Jako vzor mu posloužil jeho táta, sajdkárkrosový spolujezdec a mistr republiky. U něj a od strýce odkoukal správné dovednosti, které je vynesli na špici československého sajdkárkrosu. Pracovitost a neunavnou sílu zdědil po nich. I když už léty nepatří mezi mladé mitfáry, jak se slangově říká spolujezdcům, pořád je svou neskutečnou fyzičkou a precizní připraveností může strčit do kapsy. To je Miroslav Zatloukal, srdcař a dříč.

Nejvíce o tom ostatní přesvědčil v jedné sezoně, kdy odjel závod čtyřkolek a hned nasedl do sajdkáry Tomáše Vejchody, aby s ním absolvoval dalších 25 minut jízdy. Nyní i nadále, jako jeho vzor Valentino Rossi, prodlužeje kariéru v německém týmu Adriana Petera.

Následující interview s Miroslavem Zatloukalem je nejen o jeho posledním angažmá, ale i trochu ohlédnutím za jeho bohatou kariérou sajdkárkrosaře a quadcrossaře. Dále se dozvíte i něco málo z jeho soukromí i jeho náhled na život!



Miroslav Zatloukal

datum narození:13.6. 1979
bydliště: obec Bratrušov, okres Šumperk
stav:ve vztahu
výška:168 cm
váha:68 kg
start kariéry:1997
první start v side:1997
první start v MS:1999


V posledních letech nastupuješ s německým řidičem Adrianem Peterem, se kterým si pravidelně startoval na MS a německém mistráku. Letos jsme tě mohli vidět i na závodech u nás. Co tě vedlo se obrátit na zahraničního pilota a proč ses nakonec rozhodl právě pro Adriana?

Po ukončení aktivní kariéry Tomáše Vejchody jsem měl stále chuť závodit. Díky sociálním sítím se mi ozvalo několik zahraničních jezdců. Mezi nimi i německý závodník Adrian Peter. Hned po prvním společném tréninku na motorce jsem měl z naší jízdy i Adriana velmi dobrý pocit. Zvažoval jsem i další nabídky, ale definitivní rozhodnutí jsme udělali společně s Vaškem Rozehnalem a Jirkou Škabrahou. Teď už víme, že volba pro Adriana byla ta správná.

Kývnutí na nabídku Adriana s sebou ale přináší i značné cestování a menší komplikace v tréninkové přípravě. Nebál ses, že tohle může být problém?

Není to až takový problém. Zimní příprava probíhá u každého samostatně. Společné tréninky na motorce plánujeme většinou víkendové. Sejdeme se na dané trati na celý víkend. Už letos v lednu jsme trénovali v Holandsku, potom jsme byli týden v Itálii. Po jarní „covidové“ pauze jsme hodně trénovali u nás v České republice. V Německu není moc tratí na takové úrovni jako u nás , aby na nich bylo možné trénovat. Tam se dráha připraví na daný závodní víkend a po něm se opět uzavře. Trénovaní tam není možné. V tom máme tady velkou výhodu.

Jak jsi zvládal tohle dojíždění? Prakticky si byl pořád na cestách...

Ano, bylo to náročné. Najezdili jsme opravdu hodně kilometrů. Vše jsem zvládl hlavně díky mému „závodnímu tatínkovi“ Josefu Přibylovi. Pepík odřídil většinu kilometrů. Jeho pomoci si opravdu velmi vážím a jsem za ni moc vděčný. A pokud nemohl Pepík, plnohodnotně ho nahradil Jirka Škabraha. Jiříkovi také tímto moc děkuji. Párkrát jsme letěli letadlem, protože už to pro nás bylo hodně daleko.



Upletl jsi si na sebe celkem bič. Při uvědoměmí, že sajdkárkros přeci jen není profesionální sport, abys uživil rodinu, musíš peníze vydělat jinak. Jak zvládaš časově sajdkárkros a práci?

Tuto otázku jsem dostával často. Já říkám, že pokud máš vůli a chuť, zvládneš všechno. Ve firmě mám momentálně skvělý kolektiv, se kterým jsme všechno zvládli. I tak to bylo náročné. Téměř každou neděli jsme se probouzeli na závodech. Po závodním dni jsme nasedli do auta a spěchali domů. Pokud byla cesta dlouhá, přijeli jsme až ráno a šel jsem hned do práce. Do postele jsem se dostal až v pondělí večer. Ale zvládnout se to dalo. Když nad tím teď přemýšlím, šlo to úplně samo.

V minulé sezoně jste slavili úspěch, když si s Peterem získal titul vícemistra Německa. Co pro tebe znamená? Jaká byla cesta k vícemistrovi a jak si ho oslavil?

Naše umístění byla odměna za celoroční poctivou práci a dřinu. Nejen pro nás dva s Adrianem, ale také pro celý náš tým. Pro sponzory, fanoušky a pro všechny, kteří nás během sezóny podporovali. Bylo krásné vidět, kolik lidí nám fandí. Spousta fanoušků i sponzorů se začala objevovat během sezóny. Cesta k úspěchu nebyla úplně jednoduchá. Začátek byl trošku nervózní, ale po prvním pódiovém umístění začínal Adrian získávat jistotu. Ke konci sezóny nás trápily technické problémy se spojkou. Díky nim jsme přišli o pódiová umístění a cenné body do seriálu. Ale jsem si vědom, že na první místo jsme ještě neměli. Myslím, že titul vícemistra byl zasloužený. Oslava byla pouze na posledním závodě s fanoušky. Čekali nás ještě poslední čtyři závody mistrovství světa, takže nic většího jsme si nemohli dovolit.



Zabrousíme také trochu do historie tvé bohaté kariéry sajdkárkrosaře, která započala v roce 1997. Asi se ptát, proč tě uchvátily sajdkáry asi nemá cenu, když ses narodil do rodiny závodníků... I přesto zkus si vzpomenout alespoň na první tvé kroky v této disciplíně.

Přesně tak. Můj táta se strejdou jezdili sidecary spoustu let. Jako kluci jsme to hltali, jezdili s nimi na tréninky a závody. Já jsem měl jasno, který sport je číslo jedna už od dětství. Začínal jsem se šumperským jezdcem Zdeňkem Žižlavským. Zdeněk se bohužel při prvním závodě zranil a já jsem naskočil do sajdkáry Stanislava Hutiry. Sedlali jsme podvozek EML s motorem Zabel. Standa byl už zkušený jezdec.

Jaké pocity si měl z prvních svezeních a závodů?

Byl jsem velmi nervózní. První závod jsme jeli u nás na „Rapotínské stráni“. Skončili jsme čtvrtí a další víkend v Březové nad Svitavou jsme už byli třetí. Po závodě v Horšovském Týnu jsme skončili, myslím, druzí. Ve vesnici, kde Standa bydlí, měli v místím kulturáku zábavu. My jsme přijeli ještě v noci před hlavní vchod a fanoušci nás nesli na rukou až na pódium ke kapele. To jsou krásné vzpomínky.

A proč sis vybral místo spolujezdce?

Můj táta byl spolujezdec a já chtěl být vždy jako táta. Tak proto.

Řidičů jsi vystřídal mnoho. Vzpomeneš si na všechny, se kterými si jel a co jste dosáhli?

Myslím, že si pamatuji všechny. Jak jsem říkal, první byl Zdeněk Žižlavský, Standa Hutira, Josef Novotný, Willi Liebl, František Kolář, Láďa Chromý, Václav Rozehnal (poslední tři byl pouze záskok na jeden závod za zraněné spolujezdce). Dále Miroslav Knötig, Tomáš Vejchoda a Adrian Peter. S Mírou a Tomášem jsme se stali dvakrát druhými vícemistry ČR . S Tomášem ještě mistry ČR v závodě družstev s týmem STR Promotorsport a s národním týmem ČR jsme skončili třetí v závodě národů ve Francii. S Adrianem jsme vícemistři Německa (zatím).

Jeden čas si závodil také na čtyřkolce a dařilo se ti držet tempo špičky závodního pole. Dokonce sis vyzkoušel i ME quad. Co tě vůbec přimělo ke změně slézt ze tří kol na čtyři?

V roce 2005 jsme s Mírou Knötigem startovali mimo závodů v ČR také na závodech mistrovství světa. Ale vzhledem k pracovním povinnostem jsme často přijížděli na závody až v den kvalifikace. Bylo to znát i na našem výkonu. Věděli jsme, že takhle to už dál nejde. Navíc jsme ve firmě přijali i více nových zaměstnanců a já viděl, že na mého tátu už je toho hodně. Potřeboval jsem se firmě věnovat na plno. Čtyřkolky byla jednodušší varianta jak zůstat u závodů a zvládat pracovní povinnosti. Pokud byl čas na trénink, tak jsme jeli. Pokud ne, tak ne. Nemuseli jsme čas s nikým plánovat a sladit. To byl asi hlavní důvod.



Jakých úspěchů si v quadcrossu dosáhl?

V českém mistráku jsem byl nejlépe třetí a v závodě družstev také jednou třetí. Ještě jsme se společně s Jakubem Kosteleckým a Radimem Sthorem stali vícemistry ČR také v závodě družstev. Pamatuji si to velmi dobře, protože v ten samý den jsme s Tomášem Vejchodou a Promotorsportem získali titul mistrů ČR. V ten den jsem startoval jak na sajdě, tak na čtyřkolce. Na té si ještě cením sedmého místa z druhé jízdy Mistrovství Evropy v estonském Kivioli. V první jízdě mi praskl zadní tlumič. Tak tou druhou jsem si spravil chuť.

Jako závodník, který si vyzkoušel sajdkárkros i quadcross, můžeš ze svých zkušeností a poznatků našim čtenářům obě disciplíny porovnat. Jak moc jsou tyto dvě kategorie odlišné po finanční, kondiční a technické stránce?

Myslím si, že tyto dvě disciplíny jsou si asi nejvíc podobné. Jestli mám porovnat jezdce na čtyřkolce a na sajdě, tak si myslím, že sajdkára je pohodlnější. Ale pokud jde o post spolujezdce, tak ten je fyzicky určitě nejnáročnější. Kluci za řidítkama mají oproti nám pohodičku. Cha cha. Technicky na přípravu je určitě náročnější sajda. Finančně jsou si obě disciplíny také podobné. Vše se samozřejmě odvíjí od toho, kolik závodů a v jakých seriálech startuješ.

U čtyřkolek si nakonec nezůstal a znovu si se vrátil k sajdkárkrosu. Co tě zase přivedlo zpět k oblíbené disciplíně?

I při mém „odskočení“ si na čtyřkolku jsem občas zastoupil za zraněného bratra Tomáše Vejchody Jakuba. Mé srdce tlouklo vždy více pro sajdy. V roce 2016 bylo Kubovo zranění vážnější a Tomáš za mnou přišel s prosbou na dokončení sezóny. Za deset dní jsme odjížděli na mistrovství světa.

Od té chvíle si již zůstal v sajdkárkrosu. Sezona 2019 vás s Adrianem navnadila, bohužel letošní nepřinesla kvůli pandemii moc závodů. Přesto vy jste naskočili na dva do českého mistráku. Můžeš alespoň vaši účast i celý tento podivný rok zhodnotit?

Letošní „covidovou“ sezónu moc kladně nehodnotím. Zimní příprava není moje oblíbená část sezóny. Díky radám Marka Rozehnala a upravení tréninku úměrně k mému věku se mi ji podařilo zvládnout s naprostým přehledem a chutí. Já říkám, že jsem byl na jaře v životní formě. Jarní tréninky na motorce jsem si užíval. Moc jsem se těšil na první závody. Bohužel vše bylo jinak. V situaci, která nastala, se ukázal menší problém v tom, že jsme s Adrianem každý z jiné země. Ale jakmile to bylo možné, začali jsme trénovat na motorce. Pozitivní bylo, že jsme měli dost času otestovat všechny motory a vyladit motorku. Startovali jsme na dvou závodech mistrovství ČR. Na třetím jsme už bohužel kvůli hrozbě z covid karantény startovat nemohli.



Nyní můžeš vyhlížet novou sezonu, která snad již proběhne normálně, a prozradít nám, jestli zase usedneš do sajdkáry německého pilota Adriana Petera?

Ano, příští rok pojedu opět s Adrianem.

Jaké plány spřádáte na příští rok a kterých závodů se chcete zúčastnit?

V tuto dobu je velmi těžké něco plánovat. Kalendáře závodů zatím nejsou a nikdo neví, jak to bude na jaře. Ale doufáme, že příští rok se bude závodit normálně. Každopádně prioritou bude mistrovství světa a mistrovství Německa. Cíle si musíme dát co nejvyšší.

Uvidíme tě jako letos na závodech MMČR side?

Pokud to bude termínově aspoň trošku možné, tak určitě. Moc se nám tady líbilo.

Zimní období moc jezdců nemiluje, protože musí trénovat především na své kondici, aby zápřah závodů zvládali co nejlépe. Co v ní podstupuješ, abys byl na jaro připraven?

Má příprava probíhá jako již několikátý rok pod přísnou rukou bratrů Vaška a Marka Rozehnalových. Dále spolupracuji s fitness trenérem Petrem Kovářem (vícemistr světa). Letos tomu nebude jinak. Pokud to bude možné, chtěli bychom s Adrianem už v lednu trénovat na motorce jako letos.

Sajdkárkros můžeme řadit k extrémním sportů, které přináší nejen krásné pocity, ale je tu i míra nebezpečí z karambolů, pádů a následných zranění. Může dojít i k tragédii. Při tomhle vědomí nemáš někdy strach?

Jsem si vědom, co vše nám hrozí. Ale vůbec si to nepřipouštím. Jízdu na sajdě si užívám, pro strach není prostor. Pokud by to přišlo, byl by čas skončit.

Není žádnou novinkou, že mají jezdci nejen své fyzioterapeuty, ale nyní již třeba i psychology. Využil jsi někdy služby nějakého psychoterapeuta?

Služby vystudovaného psychologa jsem zatím nevyužil. My máme bratry Rozehnalovy. Rady a konzultace Vaška a Marka jsou nade všechny psychoterapeuty. Oba nás umí uklidnit, namotivovat a naladit na správnou vlnu jako nikdo jiný. Stačí rozhovor po telefonu. Díky klukům je to pro nás všechno jednodušší. Patří jim za to velký dík.



Cestování i samotné závody jsou velmi vysilující a navíc v době, kdy jsou na sportovce kladeny vysoké nároky, je potřeba věnovat čas i pozávodní regeneraci. Ruku v ruce s tím jde také sportovní, zdravá výživa. Jak jsi na tom s tímto?

Pozávodní regeneraci stále věnuji méně času, než bych potřeboval. Pokud mi vychází čas, snažím se chodit na masáže. Po těžkých závodech také do kryosauny. Sportovní výživu dodržuji poctivě asi poslední tři roky. Díky reprezentačnímu týmu ČR jsme tohle vše objevili. Myslím si, že při porci závodů, které absolvujeme, už je to nutné. Na motorce se cítíme mnohem lépe. Ohledně stravy vše konzultujeme s Honzou Lehockým, Tomášem Černohorským a Ondrou Čermákem.

Kdybys měl někoho přesvědčit, aby začal jezdit sajdkárkros, jak by zněly tvé hlavní argumenty, abys ho zlákal k tomuto sport?

Sidecarcoss je krásný, ale hodně náročný sport. Nejsložitější je, aby si jezdec a spolujezdec rozumněli. Jeden musí vědět, co druhý udělá. Pokud to do této fáze dospěje, tak je to skvělé. Já říkám: „dva musí být a myslet jako jeden“. V tom je náš sport nejkrásnější. Společné radování se v cíli z úspěchu je nejvíc. Motokrosař si nemá s kým plácnout, my ano.



Už od mládí většina z nás k někomu vzhlíží a z někoho si bere příklad, což o nás leccos vypovídá. Jaké máš sportovní či životní vzory a proč sis vybral zrovna je?

Když jsem začínal závodit, byl mým vzorem spolujezdce můj táta a Přemek Novotný. Jsem velkým fanouškem Valentina Rossiho. Minulý týden mi říkal bratranec: „Valentino jede ještě jednu sezónu, tak ty také jo?“ Závodíme stejně dlouho. Uvidíme, kdo vydrží déle. Inspirace je to pro mě určitě. Velkým životním vzorem a vzorem v pracovitosti je pro mě můj táta a pan Willi Liebl.

Máš nějakou celoživotní vizi, které se držíš?

Aby lidi okolo mě byli spokojení a šťastní.

Jak by znělo tvé závodní a životní motto?

Závodní moto mi řekl můj strejda při mých prvních závodech, když jsem toho měl po první jízdě docela dost. „Když nemůžeš, ještě třikrát můžeš,“ říkal mi. Měl pravdu a řídím se tím dodnes. Životní je: „prožít a užít si každý den na plno“.

Tvůj čas je velmi drahocenný, komu ho tedy věnuješ, když nějaký máš?

Ten se snažím věnovat rodině a svým dvěma dcerkám. Není to pro ně jednoduché, když jsem téměř každý víkend pryč. Pokud je to aspoň trochu možné, trávím volný čas s nimi.



Komu bys chtěl poděkovat za podporu?

Za podporu bych chtěl poděkovat všem našim sponzorům, reklamním partnerům, fanouškům, mechanikům, týmu STR Promotorsport a všem, co nám pomáhají. Největší poděkování je mým rodičům, přítelkyni, sestře. Jednou řekl v rozhovoru Jaromír Jágr, že pokud má sportovec uspět, musí ho celá rodina podporovat. Já musím říct, že  mě se této podpory dostává v maximální možné míře. Díky nim je možné i velmi náročnou sezónu zvládnout. Děkuji!


Za redakci Motolevel.com děkuji za poskytnutí rozhovoru a přeji ti, ať se stále daří!



(joh)
Foto: Jens Körner, Zdeněk Růžička, Josef Hejnal, MX Pfau, Archiv Míry Zatloukala, Rick Claeyes
17.11.2020