Ve středu ráno máme s Matesem sraz v Autonově, abychom dobalili bajky a mohli se přesunout na brněnský Automotodrom.

Ihned po příjezdu nám bylo jasné, že flek na dnešní volné ježdění nebude až tak lehké najít, proto jsme náš bivak narychlo rozbalili „za benzinkou“. Rychle dojít na přejímku a nachystat motorky,  protože v 9.40 vyjížděl Mates do prvního tréninku. Ten nedopadl úplně nejhůř a já se nachystal na dalších 20 min., protože jsme si ten den vzali napůl. Po výjezdu na trať si uvědomuju, že se tady na té brněnské dálnici nějak ztrácím, protože zvyk ze začátku sezony a okruzích typu Panoniaring a Most, mě nějak drží zpátky. Nicméně 2 kola a je to pryč a hned z prvního tréninku se vracím s vylepšeným osobákem.

Motorka funguje, jak má, čas jde taky dolů, jak zjišťuji na laptimeru a já se snažím pilovat stopu, abych byl na zítřek připravený. Vím, že to bude náročné nejen na techniku, ale taky na naši fyzičku. Přeci jen je to hned v prvním závodě o hodinu víc, než na co jsme byli zvyklí z loňska a další závody jsou pak vypsané minimálně na 4 hodiny. Při endurance taky není úplně nejnutnější zajet jedno rychlé kolo, ale jet rychle a pravidelně. A o to všechno se snažím v tomto tréninku. A protože Bike Promotion vypsal ještě podvečerní vložený závod, jdu si ho zajet, abych třeba konečně natrénoval starty. Jak to dopadlo asi nemá cenu ani psát, ale je pravda, že to bylo lepší než v Mostě. Navíc jsem posunul opět čas na hodnotu, ve kterou jsem doufal někdy v půlce sezony.

 

Zbytek prvního dne pak vyplňuje balení celého našeho ansamblu a přesunutí toho celého do boxu, který jsme pro tento první závod sdíleli společne s TOPBIKE, který řídil z pozice jedoucího manažera Vldouš, a MOTOMERTA, kterým pomáhal nejen svými radami jeden z našich nejlepších jezdců minulosti František Tofel. Večer tak vyplnilo pošťuchování s Vldoušem a taky vyprávění Františka o tom, jak se závodilo za dob dávno i nedávno minulých. Krátce po půlnoci pak jdeme chrnět, protože zítra nás čeká náročný den (a že byl hodně náročný...).

 

Po ranním probuzení, výborné snídani tvořené toasty a horkým kafem, jsem zkontroloval motorku a převlékl se do „negližé“, protože první ranní trénink se blížil. V 9 hodin vyjíždím na pit line, abych spolu s ostatními vyjel do prvního tréninku. Jaké však bylo naše překvapení, když pánové komisaři u vjezdu neznali časový plán a my jsme tak čekali, až jim Plejbův taťka donesl časový plán a my tak mohli vyjet. To se však bohužel podepsalo na gumách, které vychladly a nejen že klouzaly, ale navíc jsem zadní gumu naprosto roztrhal a zničil :-(.

 

 

No nic, zbylé dva tréninky nechám Matesovi, já zatím přezuju a do kvaldy půjdeme spolu. První trénink dává Mates v klidu, kontroluji ho na boxovce, zajíždí stabilní časy. Do druhého trochu upravujeme tlak v pneumatikách, doléváme benzín. Vyjíždí a já mu to jdu zase kontrolovat na boxovou zeď. Při průjezdu ho trochu popoháním, aby to se mnou taky neměl jednoduché. Při druhém průjezdu se ohlížím do boxu a zjišťuji, že jsme transponder nechali na mé motorce. Otáčím se zpět, za cílovkou vidím zvednutý prách, traťáci mávají žlutýma vlajkama a brácha od Vojty Bystřičana mi říká to, co nechci slyšet: „Mates to rozvěsil!“. Koukám na ta místa a přemýšlím, co se bude dít, jestli se Mates zvedne, co asi bude s motorku, půjdeme vůbec do závodu?

 

První věc vypadá v klidu, Mates odchází po svých. Zbytek musím počkat na to, až ho dovezou. Chvilku čekám v boxu, pak se přesouvám dozadu za box. Odmávli konec tréninku, za chvíli tady přeci musí být. Minuty letí jak urvané, ale dodávka která sváží všechny „odpadlíky“, pořád nikde. Po čtvrt hodině se v dálce otvírá brána a vypadá to, že už jedou. Ukazuju jim, kde mají zastavit a jdu pomoct dozadu Matesovi. Vyměňujeme si pohled, který říká všechno. Sundáváme motorku a rychle ji odvážím k boxu. Ptám se Matese, co se stalo a jestli je OK a při tom se snažím odhadnout škody. Mates je OK, jenom nová kombinéza už není nová :-D (my ty týmové fotky asi nikdy nenafotíme :-(). Utekl mu předek a nešlo s tím nic dělat. Motorka je na tom hůř. Rychle se domlouváme, že se to pokusíme dát dokupy, abychom mohli jet a já začínat makat.

 

 

Beru si k rukám nářadí, sundávám komplet kapoty, vyhazuji asi dvoje „kolečka kačeru“ a zjišťuji co všechno je v pr.... Podsedlové plasty jsou dobré akorát tak k zaplnění obsahu popelnice, ostatní plasty spraví alespoň provizorně „amerika“. Další nepříjemností jsou ubroušená stupačka, ohnuté řídítko, poničená brzdová páčka, chybějící nádobka na brzdovou kapalinu včetně unašeče, prasklý pravý náfuk a taky řádně zrychtované lešení. Snažím se toho co nejvíc udělat, dávám Matesovi už DRUHOU moji stupačku, čistím motor od „kačeru“, který je snad úplně všude. Mates zatím volá mecháňovi do Autonovy, co všechno bychom potřebovali. Jenže to už je 12:50 a za 10 minut začíná kvalifikace. Musím nechat „šroubování“, narychlo se nachystat a vyjet do kvalifikace, abychom nestartovali úplně z chvostu.

 

Na trať vjíždím s myšlenkou, že se tam pokusím co nejrychleji dostat čas alespoň na úrovni 2:18,5, což by nám loni stačilo na nějaké 15. místo na roštu a pak půjdu zpátky „šroubovat“. To se mi podle laptimeru daří hned ve 4. kole, takže v pátém zvedám ruku a zajíždím do boxů. Tam už najdu mechanika Honzu, který dovezl všechno potřebné a máka na „kačence“. Snažím se mu být po ruce a mezitím domlouváme strategii. Na start půjdu já a zkusíme to odjet na tři střídání, tedy každý po 45 minutách. Jednak by to na první závod mohlo být tak akorát a navíc, díky pěně v nádrži, která je podle řádů nutná, mi nesignalizuje „hladové oko“ a já tak nedokážu přesně určit, kolik mám ještě benzínu v nádrži. Honza zatím dodělal „kačenku“ a jde na zkušební jízdu, jestli to vůbec „půjde“. Já koukám na web, abych zjistil, že můj kvalifikační čas 2:18,5 nám stačil jen „na 21. flek“ spojeného závodu Mistrovství a Přeboru ČR v Endurance. Po pár minutách se Honza vrací a podle výrazů tváře je mi jasné, že motorka je „ready to use“.

 

 

Ve 14:40 se na 10 minut otevírá pit line. Ve 14:45 vyjíždím a dávám 2 zahřívácí kola. Po nich už „parkuju“ motorku na pravé straně brněnského cílového asfaltu, předávám ji Matesovu kamarádovi, který mi ji podrží a já přecházím na druhou stranu dráhy, abych mohl odstartovat Le Mans stylem, tak jak se na pravé endurance sluší a patří.

 

Ve 14:55 Ondra Coufal odmávne tentokráte českou vlajkou začátek závodu a 35 chlapů se rozbíhá ke svým strojům. Rychle nastartovat a vyrazit. Předvedl jsem, řekl bych, můj „klasický“ start :-(, takže prvním kolem projíždím na 22. fleku. Snažím se topit pod kotlem a to se i daří. Ve čtvrtém kole už je to 18tý flek. V desátem kole se potom prokousávám přes okruháře.cz na 17. místo. Jen tak dál, říkám si, ale nastavené temto, vedro a moje postarší tělo začíná protestovat. Začíná se ozývat stará zlomenina pravého kolene a taky pravé chodidlo mám jako na trní. Nejsem schopen dát pomalu koleno na pravou stranu na zem :-(. Ve 13tém kolem ale vidím Matesovu přítelkyni Janu, jak mi na boxové zdi signalizuje střídání. V dalším kole jí to potvrzuji a v 15tém kole předávám ze 17cté pozice Matesovi. Rychle hodit motorku na nahříváky a snažit se do sebe dostat co nejvíce tekutin, protože mám docela dost.

 

 

Mates to táhne dalších 17 kol a mně dochází, že taktika na 3 střídání nevyjde a my budeme muset střídat 4krát, což může znamenat velkou ztrátu :-(. Na dráhu se vracím na 22. místě a doufám, že koleno se umoudří. To se bohužel nedaří a já tak bojuji nejen se soupeří, ale i s vlastním tělem, které ten den nemá nejlepší náladu a také s pomalu začínajícím klouzáním zadní gumy. Přesto to táhnu dalších 18 kol a předávám Matesovi na celkově 20. fleku. Ten se drží statečně co nejdýl to jde. Jede vyrovnaně a ranní pád na něm není moc vidět. V 60tém kole dochází, doufám, k poslednímu střídání toho dne. Snažím se jet co nejrychleji, ale zadní guma začíná protestovat víc a víc a když mi podruhé uteče zadek ve „Schwantu“ víc, než je zdrávo, trochu se uklidním, protože přeci to teď nezahodím. Mám ale před sebou na dostřel Karla Singra z Ohňostrojů SIPO, což je pro mne takový malý červený prapor. Nedá mi to, trochu zatáhnu a 15 minut před koncem tohoto tříhodinového dobrodružství ho „zaříznu“ v esíčku před kopcem. Zbylých 15 minut už dojíždím na jistotu a když pak v 17:56 projíždím pod cílovým praporem, jsem rád, že už je to za námi.

 

Dojíždím do boxu, kde už mě čeká Mates s Janou a Matesovým taťkou, který nás taky přišel podpořit. Nechávám motorku na pit line, což je také jedno z nových pravidel, které nás čeká díky povýšení CECu na Mistrovstí či Přebor ČR v Endurance po celý letošní rok. Koukám na zadní gumu, která už „nemá“ pravou stranu a jsem rád, že jsem to dojel. Beru Matese a jdeme se podívat, jak jsme dopadli. Tipuji nějaké 6té místo v kategorii. Koukáme na tabuli abychom zjistili, že to je nakonec 4té místo se ztrátou 14s na stupně vítězu. Únavu převládne podivný mix radosti, vzteku a zklamání z toho, že to mohla být „bedna“.

 

 

Následuje rychlé balení, zatleskání vítězům při předávání poharů a pak rychle domů, protože zítra se jde do práce.

 

Co říct závěrem? Určitě bych chtěl poděkovat všem našim sponzorům, tedy Autonově Brno, Brubecku, Motorexu, Hard Core Machine Zlín za to, že nás podporují. No a našim soupeřúm potom vzkázat, že už se těšíme na další závod, který nás čeká na Eurospeedway Lausitz a na kterém se jim to pokusíme oplatit ;-)

 

Za foto tentokráte děkujeme Honzovi Veselému a taky panu Rejdovi!

Převzato z:
http://ktmautonovaracing.blogspot.com/