Evžen ZADRAŽIL
38 let
Chýnov
Vystudovaný pedagog, nyní personalista ve firmě Bosch
Předseda Motosportu Chýnov v AČR

Podílely se na tvém zájmu o motoristický sport rodinné tradice?
„Byl to můj otec, který jezdil dlouhá léta motokrosový mistrák. Samotného mě však k motokrosu moc nevedl, spíše k cyklistickým disciplínám jako BMX a cyklotrial.“

Měl jsi jako malý kluk nějakého oblíbeného jezdce? Sbíral jsi autogramy?
„V osmdesátých letech, kdy jsem začal intenzivněji vnímat motokros, jsem obdivoval všechny jezdce mistrovství světa. Dostat se tehdy do depa bylo pomalu stejné, jako dostat se na Západ.
V dobré paměti mám například úspěchy tehdejších hvězd Heinze Kinigadnera nebo Rolanda Diepolda, se kterými jsem měl několikrát možnost bavit se i osobně.To mě tehdy také motivovalo učit se němčinu, abych se s nimi mohl dorozumět. Můj velký obdiv měli také Amíci, dobře si vzpomínám třeba na jméno Ricky Johnson. No a pochopitelně jsem vždy fandil českým borcům v mistrovství světa. Úspěchy Falty a spol. znám pouze z vyprávění, ale osobně jsem se těšil z úspěchů Petra Kováře, když stával na bedně závodů mistrovství světa třídy 125 ccm. Víc než autogramům jsem se tehdy věnoval sbírání samolepek, které na českém trhu totálně chyběly.
Ale za autogram třeba od zmíněného Petra Kováře jsem byl také jako malý kluk rád. Dnes chodíme spolu na pivo.“

Měl jsi někdy choutky zkusit motokros jako jezdec?
„Já motokros jezdil. Sice jsem začínal v teenagerském věku s cyklotrialem a posléze s BMX, ve kterém jsem se v roce 1987 stal vicemistrem republiky, motorku mi však otec nikdy nekoupil. A tak jsem s motokrosem začal až někdy ve dvaceti na vlastní pěst. Tehdy jsem si půjčil od jednoho staršího kamaráda dvěstěpadesátku čízu a jezdil jsem u nás na jihu Čech takzvaný ČZ Cup. Na svoji vlastní motorku jsem jako student peníze bohužel neměl. Občas jsem i nějaký závod vyhrál. Když jsem si pak začal vydělávat, koupil jsem si svoji první „barevnou“ motorku, jak se tehdy říkalo strojům zahraniční výroby. Rukama mi tak postupně prošly například Suzuki 250, Kawasaki 500, Husqvarna 610 atd., na nichž jsem několik let jezdil závody jihočeského motokrosového přeboru, regionální závody v motoskijöringu a v posledních letech už jen bezlicenční Amater Cup. V něm se občas svezu i dnes. Bohužel, nikdy jsem neměl moc času, ani možností trénovat. Mám časově náročnou práci, tři děti, navíc u nás v Chýnově žádná motokrosová trať není. Dařily se mi sice téměř vždy starty (škoda, že tehdy ještě nebyly známé holeshoty), ale protože motokros je náročný hlavně na fyzičku, nikdy jsem pořádně nezažil, jaké je to někoho předjíždět. Ostatní spíš předjížděli mě, totálně vyčáchlého už po pár kolech, takže jsem ani nikdy nezaznamenal nějaký větší výsledek. Pár úspěchů v sedle motocyklu jsem udělal v domácím závodě do strmého vrchu. Například v roce 2000 jsem byl druhý za Honzou Mrázkem. To se mi tehdy podařilo být ve výsledkové listině například před bratry Hrobskými v dobách jejich největší slávy. Nebo také před některými aktivními reprezentanty v enduru, kteří se tehdy zrovna vrátili ze Šestidenní.“

Objížděl jsi třeba s partou kamarádů motokrosové podniky? U nás, či snad i ty zahraniční?
„Ne, to nikdy. Kromě závodů mistrovství světa jsem byl na závodech vždy buď jako doprovod, jezdec nebo později jako organizátor či komentátor. Jinak by mě to asi ani nebavilo.“

Co stálo u zrodu tvých „bafuňářských“ aktivit v Motosportu Chýnov?
„Původně jsem pomáhal svému otci při organizování Strmého vrchu v Chýnově. Časem jsme se u toho pak už i dohadovali, protože nemohl pochopit, že v dnešní době se bez mobilu a internetu nic pořádně dělat nedá. A když uspořádal v roce 2002 kulatý dvacátý ročník tohoto závodu, tak mi nabídl, že jestli chci, mohu v této tradici pokračovat dál sám. Tak jsem převzal ve svých 29 letech
i tuto pořadatelskou štafetu a spolu s ní i funkci předsedy organizace Motosport Chýnov v AČR.“

Chýnovský závod do Strmého vrchu je mezi fanoušky dobře známý. Znamená tento podnik každoroční vrchol vaší klubové činnosti?
„Tento závod byl dlouhá léta jedinou organizační záležitostí našeho týmu. Během posledních let jsme však přibrali pořádání jezdecky populárního závodu Amater Cupu, který v rámci seriálu připravujeme na známé trati v Pacově. Předloni jsme tam zaznamenali zřejmě jezdecký rekord v české kotlině – 378 závodníků na jedné akci v jeden den! Poslední dva roky se také intenzivně podílíme na spolupořádání mistrovství České republiky v motoskijöringu, který jsme úspěšně přivedli i do jižních Čech. Při této příležitosti bych chtěl zmínit jméno mého týmového kolegy Milana Makovce, s nímž všechny záležitosti ohledně fungování týmu konzultuji a který mě případně i zastupuje. Také máme k dispozici celou řadu zkušených a dlouholetých spolupracovníků, bez nichž bychom naše týmové akce mohli jen těžko pořádat.“

Na českou motokrosovou scénu víceméně pravidelně přivádíš široké výkonnostní spektrum rakouských motokrosařů. Jak tvoje spolupráce s nimi vznikla?
„To je celkem dlouhá anabáze. Protože už jako kluk jsem uměl dobře německy, měl jsem několik kamarádů přes motokros právě v Rakousku, kam to ostatně není z jižních Čech daleko. V roce 2004 mi jeden dlouholetý známý nabídl, že by zajistil Petrovi Bartošovi angažmá v rakouském mistráku. Já se tehdy o Petra staral jako doprovod a při této příležitosti jsem získal v Rakousku hodně kamarádů i mezi tamní motokrosovou elitou. Postupně jsem je začal zvát na závody v Česku, jim se ty závody líbily, takže dobrá spolupráce byla nasnadě. Nezakládá se však ani tak na financích, jako spíše na kamarádství, spolehlivosti a důvěře. Snažíme se spolupracovat také s mladými rakouskými nadějemi. Myslím, že o jménech jako Sandner, Prammer, Stauffer či Hofer ještě hodně uslyšíme i u nás v Česku. Za Chýnov však nejezdí jen Rakušané, to vůbec ne. Například naši piloti Otto Horák nebo Václav Chvojka patří ke špičce českho juniorského mistráku. A v nejrůznějších regionálních soutěžích jezdí za nás hlavně čeští jezdci, jejichž úspěchy jsou rovněž nemalé.“

S kterým rakouským či českým jezdcem nejlépe vycházíš?
„To se nedá tak říct, s kým nejlépe. Máme v týmu téměř padesát jezdců, od ryzích amatérů až po profíky. Snažíme se mít v klubu přátelské klima, poklidnou atmosféru, nechceme nikoho do ničeho nutit. Je to vše hodně na bázi dobrovolnosti, přesto si myslím, že celkem slušně fungujeme a úspěchy se dostavují. Možná bych uvedl jako příklad Manuela Obermaira. Loni byl dvojnásobným mistrem Rakouska a byl i celkově šestý v mezinárodním mistrovství České republiky třídy MX3–OPEN. Přesto je tento tovární jezdec KTM velmi skromný a slušný kluk,
vděčný za každou maličkost, slovo „danke“ (nebo-li děkuji) je v jeho slovníku velmi frekventované. Oni vůbec cizinci mají obecně dost profesionální přístup k věci a nic nepovažují za samozřejmé.“

Nesmíme zapomenout ani na tvoji hlasatelskou činnost při motokrosových závodech...
„Začalo to už více než před deseti lety. Po ukončení aktivní kariéry komentoval tehdy nějaké závody můj otec. Jednou však byl v lázích, a tak jsem ho bez jakýchkoliv zkušeností zaskočil při mezinárodním mistrovství republiky v superkrosu v Košeticích. Organizátorům, jezdcům a divákům se to tehdy asi líbilo, takže potom mi už dávali mikrofon do ruky skoro pořád.“

Dokáži si představit následující shluk tvých povinností: jede se závod, na kterém se podílíš činovnicky i hlasatelsky a zároveň na trati bojují rakouské posily Chýnova. Jak si v takové situaci stanovíš pořadí priorit?
„Je to pravda někdy hodně náročné. Jako například při nedávném mezinárodním mistrovství České republiky v motokrosu v Holicích. V předvečer závodu absolvuji s jezdci přejímky, domluvíme určité taktické, případně finanční záležitosti. Druhý den ráno už zasednu do komentátorské věže
a pomalu se z ní celý den nehnu. Zejména tehdy, když není k dispozici žádný kolega spolukomentátor. Do toho ještě natáčím rozhovory s jezdci a komentuji závod pro motokrosový server mx-online.cz. Původně jsem myslel, že bych si mohl ulehčit práci komentováním do dvou mikrofonů najednou. To ale nejde, protože jinak musíš přibližovat dění v závodě přítomným divákům a jinak lidem, kteří pak závod vidí s odstupem času na webu. Takže domů se vracím většinou doslova „odkecanej“. Po závodech sice přijde odpočinek hlasivkám, ale na scénu zase většinou přijde ťukání reportu ze závodu do klavesnice. Zatím mě tohle všechno baví.“

Co podle tebe chybí českému motokrosu k průniku alespoň několika jezdců do světových pozic v nejsledovanějších třídách MX1 a MX2?
„Samozřejmě mě mrzí, že nemohu zažívat úspěchy českých jezdců na mezinárodním poli, jak tomu bylo třeba v sedmdesátých letech. Podle mého chybí našim současným jezdcům taková ta dřívější motivace – dostat se na Západ, reprezentovat svou vlast se lvíčkem na prsou atd. Určitě také chybí potřebné finance, neboť motokrosu, bohužel, nepatří v Česku místo na výsluní. No a v neposlední řadě má podle mne většina našich jezdců na mezinárodní scéně nějaký psychický blok. Kamarádi z ciziny mi občas říkali, když viděli trénovat například Martina Michka v Kaplici, že jeho jízda vypadá tak, jako by už prostě nešlo na motorce jet rychleji. Ale v mistrovství světa MX1 nebo MX2 pak Martin dostával od světové špičky třeba kolo...Částečnou náplastí jsou úspěchy Michka, Žeravy nebo Bartoše v mistrovství světa MX3 či v mistrovství Evropy třídy Open. Jenže tyto seriály jsou podle mne zhruba na úrovni českého mistráku...Přesto patří klukům za dobrou reprezentaci čekého motokrosu v těchto závodech dík a uznání. Třeba časem přijdou úspěchy v podobě mladých Kovářů, Terešáků a spol.!“

Zdroj:
http://www.moto-cross.cz/aktualita-414/