Pusa mým dvěma holkám a ještě v polospánku odcházím mimo ložnici na svůj rychlý ranní servis sebe sama a pomalu se přesunuji z našeho domu na parkoviště, kde na mě čeká v nastartovaném autě táta, přesný jako vždy. V autě si ještě jednou přehrávám cestu, kterou dnes musíme s Kubou absolovovat a chvílemi přemýšlím o obrátce a zalezení zpět do vyhřáté postele. Tři sta kilometrů do Prahy na letiště, odtud letadlem do Paříže, v Paříži se setkat na jednom z terminálů s celým týmem, sednout do dalšího letadla směrem do Detroitu, pak najít další terminál, sednout na další letadlo a nakonec přistát v Salt Lake City, vypůjčit auta a najít přímo v centru hotel a potom konečně padnout do postele. Docela triviální věc, ale přece mám raději cestu naším obytňákem po Evropě, bez dlouhého čekání na letištích a jiných prostojích, které vás na podobných cestách téměř pokaždé čekají.

Kuba je na letištích o hodně moc zběhlejší než já, a proto už na začátku letošní sezóny jsme ho zvolili za vedoucího mužstva, které čítá jeho a moji osobu. Vedoucí mužstva na letištích vše vyřizuje, při přesunech z letadla na letadlo určuje trasu mezi terminály a vůbec má celkově vše pod kontrolou, co se týká létání. Mužstvo v podání mé osoby ho za to neustále musí obdivovat, chválit a všemožně dávat najevo své sympatie a obdiv. Už na Ruzyňském letišti jsme trefili na bezvadného kluka za přepážkou, který nám dokázal, aniž by to byla jeho povinnost, přebukovat letenky, abychom mohli sedět vedle sebe, jak do Paříže, tak i do Detroitu a nám tak mohla cesta povídáním líp a rychleji uběhnout. Tenhle "mův" se ale ukázal jako zbytečný, neboť Kuba vytvořil nový rekordm co se týče spaní v letadle. Je pravda, že při prvním odletu z Prahy se držel celkem statečně a usnul asi deset minut potom, co letadlo vzlétlo, ale ostatní dva lety už velmi spolehlivě usínal ještě před tradičními instrukcemi letušek, jak si nasadit plavací vestu hned potom, co bezpečně přistaneme v oceánu z deseti tisíc metrů při rychlosti 700 kilometrů za hodinu. Já, který ať se přemlouvá jak se přemlouvá, usne v letadle maximálně na deset minut, jsem byl opravdu rád, ale zase jsem se mohl po Kubově prezentaci nerušeně věnovat celých skoro devět hodin přemýšlením, jak se nemusím zalíbit tlusté černošce u přepážky na imigračním, a ona mě jen tak nepustí na území USA a já si počkám na letadlo a poletím zpět domů.

Místo tlusté černošky, kterou jsem si za těch dost hodin v mysli dokonale zformoval, jsem vyfasoval černocha, který byl jen o málo štíhlejší, než ta mnou představovaná paní. Než jsem na něho stačil vybalit v letadle vymyšlenou srdceryvnou řeč o tom, jak poprvé cestuji do USA, jak se mi právě teď plní můj celoživotní sen a že co není z Ameriky, tak mi to nevoní, se muž tmavé pleti na mě usmál, zeptal se kam budu odtud pokračovat, popřál hodně štěstí na závodech, orazil mi pas a já si to v pohodě mohl štrádovat někam na svůj první, pravý americký hamburger, na který jsem se mimochodem ze zvědavosti těšil opravdu asi deset let a zvláště po tom, co jsme v letadle vyfasovali kus nějakého francouzského smradlavého chleba s máslem a já mohl se slzou v oku vzpomínat, jak si nás nedávno při letu do Austrálie "Emiráty" doslova hýčkali napařenýma ručníkama a neskutečně vynikajícím "gáblíkem" po celou dobu třech osmi až desetihodinových letů.

Po přistání v Salt Lake City a Kubově asi dvacetihodinovém spánku jsme dostali auta a celkem bez problémů našli hotel. A protože bylo devět hodin večer místního času, začali se všichni naši italští kluci připravovat někam na "mandžáre", protože talián má hlad skoro pořád a do postele s prázdným žaludkem prostě nepůjde. My si zaběhli jen narychlo do Mc Donalda kousek od hotelu, protože byl Kuba moc unavený a potřeboval se po cestě vyspat.

Po dalším zhruba jen osmihodinovém spánku jsme se probudili kolem sedmé ráno a vyrazili svěží, jak čerstvě utrhlé květinky na projížďku města spojenou se snídaní. Co se týče jídla v Americe, co se týká fast foodů, tak za sebe musím říct, že se v Evropě mají všechny nepovedené kopie co učit a podle mě se na úroveň země, kde tyhle jídelny pro chudé vymyslela, nikdy nedostaneme. Je pravda, že u nás je návštěva Mc Donalda ještě pořád tak trochu svátek (samozřejmě jen pro ty, kteří ho mají rádi) a zážitek pro celou rodinu, kdežto za mořem je to spíše jen pro turisty a spodní vrstvu, ale i tak je kvalita a chuť prostě o hodně lepší. Co se týká nutriční hodnoty a vitamínů, je to samozřejmě ten samý průser co u nás a já opravdu obdivuji místní lidi, jak se tímhle můžou cpát neustále celý život. Ať jsem si na různých burgerech, buritech a jiných opravdu dobrých věcech pochutnával sebevíc, protože to mám prostě rád a nestydím se za to, už druhý den jsem se těšil na něco zdravějšího a lehčího v podobě třeba zeleniny, rýže a jiných normálních jídel, na které jsme my zvyklí.

Další zážitek toho prvního dne jsme si s Kubou odnesli z činnosti, kterou z duše oba dva nenávidíme a nechápeme jak to ty ženské ( a bohužel i některé chlapy ) může bavit, a to je nakupovaní. Po chvíli nesmělého popocházení v bývalé olympíjské vesnici, která se nachází v horách asi 30 kilometrů od města, pod dvěma můstky pro skoky na lyžích a pod megaobrovitánským lyžařským střediskem a která je kompletně přestavěná na nekonečný komplex obchodů s oblečením a botama všech značek,  které na světě existují, jsme se skutečně rozjeli a po chvílích chodili ověšeni módníma taškama, až jsem si začal připadat sám před sebou malinko zženštile. Ale nekupte to, když je to levné už tak a navíc je ještě sleva. A když koupíte tyhle tak vám prodáme ještě tyhle za 80 % procentní slevu, a když koupíte tohle, tak tohle k tomu máte zdarma... A když jsme se ve dveřích jednoho z obchodů srazili s podobně ověšeným Jonathanem Reou, usoudili jsme, že je toho dost a já konečně pochopil, proč v každém díle Dallasu byla "mis elí" unavená z nakupování až tak, že si šla lehnout...

Po dvou dnech relativního klidu jsme dorazili s celým teamem na okruh, který je od Salt Lake City vzdálený zhruba 50 km. Pro mě to byl opravdu motocyklový ráj. Vlastně přímo v depu je úžasná supermotárdová trať s nádherným terénem, který by se u nás stejně asi nemohl jet, protože by si někteří odpůrci terénu, kde je víc jak jeden skok, mohli udělat bebí… Na druhé straně okruhu jsme narazili na krásnou motokrosovou trať, na které by se taky u nás nemohlo jet, protože někteří závodníci, kteří nemají rádi (byť pravidelné a naprosto v rytmu a bezpečně dělané) dvojáky, by si mohli udělat bebí… Co o sobě můžu myslím bezstarostně říct, že díky zkušenostem z motokrosu bezpečně poznám hobíka od střelce snad hned po prvních dvou zatáčkách a jednom skoku, a tak mě opravdu udivil nějaký kluk na dvěstěpadesátce, který jel opravdu nehoráznou střelbu, která se u nás dá vidět jen u málo lidí a spíš se s podobným stylem setkáváte v mistrovství světa a já začal přemýšlet, jakouže jsme to s Kubou potkali hvězdu. A tak byl pro mne docela šok, když jsme se šli podívat potom v depu na jeho motorku a on na nás mávnul a dal se s náma do řeči (což je v Americe normální), že minulý týden se na mistrovství Ameriky AMA nekvalifikoval na 50. místě z 90  jezdců. V tomhle je Amerika prostě daleko, ale to každý koho zajímá motokros, už asi dávno ví.

„Kubo mám si vzít tu teamovou zimní bundu do Ameriky? Má to cenu??“ „Ty jsi úplně blbý, každý rok co jsme tam, tak tam je kolem 30ti stupňů!“  Tak téhle otázky kladené na našeho pilota, jsem později hodně litoval a myslím, že kdo viděl nějaké videa a nebo fotky, mi musel dát za pravdu. Po dvou opravdu krásných dnech. se kterýma se počítalo, přišla zima okolo pěti stupňů, se kterou se nepočítalo a v našem karavanu, který byl pro každého jezdce objednán svým teamem a přistaven do depa, nešla nejdřív elektrika, takže jsme si nemohli pustit elektrické topení. Až po mnoha reklamacích co nám přišli elektriku nahodit jednou pojistkou, o které jsme nevěděli, jsme zjistili, že topení na elektriku netopí. Načež jsme zjistili, že nejde plyn, a tak po mnoha reklamacích nám přišli na druhý den pustit bombu, o které jsme taky nevěděli… Po zjištění, že neumíme zapnout plynové topení ani po hodině bádání, jsme se rozhodli už nikoho nevolat a nedělat ze sebe větší blbce, než ve skutečnosti jsme, a tak jsme se spokojili s hořáky na sporáku. Jediné, co mi ve chvílích největší kosy dodávalo ulehčení, byl fakt, že Jakub si bundu taky nebral a prožíval to samé co já. Takže naše oblečení se skládalo ze dvou triček a dvou lehkých mikin. Kuba ale nakonec výhodu přece jen získal, neboť mu nějaká paní z Nového Zélandu dovezla čepici Ducati a já se musel spokojit s kapucí.

S nepřízní počasí na trati, jsme se vypořádali po svém a řekli jsme si hned na začátku, že zatímco ostatní budou špatní z toho, že prší a je zima, my to pojmeme jako naši výhodu a budeme se těšit a mít radost z každé spadené kapky, vločky a kroupy. V týmu klapalo vše v pohodě jako vždy, jen nám chyběl náš šéf a kamarád Mário, který dal přednost své rodící manželce, ale byl neustále na telefonu a od soboty si nechal nainstalovat notebook s kamerou do boxu, a tak byl s námi vlastně pořád. Tu samou starost jako náš „Zeus“ měl s manželkou i šéfmechanik Kubova týmu Nicola, který chyběl taky. Naštěstí našemu „gumaři“ Andreovi se dceruška narodila týden před Amerikou, a tak kluci nemuseli nikoho přibírat na jeden závod a zvládli motorku, i když s o trochu většíma obrátkama sami. Když tak přemýšlím o porodnosti našeho týmu, tak nás v Misanu čeká asi pěkná párty a mě nakupování nějakých dárků pro tři malé děti…

Sobotní tréninky proběhly v pohodě, cítil jsem, že Kuba je v pohodě i Sylvain byl v pohodě, a tak bylo vlastně všechno v pohodě do chvíle, než se rozpršelo, ale protože jsme si řekli, že to pojmeme za výhodu, tak jsme vlastně zůstali v pohodě. Do nedělní Super louky (jak Kuba s oblibou říká Super Poli) jsem šel s přesvědčením, že jedeme poprvé letos na metu nejvyšší. První SP Kuba ani moc netahal, v pohodě se dostal do SP 2, které vyhrál. Bohužel trať postupně osychala, což mělo za následek, že se náš letošní mimozemšťan Carlos začal postupně propracovávat dopředu, přičemž v ranní mokré kvalifikaci a ve volném tréninku před SP nebyl vidět vůbec. Pamatuji si doby, kdy druhé místo v SP bylo bouřlivě oslavováno, ale teď, když v posledním kole Jakub spadnul z prvního místa myslím o 70 tisícin, bylo spíš bouřlivé ticho a až za chvíli, kdy vypršely emoce, jsme se začali radovat, ale přece jen je cítit, jak celý tým jde dopředu a slovo „vítězství“ se začíná vkrádat do mozků víc a víc a je jedno jestli jde o SP nebo o závod, i když v závodě je samozřejmě ceněné víc. V pondělí se nic moc na počasí nezměnilo s vyjímkou, že sníh nepadal jen vysoko v horách nad námi, ale ráno to začalo vypadat, že místo motorek se budou na trati prohánět maximálně sněžné skútry. Naštěstí se tyhle obavy nepotvrdily a my se po dobře odjetém warm-upu mohli soustředit na závod.

Na grid nechodím a vždycky když Kuba opustí před závodem box, mám nějaký svůj rituál, abych se hodil do klidu, protože z jeho závodění jsem opravdu nervózní, i když nevím proč, neboť tyhle problémy na svých závodech nemívám. Tentokrát mě ze svého rituálu vyvedl sám Kuba, který přiběhl zpět do boxů. Strhnul jsem si sluchátka z hlavy a na moji panickou otázku „Co se stalo?????“ mi Jakub klidně oznámil: „Nic, jdu se vychcat…“ Startovní grid byl totiž blízko od našeho boxu, a tak si tento luxus mohl bez problémů dovolit a já si mohl oddychnout, že se nic nedoprcalo a všechno je v pohodě. Na start se nikdy nedívám, hned jak se odstartuje, přejdu od boxů ke zdi, na televizi se nepodívám a rovnou odejdu někam, kde nikdo není, čekám až jezdci přijedou a buď se naštvu a nebo je vše v pohodě. Tentokrát jsem se zase naštval, protože Kuba přijel někde okolo osmého místa. Vztekle jsem kopl do zdi, až jsem nevěděl, jestli jsem si nezlomil palec a zuřivými gesty ho hnal dopředu. Po třech kolech to vypadalo na další umístění v top ten, ale pak si Jakub na malinko jiné nastavení zvykl, začal se rozjíždět až jsem sám někdy nevěřil, jak moc se prodírá postupně dopředu. Malinko jsem byl nervózní, když přijel za Sylvaina, aby kluci neudělali Máriovi zase pěknou reklamu podobně jako v Assenu a po očku mrkal na našeho managera Nataleho, jestli nedostane infarkt, ale předjetí se nakonec povedlo bez problémů a celý tým se mohl začít radovat ze dvou pódií z jedné rozjížďky. Malý problém jsem měl s udržením rovnováhy na úzké a dost vysoké zdi při oslavách průjezdu posledním kolem, až jsem jednu chvíli nevěděl, jestli nespadnu Carlosovi pod kola a nezařídím tak Kubovi svým životem první vítězství, ale naštěstí jsem rovnováhu udržel, navíc jak znám Kubu, tak takhle vyhrát by ho moc netěšilo… Mou posilovací vložku v podobě skoku do mé náruče tentokrát zařídil mechanik od Sylvaina „Spadino“, který má na rozdíl od Mária asi jen 60 kilogramů a ani na mě nevisel nijak dlouho, takže vysílení se nedostavilo. Raději jsem se snažil zahnat myšlenky, jak by to asi dopadlo, kdyby Kuba odjel na místě ze kterého odstartoval, ale na kdyby se nikde moc nehraje, i když většina lidí bez toho slovíčka nemůže žít a co nejrychleji ho uklidil do karavanu, pryč od eufórie a jiných příjemných věcí po úspěchu, neboť nás ještě čekala další runda.

Ve druhém závodě se mimo náš standartní problém se začátky závodů ještě projevila horší přilnavost motorky, a tak z toho bylo až osmé místo. Tohoto problému jsem si všiml i v Austrálii, kdy do doby dokud bylo pod mrakem a relativně chladno, šlo všechno dobře a po vykouknutí sluníčka se grip začal pomalu zhoršovat. Vzhledem k tomu, že ten samý problém měl i Sylvain, musí naši šéfinženýři Luca a Luca něco vymyslet a do Misana na něco přijít, protože tam sníh už asi těžko příjde a spíš nás tam čekají o něco tropičtější hodnoty.

Na zpáteční cestě bylo velmi příjemné sledovat kolik lidí a zejména žen, chválí Kubovi kytici, kterou vyhrál za druhé místo a musím říct, že možná i díky ní jsme měli pohodlnější odbavení, protože každého pracovníka u přepážky v Americe zajímal spíše onen svazek květů, než kdybychom měli pět kilo kokainu v batohu. Co už bylo méně příjemné, bylo uvědomění si na letišti v Praze, že každá fotbalová holčička, která si udělá bebínko někde v zahraničí a přijede domů, má na letišti pět tisíc fotografů a žurnalistů, kteří monitorují každý její pohyb, jestli náhodou třeba ještě k prdíkům nepřibyl třeba kašel a když přijede někdo, kdo doveze pohár z mistrovství světa, tak jediní kdo si ho všimnou, jsou naši důležití celníci¨, aby mu probrali tašku, jestli si náhodou nedovezl o tričko navíc bez proclení…

Ale tuhle stupiditu našeho národa jsme už dávno překonali, a tak jsme v klidu na lavičce počkali na tátu, který snad poprvé v životě přijel o dvacet minut později, než bylo domluveno a v klidu jsme odjeli do Zlína, odkud za necelé dva dny pojedeme na Supermoto Academy do Písku jako instruktoři, aby nám Kuba zase moc nevystydl před dalším závodem, který bude už další víkend v italském Misanu.

Závěrem bych chtěl poděkovat Fosákům za zatím kladné ohlasy na mé čmárání a doufám, že se co nejdřív potkáme na některém ze závodů.

Autorem skvělého reportu je Radim Vavřík.