V čem vidím opravdu pozitivní věc, že při zpáteční cestě, kterou jsme s Kubou absolvovali téměř celou za naší FOS skupinou dvou aut, jsme oba snad taky díky neúspěchu našli ještě větší chuť do dalších závodů a ještě větší touhu ukázat všem, že český kluk se hned tak ničeho nelekne a že tu přesilu Italů a jiných motocyklových mocností, kteří prostě nejeví respekt před někým, jako jsme my, jednou stejně do těch jejich zadků nakopeme.

Už po několikáté se mi potvrdilo pravidlo, že když jde všechno od začátku až příliš lehce, tak ty rozhodující konce často nebývají zase až tak podle představ.

Od pátku šlo všechno jako na drátkách. Výbornou náladu v teamu umocňovaly  časy na monitoru, které naznačovaly, že Kuba pokračuje v dobře rozjetém Doningtonu a všichni jsme se začali pohybovat opět v myšlenkách na další pódium a na další velký přísun bodů. Mechanici pracovali jako vždy bezchybně, zkoušeli jsme novou spojku, aby se nemohla opakovat druhá jízda z Anglie a pár startů ukázalo, že by vše mohlo vyjít, protože podvědomě každý opět počítal přinejhorším s druhou řadou na startu.

V sobotu ráno mi přišla nádherně opatrná zpráva od jednoho z „najvyšších Fosáků“  Jóži Valihracha, že jejich kolona bude za hodinu na místě a jestli by mi nevadilo jim přivézt lístky před hlavní bránu do padoccku, aby mi to příliš nenarušovalo  program.  Samozřejmě, že  program mi to nijak nenarušovalo, naopak jsem byl moc rád, že jsem našeho „kentuse“ mohl pořádně prohnat na plný plyn a musím říct, že při příjezdu k bráně jsem cítil malinké mravenčení na zádech, při pohledu na skupinu fanoušků s českýma vlajkama, kteří při spatření skútra v barvách Effenbertu a číslem 96 začali mávat  a všemožně dávat najevo, že mě vidí.

Rychle jsem pozdravil, předal lístky a zase pádil nazpět, neboť za pár minut začínala druhá kvalifikace a já nechtěl prošvihnout předstartovní poradu s naším šéfinženýrem Lucou a šéfmechanikem Nicolou.

Do Superpole jsme nastoupili s obvyklou taktikou, která spočívá ve dvou kvalifikačních pneumatikách na tři měřená  Superpole, kdy do prvního po dobrých výsledcích z kvalifikace nastoupíme s gumou na závod. Do dvanáctého  místa bychom se v pohodě měli „ťuknout“ a mít pak výhodu dvou měkkých gum na další dvě SP.

V tomhle případě pojem „v pohodě ťuknout“ znamenal neuvěřitelné nervy až do konce, kdy Jakub zajel dobrý čas, se kterým začal někde na třetím místě, ale ostatní jezdci v průběhu začali přezouvat na kvalifikační gumy, neboť nikdo neměl nic jistého, protože okolo magického posledního postupového místa číslo dvanáct začalo byt poměrně dusno a díky tomu se časy začaly hodně hýbat a Kuba klesal níž a níž, až se zastavil právě na poslední postupující dvanáctce.

Na tom by samozřejmě nebylo nic  špatného, neboť je úplně jedno jestli do dalšího SP postoupíte z první nebo poslední pozice, kdyby se na trati v posledním kole nezačal v zelených mezičasech pohybovat Fabrizio a před poslední sekcí tratě začalo být postupně všem jasné, že jsme to asi projeli a že bude velký řev. Nálada v boxu by se v té chvíli dala sekat sekyrkou až do chvíle, kdy milý „fabri“ nějak malinko „zaprcal“ poslední šikanu a jeho čas se zastavil na hodnotě o dvě setiny vyšší, než byla Kubova. V té chvíli jsem si nedovedl představit situaci na „FOSbuně“ , tedy tribuně u poslední šikany, kterou si nazvali naši Fosáci. U nás v boxu propukl opravdu neskutečný jásot a oddech, neboť nikdo určitě nechtěl ani domyslet, co by se mohlo stát po takovémto nepodařeném risku a startu ze čtvrté řady.

Nyní jsme měli dvě kvalifikační gumy na zbývající dvě SP a poté co jsme všichni v boxu rozdýchali několik infarktů, jsme se mohli soustředit a začít přemýšlet nad metami nejvyššími, neboť jen velmi málo jezdců nevypotřebovalo aspoň jednu gumu na kvalifikaci.

Představa prvního místa na nedělním startu, se mi začala postupně rozplývat hned poté, co Kuba přijel v druhém SP po prvním kole do boxů s vysvětlením, že na nové gumě na kvalifikaci se nedá jet. Nasadila se tedy guma druhá, Kuba bez problémů vyhrál SP 2 a já si s hrůzou uvědomil, že celý risk v SP 1 byl absolutně zbytečný, neboť stejně do SP 3 kvalifikační gumu nemáme. V té chvíli na mě bylo asi vidět mírné rozhořčení, protože technik od firmy Pirelli okolo mne chodil obloukem a připadalo mi, že míň než na dva metry, se ke mně bojí přiblížit. Do omezovače se nechal samozřejmě vytočit i náš šéf a majitel stáje v jedné osobě Mario, kterého přišli vyhodit od zdi pořadatelé, protože na Superpole můžou na signalizační zdi stát jen ti, kteří signalizuji. Dopadlo to přesně podle očekávání, kdy náš „Zeus“ vyhnal ode zdi právě ony pořadatele, kteří se museli uchýlit k někomu uniformovanému. Bohužel neobstál ani náš policista, který při pohledu na Maria vytočeného už někam daleko za omezovač asi nechtěl riskovat nějakou újmu na zdraví, a tak v Superpoli asi poprvé v historii tohoto pravidla ukazovali na zdi signalizátoři všech teamů společně s našim Mariem.

V SP 3 Kuba zajel skutečně dvě opravdu rychlá kola, ale na další „obyčejné“ pneumatice to stačilo „jen“ na druhé místo, protože španělskému „Karlovi Čechovi“ který mi letos čím dál tím víc připadá jako z jiné planety, se nějakým způsobem podařilo vyšetřit kvalifikační gumu na poslední superpole a myslím, že nebyl ještě sám.

Snad poprvé a doufám, že naposledy, jsem byl hodně zklamaný z druhého místa v Superpole. Samozřejmě, že výsledek úžasný, ale pocit křivdy, kdy se třeba  nějaký gumař, co peče pneumatiky opil a zapomněl vypnout troubu, byl obrovský. Stejně tak pocit smůly, proč zrovna my jsme museli tuhle gumu dostat mě opravdu hodně dlouho motal do vysokých otáček.

Na druhou stranu, když si uvědomím, jak dopadla neděle, si říkám, že možná pokud by se Fabriziovi v SP1 podařilo rychlé kolo zajet a startovalo se ze čtvrté řady, výsledek mohl být stejný a nebo třeba, možná i lepší.

Ano opět smůla, ano Haslam to před Kubou zahodil a ten raději, než mu přejet přes hlavu, volil motokrosovou vložku a začínal zase někde zezadu. Ano, Kuba potom dotahoval, co mohl a jak je jeho dobrým zvykem. Ano, potom přišel pád, díky kterému společně se Sylvainem zařídili velkou reklamu našemu pivu. Ano.  ve druhém závodě to do Kuby nakouřil Camier a zase se začínalo zezadu. Ano,  jelo se na druhé motorce, která měla jiné nastavení. Ano, bolel ho loket, ano bolela ho trochu hlava bok a všechno, ano, bylo z toho nakonec aspoň deváté místo a zase nějaký příděl bodů.

Ale všechna tahle ANO by se nemusela stát, kdyby opět a zase nepřišel špatný start a pokažený první úsek a začínalo by se normálně aspoň z místa, ze kterého se startovalo. Jen teď když tohle píši bych vzteky nejraději rozbil svůj pracovní stůl hlavou, ale jak jsem napsal na začátku, nedáme se tak lehce a jsem moc rád, že jsme se s Kubou shodli na tom, že neúspěch a osobní zklamání nás oba žene dopředu a nikoliv utlumuje.  I já jsem si všiml nedostatků, kterých jsem se v průběhu víkendu dopustil, stejně tak celá naše „parta“ okolo jezdce a musíme na tom všem zapracovat, v Monze si sednout a probrat malinké změny.

Vlastně jsem raději ani po tomhle závodě neotevíral články a diskuze na svém oblíbeném a absolutně „nezaujatém“ webu, protože mi je jasné, že těch „zlomených holí“ a odborných důvodů proč jsme všichni blbci, tam bude velká spousta. Těm, kteří píšou konstruktivní kritiku chci všem opět poděkovat, neboť si ji zasloužíme a těm ostatním chci pogratulovat k další škodolibé radosti, tak typickou českému národu.

Komu chci moc poděkovat, tak celému FOSU v čele s Petrem Linhartem a již zmiňovaným Jóžou -  „nejlepším vinařem na světe“ Valihrachem. Diky  Takl.berrymu, nejstaršímu  Fosákovi, neuvěřitelně vitálnímu  panu Emilovi a vůbec všem členům, klukům i holkám, kteří Kubu přijeli podpořit. Je to fakt bezvadná parta a budeme moc rádi, když FOS a nejlépe i ve větším počtu uvidíme na dalších závodech. Taky doufám, že mimo kvalitního opálení, kdy zejména na Jóžovi bylo vidět, ve kterých místech na obličeji měl brýle a ze které strany jeho obličeje slunce pálilo na jejich tribunu a dobré večeři v Burger Kingovi, kde nás ráda viděla obsluha, neboť se tam asi pět minut před zavíračkou přihnala parta Čechů, doplněná dalším českým jezdcem Ondrou Ježkem s jeho doprovodem, si Fosáci odvezli i hezké zážitky ze závodů, paddocku, hospitality a vůbec celého víkendu.

Další víkend kluky Smržovy čeká první závod německého mistrovství a já doufám, že Mates dobře zajede a Kuba dobře naladí.

Za týden na to máme už s Kubou první Mistrák v supermotu s našim Effenbert teamem SV racing v Písku a pak hurá do Monzy na další závod. I když Maxovi jeho „Aprilka“ pojede na maximálce o 30km/h víc než „dukny“, doufám, že my to zase doženeme v zatáčkách…

Autorem textu je Radim Vavřík (kouč Kuby Smrže).

Foto: MPA (Marek Paulíček)