Prozraď čtenářům, jak ses vlastně dostala k motokrosu. Bylo to, jako u většiny, díky rodičům?

Ano, bylo to díky tátovi, ale ne jako u většiny, že by táta jezdil. Táta se už jako malý kluk rád vrtal v motorkách a autech. Doufal, že se mu narodí kluk, ale přišla na svět holka. Já jsem ale nebyla ta, která by měla doma panenky. Bylo to spíš naopak, hrála jsem si s kluky na vojáky a s auty, i vlasy jsem měla ostříhané na krátko. A jednou táta přišel domů, jestli nechci motorku, no a já samozřejmě souhlasila. (smích)

Vzpomeneš si na svoji první motorku a na svůj první závod? 

Úplně první motorku, kterou táta přivezl, byla padesátka minibike na natahování, ale s tou jsem jezdila jen u táty na firmě po dvorku. Pak se koupila stopětadvacítka zase Čína, ale samozřejmě, že nikdy nepojedeme na trať a už vůbec ne na závody. Po čase to nevyšlo a začala jsem jezdit na trať a pitbike byl furt rozbitý. Tátu to nebavilo opravovat, tak jsme koupili první závodní motorku Kawasaki KX65 od Ondry Svědíka. Moje první závody jsem jela v Březové nad Svitavou (Vysočina MX CUP) 11. srpna 2007. Vůbec jsem nevěděla, co mě čeká, a z každého kopce jsem padala. Táta nestíhal běhat a sbírat mě.

Asi odjakživa jezdíš se startovním číslem #71. Co pro tebe toto číslo znamená a jak ses k němu vlastně dostala?

Ano jezdím. Když jsme tenkrát přijeli do Březové, chtěla jsem číslo #17, což je den narození, ale bylo obsazené, tak se to prohodilo a nikdy už neměnilo. Jelikož mám já číslo #71, manžel Tomáš má 71 na SPZ na autě dokonce i na SPZ autoškolských motorek, tak pro nás znamená hrozně moc.

Už v nízkých kubaturách jsi porážela své soupeře, kluky. Jaký jsi s nimi měla vztah v depu? 

V depu jsme se vždy kamarádili.

Z počátku vás holek nebylo moc, ve Východních Čechách jsi soupeřila hlavně s Míšou Václavkovou (Povolnou). Kdy se začala vaše komunita rozšiřovat? 

Ano, to je pravda. S Míšou jsem na trati bojovala, ale v depu jsme byly velké kamarádky. Podle mě ve Východních Čechách stále moc holek, které jezdí, není. Nebo aspoň je není vidět na závodech.

Jedním z tvých prvních týmů byl Zejax Chrudim. Jaká byla spolupráce s trenérem Jarmilem Zelendou? 

Pan Zelenda byl vlastně první opravdový trenér, u kterého jsem byla. Poprvé jsem dostala tréninkový plán a viděla jsem, že se to všechno dělá trochu jinak. (smích) Spolupráce byla parádní a i dnes, když má soustředění a já mám čas, tak se k němu přihlásím.

Tvou další štací byl tým Jirky Čepeláka, kde byla tvou kolegyní Viktorie Kellerová.

Jirka je velký profesionál, tak to i v týmu a v zázemí vypadalo. Vše měl do detailu udělané, byla to super zkušenost a Jirkovi za to děkuji! Bylo fajn být s Viki v týmu, aspoň jsem tam nebyla jediná holka, společně jsme trénovali a posouvalo nás to dál.

V loňské sezóně jsi hájila barvy STR Racing. Jak funguje vaše spolupráce a zůstáváš v týmu i nadále?

U Dušana Tichého jsem spokojená. Hodně jsme si sedli jako lidi a jsem moc ráda, že pod ním můžu závodit. Jsem na plný úvazek mámou a není tady na mě vyvíjen tlak, abych jela na nějaký výsledek.

Jaké jsou tvé plány na sezónu 2022. Uvidíme tě na MMČR žen?

Popravdě jsem letos MMČR žen jet ani nechtěla. Bylo to hlavně z důvodu, že jsem od října až do prosince byla skoro furt nemocná. Když už jsem konečně v lednu začala opožděnou zimní přípravu, měla jsem podezření na zánět žil, to byla další stopka. Dnes máme začátek dubna a já mám za sebou teprve pár tréninků na motorce. Necítím se být připravena na republikové závody, ale kvůli kauze s číslem se závodů zúčastním.

Začínala jsi na Kawasaki, ale dlouhé roky jsi spojená se značkou Yamaha. Proč zrovna tyto japonské motocykly?

Když jsem předcházela z osmdesátky Kawasaki, tak jsme se rozhodovali, co koupíme. Kawasaki 125 se už nevyráběla, tak zbývala jen Yamaha nebo KTM. Bohužel nová Yamaha nebyla k dostání, tak jsme si domů převezli novou KTM SX125 z roku 2013. Ta se u nás ale dlouho neohřála. Měla z výroby přidřenou přívěru, tak šla zpátky do Rakouska a od té doby rezatá nesmí domů.

Vím, že tvůj manžel preferuje Hondu. Neuvažovala jsi o tom vyzkoušet i červenou?

Manžel nemá vkus na motorky. (smích) Vůbec ne, já jsem s Yamahou moc spokojená. Když jsem si jeho Hondu půjčila, bylo to jako řídit buldozer.

Sezónu 2019 jsi vynechala kvůli mateřské dovolené. Počítala jsi s návratem k motokrosu? 

Samozřejmě, že jsem se chtěla vrátit, jen jsem vůbec nevěděla, jak budu fungovat na motorce. Jak hodně mě bude omezovat strach.

Spoustu lidí překvapilo, když jsi přijela na trénink s kočárkem. Bylo těžké skloubit motokros s mateřstvím, s péčí o Terezku? Pomáhal a pomáhá ti s tím někdo?

Na první trénink jsem jela 79 dní po porodu. Ze začátku to bylo hodně náročné. Člověk si nedokáže představit jak náročné to je, dokud v té situaci, být mámou, není. V noci X krát vstávat na kojení, přes den normálně fungovat a ještě si k tomu jezdit trénovat.

Ano, pomáhala a stále mi pomáhá rodina a za to jim patří VELKÉ DÍKY!

Jaké je připravovat se na závody se svou malou dcerkou? 

Je to trochu náročnější než když jsem jezdila na závody sama, ale není to nic hrozného, co by se nedalo zvládnout. Musíme ji přizpůsobit odjezd kvůli šlofíku po obědě. Sbalit dost oblečení a hraček, pokud jde o nějakou delší cestu. No a večer vždy doufám, že bude spát celou noc, protože v obytňáku není kam utéct. Jednu nepovedenou noc už máme za sebou.

Jste motorkářská rodina, bude malá také jezdit na nějaké motorce? Nebo ji budeš směřovat třeba na něco klidnějšího?

To je dobrá otázka. Terezka momentálně motorce moc nevěří, nechce ani povozit, tak doufám, že se to změní. Byla bych ráda, kdyby se na motorce naučila, ale závodění nechám na ní.

Připravil: Pavel Horák

Foto: Jana Terešáková, Daniela Krejčová, Barbora Špačková, Alex Skoczek

27. 4. 2022