě, uvařit rýži nebo těstoviny. Jinak se o sebe stará zásadně sám, umí to nejlíp.

Jak bojuješ s případným zraněním, které bohužel k motokrosu patří. Jsou chvíle, kdy si říkáš, že už stačilo, nebo naopak podporuješ k brzkému návratu?

Pokaždé říkám, že už stačilo, ale pokaždé se pak těším na jeho návrat na trať, takže tohle se nedá definovat. I kdybych se stavěla na hlavu, že stačilo, tak nemám šanci. Toto rozhodnutí bylo a bude vždycky na Kubovi.

Na jakou motokrosovou trať se ráda vracíš?

Nemám vyhrazené tratě. Ráda jedu kamkoli. Beru to pro sebe jako aktivní odpočinek.

Děkujeme Janě za rozhovor a přejeme hodně úspěchů v osobním, pracovním i fotografickém životě!

Připravil: Pavel Horák

Foto: archiv Jany Terešákové, Kristýna Dvořáčková, Josef Hejnal

22. 2. 2024