Beru telefon a začínám zjišťovat, že zdejší ředitel je žena. Ta oznamuje, zda chci vidět závod, musím se nejméně dva dny dopředu nahlásit, jinak to prostě nejde. Zkouším do telefonu, jak se jen dá, ředitel neslevuje. Nejste přihlášen, nikdo na vás nemá čas. Pokládám telefon a zklamán opouštím vrátnici závodu UAZ.

Dalším plánem mé cesty bylo navštívit továrnu na nákladní automobily Kamaz. Zjistil jsem, že to mám cestou, tak proč se tam nepodívat. O městu Naberežnyje Čelny jsem v životě neslyšel, tak proč né. Trochu se obávám, že v Kamazu to bude něco podobného. Je to velký podnik a to znamená velká byrokracie, ochranka a vrátnice. Tam mají za úkol jen jedno. Nikoho cizího nepustit dovnitř a to se snaží dělat. Dost mi to tady připomíná v tomto směru komunismus. Jak člověk nemá legitimaci, vlivný doprovod, vůbec se s vámi nehodlají bavit. Pak stačí jen potkat někoho z vedení. Vůbec se s ním nemusíte znát a rázem jde všechno úplně jinak. Budu se asi muset začít seznamovat u vlivných lidí.

Před UAZem dávám palec dolů a vyrážím do Kamazu. Dnes se ochladilo tak o 20 stupňů. Po 10 km jízdy zastavuji na první benzině a pod bundu si beru ještě jednu. Na parkoviště přijíždí parta kluků z Kazachstánu, tak se dávám do řeči a zjišťuji, jaká je u nich cesta. Prý v pohodě, když pojedu po hlavních cestách, silnice je dobrá a benzínky jsou dostatečně blízko. V duchu si říkám, když je to v pohodě, tak asi do Kazachstánu pojedu.

Ještě než dorazím do Kamazu, jedu se podívat na místo, které mi ruští motorkáři doporučili. Jednalo se o Ostrov Svijažsk. Roku 1918 se stal Svijažsk dějištěm jedné z prvních sovětských represí, kdy byl na příkaz komisaře bolševické vlády Lva Trockého zastřelen každý desátý rudoarmějec na ostrově. Byl to trest za to, že tyto oddíly nedokázaly dobýt Kazaň, obsazenou československými legionáři. Než dorazím na ostrov, začne se krajina měnit na kopečky a otevře se přede mnou spousta malých jezer, u kterých potkáváte rybáře nebo lidi, kteří sem přijeli za odpočinkem. Cedule ukazuje, abych odbočil doleva. Najednou se rázem něco mění. Silnice nová, všude cedule a asi 2 km před cílem začínají parkoviště. To je něco špatně si říkám, taky že jo. Autobusy turistů, před vstupem brána s počítadlem turistů a kasa dole pod ostrovem. Tam nechybí ochranka, lidé mluvicí plynule anglicky a komerce se vším všudy. To je něco pro mě. Zjišťuji cenu vstupného do kláštera, ta je taky evropská. No, nic, asi pojedu jinam, najednou mi sděluji, že do objektu se mohu podívat zadarmo, ale vnitřní prohlídka je placená. Tak si jdu tedy prohlédnout aspoň z venčí klášter. Když se proderu davem lidí přes turniket, na schodech potkávám nastrčené děti prodávající suvenýry za předražené ceny. Sotva vlezu do objektu, už slyším pátera, jak pokřikuje na ochranku, že jedna žena není úplně zahalená. Chování zdejších se mi přestává líbit. Otáčím se a jdu se podívat na výrobky, které zdejší prodávají. Na dotaz, zda si to mohu vyfotit, dostavám odpověď, ať si to koupím a pak mohu fotit. Tak kupuji a chci fotit, žena zase, že nemám fotit. To mě tak namíchne, že jí výrobky vracím a sděluji, ať si to nechá i s penězi, co jsem jí dal. Na domu si všímám cedule UNESCO. Už je mi to jasné, další místo, kde nemám co dělat. Zde už poznali moc peněz a podle toho to tady vypadá. Balím věci a vyrážím na zastávku do města Kazaň. Původně jsem se zde chtěl zdržet aspoň jeden den, ale nemám už čas, tak jen nakouknu do Kremlu a pojedu dál.

Přijíždím do města. To je ve skutečnosti ještě krásnější, než jsem viděl na fotkách. Obrovská mešita, všude je vidět čisto a samý mramor. Motorku nechávám pod Kremlem a hledám někoho, kdo by mě vyfotil. Na terase sedí šíkmooký človíček, tak ho oslovím, zda by mi mohl udělat fotku. Velice rád se zapojuje a já zažívám úplný opak toho co na ostrově Svijažsk. Ptá se mě, zda nepotřebuji pomoci a začíná se mě ujímat, vypráví o historii šikmé budovy, povídá o mešitě a když je vše představeno, sděluje mi, že pochází z Číny a do Ruska se přijel učit jazyk. Vůbec mě to ani nenapadlo, že to nemůže být Rus, neboť takové to zjevení zde potkávám všude a to jsem teprve v Tatarovi stanů. Vypráví, jak začátky s ruštinou pro něj byly muka, ale teď po tříčtvrtce roce už to jde. Všemu se pak jen zasmějeme a já teď nevím, zda mám podat ruku nebo se uklonit a poděkovat. Ještě než opustím město, hledám nějakou restauraci. Dal bych si něco místního. To po chvilce nacházím. Z venku to vypadá jako trh se zábavou, ale uvnitř je luxusní restaurace, až se ptám obsluhy, zda jsem zde vhodně oblečen. Můj motorkářský vzhled jim nevadí. Šejkové zde holdují, jak jsem ještě neviděl. Dávají si snad 20 chodů jídel a dobrot všeho možného. Já si jen objednám místní specialitu, co mi obsluha doporučí a nechám se překvapit chutí. To co ale přinesou, jsem ještě nikdy nejedl. Nikoliv co by do kombinace jídla, ale do chuti. Když jsem vše snědl, vidím u sousedního stolu konvice s čajem. U obsluhy objednávám také, přinášejí mi konvici čaje se sušeným ovocem a nakládanými šiškami. Tak to jsem nikdy nejedl. Potajmo pozoruji okolí, jak budou šišiky konzumovat a nikdo s tím nedělá vědu. Vrazí do úst a rozkouše. Následuji tedy souseda u vedlejšího stolu. Jak to chutná jako šiška, jen je trochu měkčí, aby se dala konzumovat. Nic extra, druhou už nedávám. Nemusím mít všechno a nebudu si kazit chuť dnešního oběda. Sranda to byla. Cenově už moc né, trochu jsem se na zdejší poměry praštil přes kapsu. Za všechno jsem zaplatil 480 Kč. Syt sedám na motocykl a pádím za vysněným cílem.

Cesta ubíhá v pohodě, při další zastávce na benzínce potkávám dva ruské motorkáře, kteří jedou z Itálie do Čeljabinsku. Dostávám od nich dobrý tip na Jekatěrinbung. V pozdních večerních hodinách přijíždím do Naberežnyje Čelny a bez větších problému nacházím továrnu Kamaz. Na Bookingu nacházím hotel za necelých 560 Kč i se snídaní.

Motorku mohu nechat zaparkovanou za hotelem a mohu jít v klidu spát.



Text a foto: Zdeněk Růžička
25.11.2019