Dlouhé roky jste atakovali nejužší špičku mistrovství světa se svým starším bratrem Tomášem. Proč už nejezdíte spolu?
Už nejsme nejmladší, máme rodiny a do našeho života přišly i jiné věci než závodění. Jezdili jsme spolu od roku 2002 a končili před pěti lety. Zrovna jsme si nedávno s bráchou říkali, jak by bylo složité v této době ještě dávat dohromady tým a rozjet celý ten kolotoč kolem závodů mistrovství světa, protože jsme vždycky závodili na té nejvyšší úrovni. V dnešní situaci se to jeví až nereálně. Proto vyplynula i má spolupráce s Holanďanem Julianem Veldmanem.
 

Jak jste se s nizozemským pilotem dali dohromady?
Byl jsem volný spolujezdec, po kterých je v sajdkárkrosu hlad. Všechny posádky z mistrovství světa se dobře znají, víme o sobě. Brácha Tomáš definitivně skončil a ve chvíli, kdy oznámil konec kariéry, tak mi hned přišlo na e-mail i telefonicky několik nabídek. Jezdce jsem vybíral hlavně podle jeho zkušeností a výkonnosti. Zkusím na konci kariéry pomoci k nějakému úspěchu holandskému týmu. Právě Nizozemí patří dlouhé roky k velmocím v tomto sportu. Vždycky mě lákalo svézt se se specialistou na těžké pískové tratě a nakonec si to i splním. Docela se nám daří, i když poslední dva roky byly hodně těžké. Tréninku je minimum a závod jsme jeli skoro po roce.

Pro přípravu ale musí být hodně nepraktické, když vy jste z Dobříše a váš parťák z Nizozemí?
V této době jsme se domluvili alespoň na jeden trénink za měsíc, že se někde sejdeme a celý víkend jezdíme. Kvůli covidovým opatřením jsem teď dlouho nemohl do Holandska. Hrozily by karantény, což si jako pracující člověk nemohu dovolit. Sice závodíme na nejvyšší úrovni, ale musíme to také nějak skloubit s prací.
 

Kde se s Veldmanem scházíte na tréninky?
Jezdíme do Německa, což je tak nějak na půl cesty. Ale před týdnem jsme byli až v Belgii, kde je pěkná trať, na které se dlouhé roky jezdilo i mistrovství světa. Také bychom rádi do Francie, ale tam je to kvůli restrikcím také složité.
 

Asi by nešlo, abyste se potkali bez jakékoliv přípravy ráno na závodech, skočili na sajdkáru a šli na to?
Úplně ne. I když jsem s bráchou jezdil dlouhé roky mistrovství světa a můj současný pilot startuje ve světovém šampionátu nějakých sedm let, tak zatrénovat si musíme. Mohu mu předat zkušenosti na tvrdých tratích, ale zase na písku se mám pořád co učit. Říká se, že spolujezdec se stává opravdu dobrým až po osmi letech v mistrovství světa. A to mohu potvrdit. Je potřeba zkušenosti nasbírat a mít ty závody za sebou, aby dokázal řidiči zastat to, co je potřeba.
 

Jaké budete mít ambice v mistrovství světa?
S bráchou jsme třikrát okusili i stupně vítězů v mistrovství světa. Věřím, že je reálné, aby se nám to s Julianem také povedlo. On už dokonce jeden závod světového šampionátu vyhrál. Má ty nejvyšší ambice. Nevím, jak moc je to reálné. Ale každopádně bychom měli jezdit do pátého místa, spíše do trojky. A kdyby to vyšlo, tak zaútočit i na první místo.
 

Otázkou je, kolik závodů mistrovství světa se letos vůbec uskuteční.
Přesně tak. První závod mistrovství světa by se měl jet na začátku srpna v Německu. Aktuálně je v kalendáři sedm závodů, z toho dva u nás. Jeden tady v Jiníně a druhý v Kramolíně. Minimálně pět závodů by se odjet mělo. Uvidí se, jak to bude třeba už s prvním podnikem v Německu. Sajdkáry je nutné jet za účasti diváků. Není to tak finančně silný sport, abychom se mohli uzavřít a odjet si to sami v nějaké bublině, jako to funguje v MotoGP nebo formuli 1.
 

Na republikovém šampionátu v Jiníně jste dvakrát porazili úřadujícího mistra světa Baxe. To jistě potěší.
To určitě. Porazit úřadujícího mistra světa, tím jsme si potvrdili ty nejvyšší ambice.

Čtěte víc ZDE. 

Připravil: Pavel Kortus/Českobudějovický deník 
Ilustrační foto: Zdeněk Růžička
08.06.2021