V České republice nejste poprvé. Kolikrát jste tu už byl?

Vždy se velmi rád vracím do Prahy, a jestli se nepletu, tak už jsem tu byl šestkrát.

Během poslední návštěvy jste byl také na Autodromu v Mostě. Jak se Vám okruh líbí?

Je to řidičsky velmi zábavná trať a velmi dobrá je i na učení. Můj syn Emo si zde moc užil jednu z jeho prvních jízd s formulí 4 a já jsem zde poprvé řídil závodní truck. U nás v Brazílii jsou okruhové závody tahačů hodně populární a vždycky jsem si je chtěl vyzkoušet, ale poprvé jsem měl možnost až v Mostě. 

Dostal jste Zlatý volant za celoživotní přínos motorsportu. Co pro Vás toto ocenění znamená?

Je skvělé být ve společnosti ostatních oceněných jako je třeba můj dobrý přítel Giacomo Agostini, Michael Schumacher, Mika Hakkinen, Hans Joachim Stuck. Je to pro mě velká čest a jsem za to velmi vděčný. Důležité je také to, že podobná ocenění přispívají k podpoře motorsportu a výchově mladé generace jezdců, kteří vidí své vzory.

Pokud byste srovnal závodění dříve a nyní a měl byste vybrat jednu věc, která se podle Vás změnila nejvýrazněji, co by to bylo?

Vybrat jen jednu je moc těžké. Vybral bych dvě. Prvním je přítlak a druhým výrazné zlepšení v ohledu bezpečnosti. Pak je to samozřejmě i množství elektroniky, jakou dnešní vozy používají.

Vnímáte všechny tyto změny jako pozitivní?

Ano, jediné, co se mi nelíbí, je příliš velký přítlak. Auta jsou hůř řiditelná, nemohou se pohybovat tak blízko sebe. Menší přítlak v kombinaci se současným výkonem by mohl ukázat více z jezdcova talentu.

Máte, nebo měl jste, nějaké osobní motto, kterým jste se řídil při závodech?

Železo na železo. Když jedete na plný plyn, tak se Váš kovový pedál dotýká podlahy a tomu říkáme železo na železo.

Všichni mluví o 70. letech jako o zlaté éře motorsportu. Co ale tehdy byla odvrácená strana?

Určitě bezpečnost. Ztratili jsme mnoho kamarádů. Od mého prvního startu až po IndyCar přišlo o život během závodů mých 37 kolegů. Jack Steward, který začal závodit už v šedesátých letech, napočítal dokonce 54 jezdců. To byla určitě nejhorší část závodění. Zbytek byl ale čistá radost. Na dráze jsme byli nelítostní soupeři, ale mimo ni vládla oproti dnešku určitě více přátelská atmosféra.

Jaké to bylo usedat do vozu, když jste věděl, že nebezpečí je opravdu všude?

Jedním z mých rituálů před závodem byl paradoxně krátký spánek. Ale pak když jsem usedl do kokpitu, musel jsem okolní svět jednoduše vypnout a soustředit se jen na závod. Nic jiného v tu chvíli neexistovalo.

Jaké je to pro Vás dnes, když vidíte závodit Vaše děti a vnoučata?

Díky všem bezpečnostním opatřením, která jsou dnes standardem, jsem mnohem klidnější. Moje matka se nikdy nedívala, jak závodíme, a radši během závodů seděla v autě na parkovišti. Moje žena se na závodění našich dětí také nedívá a já jsem také nervózní, ale ne kvůli bezpečnosti.

TZ Autodrom Most            

13. 4. 2022