Jirko, kdy a jak ses vlastně dozvěděl, že poletíš na Dakar?

To je poměrně složitá otázka, protože náznaky této možnosti se objevovaly už asi od října. Vše se začalo konkrétně rýsovat vlastně až v prosinci, jenomže stále nebylo nic jistého. Pandemie koronaviru se začala opět zhoršovat, světem se začala šířit britská mutace a jednotlivé země včetně Saúdské Arábie se opět uzavíraly. Jen pár dnů před Štědrým dnem se dostal do ohrožení celý Dakar, protože Saúdové zakázali přílety mezistátních letů do království. Až díky obratné diplomacii A.S.O. byla vyjednána výjimka pro charterové lety s účastníky Dakaru. Tak byl definitivně potvrzen i můj odlet na Dakar, který byl pochopitelně podmíněn negativním testem na Covid-19 před nástupem do letadla.

Na Dakar jsi odletěl společně s českou výpravou. Co následovalo po příletu do Saudské Arábie?

Bezprostředně po příletu jsme podle saúdského nařízení museli vystupovat z letadla pouze ve skupinkách po 15 osobách tak, aby se na pasové kontrole nekumulovalo velké množství osob. Toto nařízení sice zafungovalo, na druhou stanu jsme stejně všichni přikládali prsty na stejnou čtečku otisků, velmi hygienické…

Následovala cesta do hotelu, kde jsme museli povinně strávit 48 hodin v karanténě. Dva dny „volna“ se upřímně docela hodily, protože jsem měl dostatek času na vyzkoušení veškeré techniky, vyladění živých vstupů do studia Sport 5 a tak podobně.

Ubytování na dobu dvoudenní karantény jste měli zajištěné od pořadatele, nebo jste si jej zařizovali sami?

Ubytování si zajišťují závodní týmy. Já jsem cestoval s týmem Buggyra Zero Mileage Racing, a proto jsem bydlel ve stejném hotelu jako celý tým a taky celá řada dalších českých a slovenských účastníků. Mimochodem, stejné ubytování si vybrala i stáj Abu Dhabi Racing, díky čemuž jsem ještě během karantény stihl natočit rozhovor s Cyrilem Despresem.

Co se Ti odehrávalo v hlavě během karantény? Bál ses, že budeš pozitivní?

Nemyslel jsem na to, od začátku pobytu v hotelu jsem měl spoustu práce. Jak už jsem zmiňoval, ladil jsem veškerou techniku pro ostré použití, dělal jsem první reportáže, natáčel návštěvu českého honorárního konzula v Džiddě. Zkrátka jsem měl dost práce a díky tomu jsem vůbec nemyslel na nějaké černé scénáře.

Pokud by ti test na Covid-19 vyšel pozitivní, co by v tomto případě následovalo, kdyby rázem vypadl redaktor pro aktuální dění z Dakaru 21? Týmy měly schované náhradníky na většině postech. Jak to bylo u tebe? Měl jsi za sebe přichystanou také náhradu?

Ani nechci domýšlet. Varianta „B“ v podstatě neexistovala, zkrátka jsem musel odjet. Proto jsem se taky před odletem extrémně chránil a omezil sociální kontakty pouze na úzkou rodinu a přítelkyni.

Poté, co jste měli negativní výsledky testů, jste se přesunuli na shakedown.

Ano, tam se člověk konečně začal cítit jako na Dakaru. Po prvním dnu testování jsem konečně vysypával z bot nějaký písek. Shakedown byl skvělý i pro novináře s kamerou, natočil jsem si hromadu ilustračních záběrů, poprvé jsem si obešel novou závodní techniku různých týmů, letmo jsem se setkal se Sébastienem Loebem a tak dále. Po shakedownu následovalo velké administrativní kolečko v nultém bivaku v Džiddě v luxusním zázemí sportovního centra krále Abdullaha v Džiddě. Vyzvedl jsem si velký uvítací balíček s akreditací a také ohromný pytel oblečení pro zástupce televize. Díky tomu jsem po celý Dakar mohl pracovat oblečený v oficiálních tričkách, bundách či kulichu – i ten v chladné pouštní noci přišel vhod.

Ze shakedownu jsme mohli vidět první záběry závodní techniky v akci. Byl jsi tam sám, nebo s tebou někdo spolupracoval, kameraman, střihač…?

Už jsem si z toho jednou dělal srandu, že jsem vlastně startoval v kategorii Original by Motul. Pro dvě televize zároveň jako kameraman, redaktor a střihač – jinými slovy na všechno sám po celé tři týdny pobytu.

Dakar oficiálně odstartoval 2. ledna. Jak dlouhý byl celý ceremoniál představování jednotlivých jezdců?

Díky streamu na oficiálním YouTube kanálu Dakaru fanoušci dobře vědí, že tohle je záležitost na celý den. Jednotlivé kategorie v pečlivě dané pořadí přejíždějí slavnostní rampu od brzkého odpoledne až do pozdního večera.

Dostal jsi se přímo k zahajovací rampě? Přeci jen omezení, kvůli Covidu byla velká.

Ano, jako novinář s televizní akreditací jsem tam mohl.

Dva dny poté jsi měl svůj první „živák“ do Česka. To musel být skvělý pocit, nebo se mýlím?

Upřímně? Nějaké pocity přišly až po návratu do Česka. V Saúdské Arábii jsem stíhal myslet jen na práci a na to, aby vše běželo podle plánu. Při samotném živém vstupu jsem ani nevnímal fakt, že mluvím živě k tisícům českých diváků, prostě jsem měl jen radost z toho, že technika funguje a že vše běží tak, jak má.

Kolik hodin denně jsi musel pracovat, aby se tvoje záběry a rozhovory s jezdci dostaly do České republiky?

Spíš ti řeknu, kolik hodin denně jsem spal. Pravidelně asi pět. Fyzicky si na Dakaru hrábne na dno každý, netýká se to jen závodníků a mechaniků.

Zcela bez přehánění využíváš ke spánku každičkou volnou chvíli. Aniž bys vlastně sám chtěl. Po snídani jsem si sedl do auta, čekal nás dlouhý přejezd, který jsem vždy odstartoval spánkem. Tělo prostě řeklo dost a během pár minut jsem spal. Taková hodinka spánku po odjezdu z bivaku vždy pomohla, protože většinu dne na zadní sedačce automobilu jsem vždy potřeboval strávit střihem natočených materiálů a psaním reportáží. Jen tak se dalo vše stihnout.

Jako novinář jsi býval hlavně na startu a v cíli jednotlivých etap. Dostal ses i poblíž závodní trati?

Ano, v tom spočívala výhoda cestování v mediálním voze Buggyry. Kluci z týmu si chtěli pro svá videa natáčet i záběry z etap, díky čemuž jsme pravidelně opouštěli silnici a ujeli třeba pět set metrů terénem k nějakému fotogenickému místu.

Hodně jsme Tě mohli vidět v autě s Janem Kalivodou a s novináři od Buggyry. Jaké to je pohybovat se v blízkosti tak velkého a v dnešní době mezinárodně obsazeného týmu?

Z pohledu fanouška motorsportu i novináře je zajímavé sledovat, jak pracuje velký profesionální tým. Ten pohled pod pokličku vás naučí celé dakarské dění vnímat jinak. Uděláte si lepší představu o tom, co a jak přesně funguje. Myslí se na všechno, stejně důležitá jako organizace práce je i mediální prezentace, přesný dress code mají i mechanici pro opravy vozů. Tak to zkrátka ve velkých týmech funguje, ať už ve Formuli 1 nebo na Rallye Dakar.

Měli jste nějaký určitý pracovní plán na následující den? Kam třeba vyrazíte, v kolik hodin, nebo se toto řeší operativně podle počasí, umístění českých jezdců apod.?

Každodenní plán se řídil podle odjezdu z bivaku, který se časově orientoval podle odjezdu jednotlivých posádek na start etapy. Vždy bylo cílem stihnout start a natočit si první průjezdy, zbytek dne byl spíš improvizací podle aktuálních podmínek.

Na maratónskou etapu jste byli přepraveni letadlem. Jak probíhaly tyto dny z pozice novináře?

Navzdory nepohodlí Dakaru se jednalo o velmi komfortní dva dny. Leteckou přepravu pro A.S.O. zajišťují letadla české společnosti s českou posádkou, takže let byl ukrácen příjemnou konverzací v češtině a dobrou kávou. Maratonská etapa je sice extrémně náročná pro závodníky, novináři však mají plný servis. Den jsem strávil mezi běháním z plnícího se parkoviště závodních strojů k mému počítači v mediacentru, neustálým laděním večerních reportáží a odesíláním materiálů. Byly v tom i trochu nervy, protože na večerní živý vstup na Sport 5 měl být hostem Tomáš Tomeček, jenomže ten se toho dne se svojí asistenční Tatrou dostal do bivaku velmi pozdě a vstup málem nestihl. Nakonec ale vše dobře dopadlo.

Na některých videích jsme mohli zhlédnout formu podávání večeří. Jak probíhalo občerstvení v bivaku a co patřilo mezi největší lahůdky?

Strava byla pestrá tak, aby vyhovovala všem, to se organizátorům podařilo. Na Dakaru to přitom není lehký úkol, protože v bivaku se mísí desítky národností a tím pádem desítky různých kultur a různých stravovacích návyků. Teplé, studené, sladké, slané, vegetariánské – v nabídce bylo vždy od všeho trochu. K večeři se kuchaři mnohokrát vytáhli se skvělými masovými pokrmy, třeba s jehněčím.

Jak moc je rozdílná kultura v Česku oproti Saudské Arábii?

Vinou pandemie jsme kulturu Saúdské Arábie příliš poznávat nemohli, ale samozřejmě se oproti střední Evropě jedná o úplně jiný kulturní svět. Saúdská Arábie je přísně náboženská absolutní monarchie, kde klíčovou roli hraje sunnitská větev islámu. Náboženství zde promlouvá do každodenního života, například během modliteb se na chvíli uzavírají obchody a život na pár minut utichne. Místní lidé dělají čest pověstné arabské pohostinnosti. Při sledování startu etapy si Saúdové rádi na písečnou dunu rozloží koberec, sedí na něm, popíjejí arabský čaj a s radostí vás pozvou, abyste si k nim přisedl a ochutnali lahodný nápoj s nimi. V ústraní společenského života pochopitelně stojí ženy, které teprve nedávno získaly právo řídit automobil a jejich práva v Saúdské Arábii jsou velmi kontroverzním tématem.

Jako novinář musíš být nezaujatý, ale mohl bys nám prozradit nějaké tvé dakarské oblíbence?

A stojím si za tím, že svoji nestrannost maximálně dodržuji, přesto je pravdou, že každý sportovní novinář je zároveň fanouškem, a proto má své oblíbence. Co se Dakaru týče, samozřejmě bez rozdílu přeji všem českým a slovenským závodníkům, své favority však najdu i v řadách mezinárodních účastníků. V kategorii automobilů je mým favoritem Orlando Terranova a mezi motocykly přeji celému továrnímu týmu Yamaha v čele s Adrienem van Beverenem, snad se jim příští rok bude dařit více! Dříve jsem v kategorii quadů fandil bratrům Patronelliovým, ale jejich dakarská kariéra nyní dál nepokračuje. Vždy také rád vidím úspěchy závodníků jako jsou Romain Dumas, Tom Coronel či Benediktas Vanagas a letos si mě opravdu získal Ignacio Casale. Všestranný chilský závodník přesedlal díky Buggyře ze čtyřkolky do kamionu a ke své dakarské premiéře za volantem velkého monstra přistoupil s velkou pokorou. Jeho cestu jsem sledoval z bezprostřední blízkosti a musím říct, že je to skvělý závodník i člověk.

Martin Michek zajel mezi motorkáři výborné desáté místo. Jak na něj pohlíží konkurence?

Získává si stále větší a větší respekt v továrních řadách, a to je moc důležité i pro rozvoj jeho kariéry! Bavil jsem se o něm s jeho bývalým soupeřem z MS v motokrosu a dakarským šampionem Matthiasem Walknerem, který pro něj měl jen slova uznání.

Byl Dakar tou největší metou, nebo je ještě nějaká vyšší, kam by ses chtěl pracovně nebo i osobně podívat?

Těžká otázka. Určitě navždy jednou z největších. Ale kdo ví, co budoucnost ještě chystá? Každopádně můj druhý velký sen jsem si splnil už v roce 2019, kdy jsem na Eurosportu začal komentovat 24 hodin Le Mans. A tam se jen tak nepodívám právě proto, že závod komentuji z pražského studia.

Několikrát jsi na svém Instagramu zveřejnil snímky z písku. Ten jste museli mít snad úplně všude.

Proč ten minulý čas? Pořád ho vysypávám z kapsy u bundy.

A otázka na závěr našeho povídání. Dakar 2022 – bude Jiří Šlégl opět na místě v Saudské Arábii?

To nezáleží jen na mě, ale pakliže taková nabídka přijde, nebudu váhat. Na Dakar chci znovu.

Připravil: Pavel Horák, Ondřej Novotný

Foto: Marek Pitaš / Buggyra Zero Mileage Racing, Jiří Šlégl, Jiří Zíta

3. 3. 2021