Lepší den si Kuba na svůj přílet vybrat nemohl, neboť proudy vody, které smáčely celou castellettskou trať a vlastně celý vrch Itálie zapřičinily, že jsem vůbec nelitoval promarněného tréninkového dne. Zanechal jsem ostatní kluky z teamu, ať se koupou sami a vyrazil na milánské letiště pro druhou polovinu „vedení“ Teamu Effenbert SV Racing.

Nevím, jak lehce bych hledal přílety na malpenském letišti, kdybych odtamtud před několika týdny neletěl do Austrálie, ale příletový terminál jsem trefil hned napodruhé, kdy při prvním špatném odbočení jsem přijel k autobusové zastávce k velkému hotelu, který je pod letištěm. Takže projet dál jednosměrkou, udělat znovu okruh k letišti, trefit správnou odbočku k příletům a zjistit, že mě nenechají s velkým obytným autem nikde zaparkovat a stát až na konci terminálu 1 u kraje odjezdové cesty mi už nedělalo velký problém.

Asi po dvaceti minutách a další Kubové SMS, že přistál a čeká na terminálu 2, jsem „nahrábnul mazlíka“ (jak říkám našemu obytňáku) a vyrazil podle ukazatelů, aby Kuba někde nestál na dešti. Těsně před příjezdem k terminálu 2 mi přirazila další SMS ve znění: "Sedím v autobusu a jedu k terminálu 1." Takže otočka, další okruh k letišti, znovu zaparkování na konci a další chvíle pozorování zrcátka, jestli se neobjeví náš pilot v jenom z východů ověšený taškami.

Po třetí SMS, že čeká pod letištěm na autobusové zastávce u velkého hotelu, jsem si dal definitivně poslední okruh po Malpense, abych skončil tam, kde jsem začal a štastně se s Kubou setkal.
Poté už naše italské dobrodružství mělo klidnější charakter. Mechanik Liberty racing teamu přes pérování Lorenzo odvedl skvělou práci, i když supermotárdové tlumiče viděl poprvé v životě. Náš šéfinženýr Luca se hned na poprvé svým časem nebezpečně na mé motorce přiblížil k našim klukům z teamu, co jedou kategorii S2 a nebýt toho, že Kuba v Ottobianu zajel nejrychlejší kolo asi o 0,8 sekundy rychleji než já, odjíždělo by se mi z Itálie určitě o něco lépe. Ale později jsem rozehnal špatné myšlenky argumentem, že se jelo bez terénu, takže jsem byl nakonec rád, že si Kuba odvezl z Itálie sebevědomou náladu, která mu pak vydržela po celou dobu.



Po příjezdu na Donington jsme velmi kladně ohodnotili naše nové hospitality a podle jeho velikosti jsme usoudli, že pokud v neděli bude pršet, můžou se klidně obě rozjížďky odjet právě v něm. Už tak loni vynikající jídlo se ještě jednou tolik zlepšilo a myslím, že dřívější problém s nedostatkem bílkovin pro Kubu v podobě mála a špatně připravovaného masa je pryč a nám nezbývá, než se těšit na našeho druhého kuchaře Kubu, který od Assenu se svou přítelkyní rozhojní počet Čechů v teamu na čtyři.

Páteční a sobotní tréninky na okruhu Donington

V podstatě si ani nevzpomínám na nějakou zvláštnost v pátečních a sobotních trénincích, všechno se tak nějak zabíhá do velmi příjemné rutiny a nebýt Kubova pádu asi ve 200 km/h, při němž se naštěstí nestalo nic Kubovi ani motorce, tak si řeknu, že všechno jde podezřele klidně. Tímto bych chtěl Kubovi poděkovat za vyplnění asi dvouhodinové přestávky, kdy jsem musel rozebrat jeho jezdecké boty, z různých zákoutí pod karbonem vybrat a vyfoukat asi dvě kila hlíny a trávy a nakonec vysát box, který mi konečně aspoň na chvíli začal připomínat tolik milované depo na motokrosu.

Tak jak jsem v Austrálii cítil, že něco není v pořádku, Donington byl toho pravým opakem a určitě k tomu všemu napomohla i naše návštěva vedení Liberty racingu hned po Austrálii, kdy jsme probrali všechny věci, co je třeba zlepšit a musím říct, že změna byla cítit a já se už poněkolikáté přesvědčil, že vše je tak, jak má a že ten stres z něčeho nového už vyprchal a vím, že je vše na správné cestě.
Od Austrálie jsem se těšil i na našeho druhého jezdce Sylvaina a doufal, že už bude v pořádku. Bohužel opak byl pravdou, doktoři mu pozdě našli zlomeninu některé kůstky v zápěstí a navíc jeho levá noha už z dálky napovídala při chůzi, že ještě z daleka není vše OK. Celý víkend, od čtvrtku až do neděle, strávil Sylvain víceméně na Clinica Mobile a podle mě je vůbec neuvěřitelné, že dojel a navíc ještě dokázal vyprášit i pár soupeřů.

Nedělní loterie s pneumatikami a Kuba po 1. jízdě na bedně!!

Neděle nás přivítala ještě o něco větší zimou než v sobotu a tím začala loterie s pneumatikami na dlouhý závod. Po warm-upu bylo jasné, že měkčí guma do cíle nedojede ve zdraví, ale vzhledem ke Kubově slabším začátkům, jsme zvolili právě tu a vsadili jsme tak na dobrý start a dobrou první půlku závodu s tím, že to pak náš pilot musí nějak uválčit i na „ohrabku“.

Hodně lidí se mě ptá, proč nechodím na grid stát vedle Kuby a a nezdravím lidi u televize svým koženým a napjatým obličejem. Na to je hned několik odpovědí. Když Kuba odjede z boxu, tak si myslím, že moje práce skončila a víc pro něj udělat nemůžu. Na gridu jsou potřeba lidé, kteří ví, co mají dělat s motorkou a místo tam má i majitel teamu. Osobně se navíc velmi nerad fotím a vystavuji. Tímhle tokem mých myšlenek jsem si až teď uvědomil, jak výjimečný člověk je náš „nejvyšší“ Mario, který opravdu svým teamem žije a místo toho, aby se nechal na startu ovívat modelkami a potom se nechal odnést někam do své kóje, tak v pohodě vezme montážní vozík s centrálou a jinými věcmi a dotlačí ho do boxu, zatímco jiný „řadový“ mechanik jde vedle něho s rukama v kapsách, protože na něho prostě nic nezbylo.

Pokud po mně chcete přesné údaje o závodě, kdo, kdy, koho a v kolikáté minutě předjel, tak nejspíše spláčete nad výdělkem, neboť jsem hned po startu přešel na zeď, tentokrát asi dvacet metrů od našeho teamu a sám, bez televize a výsledkového monitoru jsem sledoval jen průjezdy po cílové rovince, vytahoval jsem se co nejvíc do trati a ukazoval Kubovi domluvené signály, pokud si jich vůbec v tom kalupu stačil všimnout. Nejspíš jsem asi první v historii WSBK, kdo něco ukazoval jezdci bez cedule a dalších pěti mechaniků, ale je mi celkem jedno, kdo si co myslí a pokud nám něco pasuje a charakter tratě to dovolí, tak proč nedělat něco, co je na pomalejších závodech, jako je třeba motokros nebo supermoto, normální…

Je pravda, že i já jsem si musel zvykat na situaci, kdy začínáte násilím odhánět myšlenky na českou hymnu hranou po závodě, abyste něco nezakřikli. Navíc, když vám asi v patnáctém kole připadá, že závod trvá už nejméně dvě hodiny. Zkrátka to byl strašně dlouhý závod, zcela opačný, než když po pokaženém startu naopak chcete, aby trval co nejdýl, aby se stihlo co nejvíc napravit a dotáhnout.
Díky tomu, že strategie vyšla až nad očekávání dobře, mohl jet Kuba jiným stylem, než kdyby jel v balíku a díky tomu podle mě guma vydržela víc, než já osobně čekal. Kdyby se jelo v balíku, neustále se na někoho vybržďovalo anebo agresivněji plynovalo ze zatáčky za účelem předjetí, cucky ze zadního kola by dle mého názoru lítaly mnohem mnohem dřív.

Když jsem viděl Melandriho při každém průjezdu, jak se přibližuje, bylo mi jasné, že tahle situace nejspíš nevydrží, ale i tak se začalo rýsovat nádherné druhé místo. Když Kuba projel cílem, nastalo nekonečné a velmi srdečné objímání s celým teamem, korunované Mariem, který se na mě rozběhl, asi z jednoho metru se odrazil, skočil mi do náruče, nohama se obtočil okolo mých kolen a asi půl minuty usedavě plakal, zatímco mně se místo dojetí honily v hlavě myšlenky, jak jsem letos tu posilovnu zase v zimě odfláknul, neboť po nějaké chvíli mi začaly povolovat ruce. Naštěstí jsem to vydržel a naopak musím říct, že si tuhle velmi příjemnou „posilovačku“ dám moc rád častěji, co jen to půjde.

Pokud se chce někdo zeptat, zdali jsem byl naměkko, tak určitě svým způsobem ano, ale hlavně ve chvíli, kdy mechanici sundávali z motocyklu po závodě Sylvaina, na jehož obličeji bylo vidět, jak moc si vytrpěl a že ukápla i nějaká ta slza. V takové chvíli si vždycky vzpomenu na simulující „holčičky“ hrající fotbal, jak se válí po zemi v bolestech s neuvěřitelně bolestivou grimasou v obličeji a sotva se pískne,  tak vyskočí jako srnky a běhají dál. V té chvíli bych opravdu hru jménem fotbal nejraději postavil mimo zákon…

Po tiskové konferenci jsme nasedli na našeho „Kentuse“ jak jsme pojmenovali teamového skútra a odjeli do obytňáku do klidu, aby eufórie co nejrychleji opadla a mohli jsme se v klidu soustředit na další závod.

Osobně jsem byl přesvědčený, že se nemusí moc lišit od závodu prvního a Kubův pohled, gesta a mluva mě v tom dokonale přesvědčily. Nikdy jsem nebyl moc šťastný, když  náš pilot po závodě přijel a říkal, co nefungovalo jak mělo a vždycky jsem se snažil hledat chybu hlavně u něho, ať už jsem měl pravdu nebo ne. Ale v téhle jízdě mi bylo hned od začátku jasné, že něco nefunguje a že se výsledek z prvního závodu nezopakuje. Nejvíc proti dalšímu úspěchu byla spojka, která ač nová, od začátku nefungovala, tak jak měla.

I když bych zrovna neřekl, že osmé místo je nějaký neúspěch, ale každopádně si budeme muset zvyknout na fakt, že teď už se bude pokaždé čekat něco víc. Je to logické a nikomu to nemám za zlé, ale je třeba si uvědomit, jaká je konkurence a hlavně kolik faktorů se musí sejít dohromady, aby se v takovém pódiovém trendu pokračovalo. Snad teď na začátku sezóny s vyjímkou Carlose, který mi připadne, že si jezdí nějaké svoje závody, a snad trochu Melandriho, je opravdu moc jezdců, kteří se na té „bedně“ můžou objevit.

My zatím jedeme a směřujeme někam, kam chceme, ale to jde pomalu a jak říkám, nic není z ničeho a nic nejde přes noc. Kdo očekával nějaké bujaré večírky a párty na oslavu pódia, tak toho asi zklamu. Kolem deváté večer jsme už byli zalezlí v caravanu ve svých postelích, já si četl knížku a Kuba hrál na svém telefonu Solitaire, což je pro nás od testů v Guadixu velký hit a příjemné odreagování. Navíc ve středu díky dvouvíkendové pauze před Assenem jdeme trénovat motokros, ať nám náš pilot zbytečně nevystydne…

Cesta zpět do ČR probíhala bez problémů a navíc za příjemné společnosti Marca a Alexandra z našeho teamu. Já už jsem se moc těšil za rodinou, protože od ledna si mě moc neužili. A když jsem v úterý o půl šesté ráno po příjezdu do Zlína začal potkávat přeplněné trolejbusy lidí, jedoucí do práce, teprve pak a snad už v polospánku jsem si to uvědomil – zase jsem byl doma…

Autorem komentáře je kouč Kuby Smrže - Radim Vavřík.

Foto převzato z:
http://www.fansofsmrz.cz/