Tak tahle „esemeska“ od koho jiného, než Matěje, mě probrala z mírné letargie a já si uvědomil, že tak jak někteří lidé netrpělivě čekají na každý Tarantinův nový film, tak i na FOSU se nemůžou dočkat dalšího shrnutí uplynulého závodu.

Mé cestování na Monzu začalo už vlastně ve středu, deset dní před samotným závodem, kdy jsme měli s Kubou sraz v Písku, kde se jel první mistrák v supermotu a náš team právě tam měl svoji premiéru. Když to takhle s odstupem času rekapituluji, už tam začaly potíže, kterých až do odjezdu z Monzy bylo víc, než bývá zvykem.

První „průser“ nás potkal už ve čtvrtek, kdy jsme celý den s Jakubem a naším mechanikem Romanem,  stavěli naše teamové zázemí, závodní stany, montovali reklamy a vlastně všechno, co k těmhle závodům patří. A právě ve chvíli, kdy jsme začali plesat nad dobře odvedenou prací, jak se všechno povedlo a jak všechno vypadá krásně, přišlo něco, co jsem později nazval něco jako pozdrav od někoho zhůry, který nás asi v té chvíli neměl moc rád.

Během asi  dvou minut, kdy se strašně rychle setmělo, se někde od Písku zpod kopce přihnalo něco jako uragán znásobený dvakrát. V té chvíli jsme nevěděli, jestli držet sebe a nebo stany, které byly sice pečlivě přivázané k vozíku na motocykly a k jiným těžkým věcem patřícím do depa, ale jak se během pár vteřin ukázalo, nebylo to zdaleka nic platné a kdo někdy neviděl letět centrálu deset metrů vzduchem, šedesáti kilovou basu na nářadí vlát za stanem na šňůře tři metry nad zemí a nebo dokonce jedno kolo plně naloženého vozíku půl metru ve vzduchu, neuvěří co jsme v té chvíli prožívali. Jediné pozitivní, co se v té chvíli ukázalo, byl genialita naší dcery, která hned poté co jsem ji spolu s manželkou zahnal do obytňáku, ze kterého mezitím uletěli i dveře z pantů, jak je podebral vítr, okamžitě usnula, aby nebyla starost ještě s ní aspoň na chvíli.

Po tomhle lehkém vánku nám nezbylo nic jiného, než najít reklamy rozmístěné všude možně po lese, některé stany sundat ze střechy našeho karavanu, jiné polámané zase rozmontovat a pokusit se z nich udělat zase stany aspoň do doby, kdy je doma necháme opravit a pomalu začít rozebírat hromadu stoliček, nářadí, stolů a věcí do hospitality.

Naštěstí jsme všechno zvládli udělat tak, aby nikdo nic nepoznal a mohli jsme se začít soustředit na páteční a sobotní tréninky před závodem, aby se Kuba co nejlépe „rozcvičil“ na "příštítýdenní" Monzu, stejně jako nedávno v Itálii před Doningtonem.

Bohužel v pátek ráno, soudě dle loktu našeho pilota a velké bubliny na něm, bylo jasné, že místo na trať, pofrčí svižnou jízdou někam k doktorovi. Po konstatování  infekce, strhnutí strupu a nasazení antibiotik jsme čekali na sobotní ráno, zdali budu moct Kubovi ukázat, že supermoto bez terénu mu docela jde, ale dohromady s blátem jsem pořád mezi námi pánem já. Ale díky otoku, který byl asi dvakrát tak větší než minulý den a začal zasahovat na celé předloktí až k prstům, musel Jakub sednout do auta a upalovat do nemocnice v Budějovicích, lehnout si pěkně do klidu na postel a do úterý do rána tuhle komplikaci z odřeného loktu trpělivě rozhánět kapačkami.

Měl jsem opravdu velkou radost, že celé závody na všechno zůstanu sám, ale nakonec díky tátovi a ostatním členům teamu se podařilo všechno zvládnout na jedničku a Kuba si v nemocnici v klidu mohl vyposlechnou od spousty lidí díky bohu jen samé pochvaly na náš team.

Poté, co jsem poslal rodinu v pondělí domů, po asi čtyřech odpoledních návštěvách Kuby v nemocnici a po dobré večeři u „mekáče“, jsem s naším obytňákem pro WSBK zakotvil na dvoře Smržovic firmy, abych druhý den vyzvedl maroda v nemocnici a mohli jsme vyrazit do Itálie.
Večer jsem strávil v opravdu velmi příjemné společnosti Kubova bratra Matěje a našeho „krejčího“ a majitele 4SR Venci Jiruše. Jak už to tak bývá, když se sejdou závodníci, málokdy se baví o fotbalistech a podobných „bebínkářích“, a tak naše debata, která Matěje stála tři lahve výborného červeného vína od koho jiného, než od vinaře galaxie, našeho Jóži Valihracha, se celkem logicky orientovala na závodění a myslím, že jsme si vzájemně předali spoustu názorů a zkušeností, které oběma bratrům můžou jen a jen pomoct.

Po příjezdu na Monzu jsme si nemohli nechat ujít prohlídku tratě, a tak společně s mým tátou a managerem našeho supermoto Effenbert Teamu SV Racing Danem Valentou, jsme nevynechali ani milimetr okruhu včetně úžasných klopených zatáček  Parabolica a zvláště pak já s tátou, kteří milujeme historii závodů, jsme opravdu hodně dlouhou dobu mohli diskutovat o tom, co a kde se v určitých zatáčkách dělo a zavzpomínat  i na ty, kteří se z Monzy už nikdy nevrátili domů. Je to opravdu něco neuvěřitelného, když stojíte na místech, kudy kráčely dějiny motorismu a můžete si  sáhnout na beton klopených zatáček, po kterých se proháněl Jimmy Clark, Jochen Rindt a další velikáni svých dob.

Ale ať je Monza sebevíc krásnější a historičtější, tak co se týká naší Ducati, už to moc slavné není. Dlouhatánské rovinky prostě nejsou pro „duknu“ to pravé a ještě asi dlouho si budu pamatovat Kubovu větu : „Musím se pokaždé smát, když se ploužím 310 km/h a vedle mě BIaggi mě předjíždí „třistatřicítkou“ jako kdybych stál."

I já jsem si musel zvykat na časy na monitoru, které se z ničeho nic začaly pohybovat ve spodní části obrazovky a kde se zelená čísla objevovala jen sporadicky, o červených ani nemluvě. Navíc problémy nebyly jen s rychlostí, ale taky s motorovou brzdou a vůbec s nastavením celé motorky. Všichni dělali,  co mohli, ale zlepšit nastavení se nám podařilo až na samotný závod.

A tak co se týká soboty, vlastně mám hezký zážitek jen jeden a to vystoupení amerického kytaristy Dona v našem hospitality společně s Fosačkou Petrou , která nám ukázala, že finále soutěže superstar je jen slabý odvar, co se týče umění zpěvu.

V neděli jsme se s Kubou snažili nemyslet na špatné tréninky a chvílemi jsme dělali, jako by se za chvíli vlastně ani žádný závod nejel. Co se týče startovní procedury, tak tam jsem udělal rázný krok už ve čtvrtek na naší poradě s inženýrem Lucou a šéfmechanikem Nicolou, se kterými, si myslím, se nám podařil udělat opravdu dobrý team a všechnu problematiku, ať už jezdeckou nebo technickou, konzultujeme dohromady. Při první zmínce už ve čtvrtek o Kubově startu jsem zkrátka a dobře zakázal se jakkoliv o startovní proceduře bavit, vymýšlet, ba ani na ni myslet. Samozřejmě je naprostá blbost si jakkoliv myslet, že start se povedl právě díky tomuto zákazu, ale určitě to malinko napomohlo, minimálně klidu celého teamu včetně jezdce.

Myslím, že pomalu nacházíme cestu k lepším startům a pevně věřím, že to půjde. Bylo moc příjemné vidět Maria, jak pobíhá se sluchátky na zdi a vykřikuje : „Kuba sei, Kuba sei!!“ Trošku mě naštvalo, že to Jakub v Parabolice nedobrzdil a ztratil pár míst, ale i tak bylo desáté místo moc dobré, zvlášť když přijel jen kousek za letošním mimozemšťanem Carlosem, který jen potvrdil, jak moc je Monza pro Ducati dobrá.

Druhý start už nebyl tak nadprůměrný, ale myslím, že i tak byl velice dobrý. Kubova taktika „nesrat se s nima v první zatáčce“ vzala za své hned v první šikaně, kdy Jakub trefíl letící motorku a hezkým parakotoulem se sesunul k zemi. Při mé pozdější námitce ve stylu: proč teda jezdíme trénovat na motokros, když  se nepostavil do stupaček, elegantně se předním kolem neodrazil od ležící motorky a s mírným náznakem „placky“ a před dopadem jemným zamáváním na diváky nepokračoval dál, mě poslal někam, čemuž jsem se ani nedivil.

A tak jsme si vzali na paškál našeho technika přes tlumiče Lorenza, kterému jsme s vážnou tváří oznámili, že celý pád byl jeho vina, protože jsme mu jasně před závodem říkali, ať celou motorku posadí o třicet centimetrů výš. I když si celý team už pomalu na humor nás dvou zvyká, chvíli na opatrném a někdy až příliš hodném „Lolovi“ byla vidět ze začátku drobná nejistota.

Vím, že pád a další ztráta bodů není nic směšného, ale zkrátka po startu a zvlášť v takové šikaně za to nikdo nemůže a být kvůli tomu nazlobený už nikomu stejně nepomůže, protože viníka prostě nemáte.
Závěrem dovolte, abych našemu pilotovi poděkoval za nádhernou divadelní vložku při zpáteční cestě na Auto Grillu, kdy pod vidinou, že nebude muset řídit, sehrál neuvěřitelnou tragédii  s názvem: „Jak moc mě ta noha po tom pádu bolí“, kdy to v prvních chvílích vypadalo minimálně na amputaci. Naštěstí to potom nějak rozehnal a v úterý se už vesele proháněl po motokrosové trati.

A úplným závěrem mi dovolte pogratulovat Matesovi za úžasný double na IDM. Snad ten deníček malinko pomohl Matějovi...

Autorem textu je Radim Vavřík.

Foto převzato z:
http://www.fansofsmrz.cz/cs