Máte za sebou svůj druhý Dakar. V čem se pro vás lišil od toho prvního?
Ve své první polovině byl rychlý stejně jako před rokem. Od volného dne to ale letos začalo být hrozně těžké. Navigačně to bylo složité zhruba stejně, ale terénově bylo trať výrazně náročnější. Závěrečné tři etapy se jely v kamení. Nebyly to takové ty kamínky, které bývají na pláži a dobře se v nich nejen chodí, ale i jezdí. Tohle byla vyschlá řečiště plná špičatých šutrů. Jeli jsme třeba třicetikilometrové úseky, ve kterých se dala motorka těžko udržet. Tím se letošní Dakar trochu zpomalil.

Z různých ohlasů z letošního ročníku ale bylo slyšet, že byl právě extrémně rychlý.
Rychlejší byla jenom první polovina. Druhou vybral pořadatel náročnější, aby se to právě trochu zpomalilo. Čekal jsem na trati mnohem více dun, na které jsem se v Dubaji připravoval. Přejet deset kilometrů v dunách, to je hodina fyzicky náročné práce. To samé v řečišti. Držet v něm motorku je šílená dřina. Ale hlavně tam hrozilo velké nebezpečí proříznutí pneumatiky.

Vás to také postihlo?
Ano. Nebyl jsem výjimkou a také jsem gumu prořízl. Stalo se to v jedenácté etapě. Všiml jsem si toho až na druhé tankovačce na čtyřstém kilometru. V ní se nesmí s motorkou nic dělat, můžeme si ji kromě tankování jenom prohlédnout. Jinak hrozí penalizace. Prošel jsem si motorku a viděl jsem na gumě dost brutální šlic. Už jsem to pak měl v hlavě a musel jsem s tím jet nějakých sto třicet kilometrů. Byla to etapa, kterou jsem měl výborně rozjetou na pátém místě. Ale kromě toho, že jsem se musel soustředit na navigaci, kterou jsem rok neviděl a problémy s tím mají i profíci, jsem se musel bát o prasklou pneumatiku, aby vydržela. Kdyby odešla, tak bych skončil, pokud by mi kolo nedal někdo ze soupeřů. To jsem nechtěl dopustit. Nemohl jsem se ale soustředit na sto procent a stalo se mi, že jsem v závěru etapy na dvacet minut zabloudil. Z pátého místa jsem tak spadl na patnácté. Přesto mě potěšilo, že jsem rychlostně stačil první desítce.

Navigace hraje na Dakaru stejnou roli jako rychlost jízdy?
Dá se to tak říct. Právě ohledně navigace se chceme posunout o kus dopředu, ale není to levná záležitost a bude na to třeba sehnat finanční prostředky. Tím by se dalo předejít některým chybám, které jsem udělal. Samozřejmě je možné vylepšovat také techniku, ale jako ještě důležitější teď vidím navigaci. Třeba někoho zaujme tento náš projekt a zkusí do toho vstoupit se mnou. Pokud seženu finanční prostředky, tak bych se chtěl posunout právě v tomto směru.

Hodně se řešil také fakt, že tovární motocykly jedou po rovinkách až o deset kilometrů v hodině rychleji než vaše privátní. To není ten největší problém?
Pochopitelně je to problém. Ale tak jako všichni, tak i tovární jezdci zabloudí. Jenže zatímco jim to trvá dvě tři minuty, tak mně třeba patnáct. A když se mi to stane třikrát, tak jsou z toho tři čtvrtě hodiny. Tovární piloti to mají načtené a ví, kam se vrátit. Do jakého bodu. Nikoho ze špičky ale nepostihne dvacetiminutové bloudění, jako se to stalo mě. To je hrozně moc a chtěl bych to eliminovat. To je pro mě důležité. Samozřejmě můžeme řešit top speed motorek, ale třeba poslední čtyři etapy už zdaleka nebyly tolik o něm, protože v řečišti se to tolik neprojeví. Na rovince ano. To je někdy frustrující. Pokud se však chci posunout dál, tak se musím soustředit především na navigaci a naučit se s ní pracovat. Jsou to spojité nádoby. Motorka i navigace.

Ve druhé polovině soutěže začala řada i špičkových jezdců odpadávat. Byla i pro ně trať až příliš náročná?
Začalo to dvěma maratonskými etapami, které následovaly po dni volna. Špička jede pořád naplno a občas se něco přehlédne nebo přihodí. Proto tvoří tovární týmy vždycky čtyři jezdci, z nichž tři jedou na toho nejlepšího a poskytují mu potřebné díly ze své motorky. Přihodit se může cokoliv a fabrické týmy potřebují mít své piloty vepředu. Továrních týmů je šest, což dělá hned čtyřiadvacet fabrických jezdců. Mezi ně jsem se dokázal vklínit, což považuji za velký úspěch. I díky jejich chybám jsem se pak vmáčkl až do první desítky.

Zbytek zajímavého rozhovoru si můžete dočíst na webu Českobudějovického deníku ZDE.

Text a foto: Pavel Kortus / Českobudějovický deník

26. 1. 2021