Při tvorbě aktualit z cyklu "Pohled do zákulisí českého motokrosu" jsme si letos dali za cíl věnovat se kromě vlastních závodů i zajímavostem ze zákulisí seriálu.

Proto Vám představujeme jezdce a prezentujeme jejich názory, uveřejňujeme rozhovory s nejrůznějšími lidmi, kteří se pohybují okolo závodů. Všichni se známe dlouhá léta, ale zjišťujeme, že ta známost je trochu zavádějící. Potkáváme se při závodech, diskutejeme o motoristickém sportu, ale nic víc o sobě vlastně nevíme. Při úpravách a čtení těchto příspěvků jsme tak často velmi překvapeni, co vše se o dané osobě dozvídáme a zároveň jsme rádi, že to můžeme předložit Vám, čtenářům tohoto webu, aby jste si mohli udělat ucelenější obrázek o dané problematice i zpovídané osobě. Zatím to nejvíce platí o Ivo Helikarovi, člověku nesoucím slavné motokrosové jméno, který se o sobě rozepsal obšírněji, ale o to zajímavěji. Sami jsme překvapeni složitostí životní cesty i zajímavostí názorů a upřímností, se kterou Ivo k tomuto rozhovoru přistoupil.

FORSAGE Brno - ORGANIZAČNÍ KOORDINÁTOR
MM ČR MOTOKROS 2011 – „LR COSMETIC / ADOS CUP“

Ivo Helikar
52 let
Praha
Vystudoval DAMU, nyní sportovní redaktor v ČMN a ČT 4

1) Ptát se na zárodky vztahu k motoristickému sportu je zrovna v tvém případě docela zbytečné...
"Asi ano. Prožíval jsem to vlastně od chvíle, kdy jsem si začal uvědomovat své okolí. Táta jezdil silnici a myslím, že dost dobře. V mých očích samozřejmě nejlépe ze všech. V Dukle navíc byly i další motoristické sporty, motocyklové soutěže, motokros, automobilová rallye a formule. Do Dukly jsem s tátou chodil moc rád, stačilo projít si dílnou plnou motocyklů, nasát vůni. Rád jsem se chodil posadit do Hubáčkovy Alpiny, nebo do Lotusu F3. Celé desítky minut jsem si u toho dokázal vrčet, brzdit, řadit a představovat si, jak jedu, samozřejmě první. Z automobilové dílny jsem nerad odcházel, ale byli na mě hodní a nevyhazovali mě."

2) Od kolika let jsi doprovázel otce na závodech?
"Asi od narození, jezdili jsme po závodech s rodinou. Dokonce se k tomu váže vyprávění, jak mě máma, když mi byl rok, nechávala večer samotného na hotelovém pokoji, s tím, že jsem rozumný, a šla se dolů bavit. Rozumný jsem byl těžko, ale naštěstí to vždycky dobře dopadlo."

3) Máš z té doby nějaký mimořádně silný zážitek?
"Co si pamatuju, byl jsem rozhodnutý, že se jednou stanu závodníkem. Také všechny mé školní slohové práce na prvním stupni s tématem budoucího zaměstnání byly na tohle téma. Soudružka učitelka, byla to totiž ta kráva, co mě přeučila z leváka na praváka, díky čemu mám dnes nečitelný rukopis, mi jednou naprosto rozčíleně vysvětlovala, že v socialistické společnosti přece nejsou profesionální sportovci, takže závodníkem nemůžu být, ať si vymyslím něco přijatelnějšího, třeba být kosmonautem, nebo indiánem, jako chtěli být ostatní kluci. Oponoval jsem jí, že o tom nic neví, protože táta je závodníkem a živí tím celou rodinu. Asi jsem jí tenkrát naboural její socialistické uvědomění."

4) Je zajímavé, že tvůj otec, ač úspěšný silničář, nakonec trenérsky zakotvil u motokrosu. Jak k této proměně došlo?
"To bylo docela jednoduché. Když se táta rozhodl skončit s aktivním závoděním, nejspíš musel řešit otázku co dál. Jeho šéf František Mošna mu tuhle práci nabídl a on jí přijal. Mohl zůstat dál v Dukle, přitom bylo jasné, že silniční motocykly na té úrovni, ve které se u nás v šedesátých letech minulého století jezdily, nemají moc velkou perspektivu. Motokros byl levnější a měli jsme ještě motocykly světové kvality, psal se konec roku 1967, a ke slovu navíc nastupovala talentovaná jezdecká generace. Nevím, nebyl jsem u toho, ale myslím, že táta neváhal ani vteřinu. Prozíravost Františka Mošny se potom rychle ukázala."

5) Děti závodníků často začnou sami se závoděním, jak to bylo s tebou?
"Skončilo to u těch slohových prací. Moc jsem chtěl, ale máma se bála, prožila si toho u silničních motorek dost, a malérů tenkrát bylo opravdu hodně. Vysvětlovala mi, jak hrozné je čekat, co se na trati stalo, když závodník neprojede kolem. Jestli to byl pád, zranění, smrt nebo jen závada motocyklu. Sama celou dobu chtěla, aby táta skončil, on jí vyhověl až v osmatřiceti letech. Jenže pak jsem tuhle teorii jednou vyprávěl před strejdou Jardy Falty, Jaroslavem Čermákem, a on mi suše odpověděl, že je to blbost, že táta poznal, že by mi to moc nešlo. No, to už dneska nezjistíme, tak se budu radši držet té původní teorie. Potom ovšem bylo všechno jinak, našel jsem si jiné zájmy a o motorismus jsem se staral jen okrajově jako fanda."

6) Co jsi dělal a jak ses dostal k motoristickému sportu zpátky?
"To je dlouhé vyprávění. Každopádně mě motorismus vždycky hodně bavil a to se nezměnilo, ani když se můj život začal ubírat docela jiným směrem. Po střední škole jsem absolvoval DAMU a nastoupil do kladenského divadla. Kromě toho jsem od třetího ročníku hrál v pražském Studiu Bouře Jana Kačera. Už před vysokou jsem byl rok v Ypsilonce, to bylo zrovna v době, kdy se stěhovali z Liberce do Prahy. Lidi, jako režisér Jan Kačer nebo ještě před ním Zdeněk Pospíšil z divadla Na provázku, Jan Schmid z Ypsilonky nebo později Miloš Horanský, mě v životě hodně ovlivnili, a to nejen v divadle. V té době jsem si jinou budoucnost neuměl vůbec představit, zkoušel jsem na divadle, chodil do dabingu a filmoval, hrál jsem asi tak v deseti, patnácti filmech, už si je ani nepamatuju, třeba Poslední vlak, Prodloužený čas, Hauři nebo Copak je to za vojáka. Z toho posledně jmenovaného mám dokonce vlastní fan klub, na který jsem pyšný. Jsou v něm dva lidé, romský kamarád Šaňo z ústavu pro mentálně postižené u nás na chalupě, a supermotardista Petr Vorlíček. Ale nebojte se, neznají se. Mně se zdá ten film hloupý, viděl jsem ho jen jednou, a to na premiéře v roce 1987, nechápu, co se na něm spoustě lidí líbí.

No a pak po revoluci jsem čím dál tím víc dostával pocit, že můj život nestojí za nic, akorát žebrat někde o roli v dabingu, hrát kokotiny a pravidelně se uchlastávat v divadelním klubu, jako jiní mí kolegové. Jenže jiné přátele jsem neměl, jiné prostředí jsem také neznal a nic jsem vlastně neuměl. AMU byla v tomhle ohledu dost zbytečná škola. Zdálo se mi, že si jen hraju a jiní lidé mohou dělat něco smysluplnějšího, cokoliv. Tak jsem si dal takovou jako „mateřskou dovolenou“, abych zjistil, co v životě chci a ta trvá vlastně dodnes. Nastoupil jsem do tiskárny jako vedoucí obchodního oddělení, posléze obchodní ředitel. Založili jsme také nakladatelství, ale moc jsem se neshodl s majitelem. On chtěl jenom vydělávat, já občas dát dohromady nějakou smysluplnou knížku, i když zrovna nebude obchodním trhákem. Takže jsem se do obchodu moc nehodil. Jednou večer jsem se opil se sousedem, on měl stavební a malířskou firmu a zrovna se rozešel se svými společníky. Když jsme měli v sobě asi tak třetí flašku kořalky, domluvili jsme se, že to s ním zkusím, i když jsem o tom vůbec nic nevěděl. Ráno jsem to zavolal ženě na chalupu a dal výpověď. A tak jsme měli dalších šest let řemeslnickou firmu. Naučil jsem se spoustu potřebných věcí, třeba si dnes umím vymalovat byt bez kocourů nebo zazdít stěnu, tedy když překonám vlastní lenost. Také tady mám jednu příhodu, dnes už se s ní mohu chlubit: Jednou jsme museli vyhodit celou partu, která měla udělat fasádu v Pařížské ulici hned vedle Staromáku, prováděli nám hrozné věci. Ale pronajaté lešení už do půlky stálo a nebylo to zrovna levné. Tak jsme to udělali za měsíc sami dva. Když jsem poprvé vylezl nahoru na lešení, úplně mi zdřevěněly nohy hrůzou, jak se to stále pohupovalo. Ale udělali jsme to a drží to na tom baráku dodnes. No a to už jsme vlastně zpátky u motorismu. V té době jsem se stýkal jen se samými zedníky a malíři pokojů a lezlo mi to trochu na mozek. Za to jsem alespoň dokázal slušně uživit své tři děti. Říkal jsem si, musím se z toho nějak vymanit, co třeba, kdybych zkusil psát, to by mě možná bavilo. Napadalo mě spoustu témat, ale pořád se mi vracelo, že chtěl se mnou táta sepsat Faltův příběh, jak přišel v roce 1974 o titul. Už to nestihl, zemřel na rakovinu v roce 1993 a já mu to tak trochu dlužil. Tak jsem to zkusil a dal dohromady knížku Ukradený titul, před tím jsem napsal tak maximálně dopis holce, byla to ode mne vlastně dost drzost. Ale odtud už byl jen krůček k motorkám. S kolegou jsme se rozešli, už tam byla dost velká ponorková nemoc, a po nějaké době jsem se domluvil s Josefem Pacákem, že mu zkusím pomoci s motokrosovým týmem a časopisem Motosport CZ. Napsal jsem pár článků do ČMN a také do Supermota a potom dostal na starost motocyklový sport v novém čtrnáctideníku Biker News, kam přešla většina bývalé redakce tehdejší ČMN se šéfredaktorem Jirkou Mašatou. To po roce krachlo, měl v tom významně prsty právě Pacák, který jim nasliboval kde co, ale nesehnal na to peníze. On sice nebyl žádný prvoplánový gauner, spíš jen zoufalec, který miloval motoristický sport, ale nezvládal to. Exekutoři tam chodili dost často, dodnes mi dluží nějaké peníze na nevyplacených honorářích, které už asi neuvidím. V té době jsem čím dál tím víc psal do Supermota a po odchodu Petra Hájka jsem tam dostal na starosti sport i další věci. Od té doby jsem tam vydržel osm let až do konce loňského roku, další dva roky před tím jsem ale pro ně už odevzdával články z motocyklového off-roadu, motokrosu a endura."

7) Nelituješ, že jsi utekl k motorismu?
"Vlastně dodnes nevím, jestli jsem tenkrát udělal dobře, že jsem odešel z něčeho, co jediné jsem možná trochu uměl a bez čeho jsem si léta neuměl představit život. Na druhou stranu, psaní a focení je daleko introvertnější činnost než divadlo, je to jen mezi sportem a mnou, což mi vlastně vyhovuje daleko více. Takže nelituju a baví mě to, ale hlavně to neřeším."

8) Vypadá to, že máš k motokrosu z motocyklových sportů nejblíže, nebo se mýlím?
"Snažím se brát celý motocyklový sport jako celek, nechápu, jak se může někdo věnovat jen jedné disciplíně a o těch dalších nic nevědět. Byl jsem tak vychovávaný, hrál jsem hokej, tenis, dělal lyžařského instruktora. To je hrozně krátkozraké, úspěch v každé z disciplín pomůže přece celému motorismu. Na jedné straně k tomu jistě pomohou lepší výsledky, což je někdy běh na hodně dlouhou trať, ale na druhé straně je to jako ve firmě, bez marketingu to prostě nejde. Motorismus musí být vidět, musí se cpát do médií, aby lidi věděli, že existuje, že tu jsou nějaké výsledky a že tu velké úspěchy byly už dávno před tím. Tohle myslím dodnes málokdo z motokrosových funkcionářů chápe a tady máme velký deficit. Pokud to odpovědní nepochopí, nepohne se to dopředu. Proto jsem na začátku roku nevycházel z údivu, když nám na poradě před motokrosovým MEZ MČR Jan Strach říkal, že televizní záznam z Jinína pro něj nemá žádnou cenu, protože tam nejsou vidět jeho bannery. Tady přece nejde o žádné pitomé bannery, tady jde o to, aby byl motokros vidět, protože, když nebude vidět, přestane existovat a už vůbec žádné bannery nebude potřeba někam věšet. Vidíte to zrovna na ČT4, tam se dostávají do popředí disciplíny jako házení šipek, golf nebo hokejbal, o motorismus se tam musí bojovat jako o nechtěné dítě. Naštěstí ještě hodně diváků zajímá, má sledovanost, to ho myslím zachraňuje. Aha, ale ptáte se na motokros, asi k němu mám opravdu nejblíž, vždyť jsem vedle něj vyrůstal, prožíval doma s tátou jeho světové úspěchy a pády, takže ano."

9) Bavila by tě práce v médiích, kdyby v nich nebyl tvým džobem zrovna motorismus?
"Zjišťuju, že bavila a moc bych si chtěl vyzkoušet i jiná témata. Proto možná i ten občasný krok k dokumentaristice. Přesně kvůli tomu se nám podařilo dát dohromady film k Faltovým šedesátinám, pak z toho žiju další měsíce. Materiálně ne, ale vracím se k tomu jako ke smysluplné práci, kterou jsem měl to štěstí, že jsem si mohl prosadit a přes všechny překážky, i když za cenu kompromisů, udělat. Nejde jen točit pořád o tom, že Lojza dojel pátý a Franta šestý."

10) Fanoušci tě dlouho znali jako redaktora v časopisech. V posledních letech však stále častěji slyší tvůj hlas komentovat televizní přenosy či záznamy. Čím tě televize oslovila?
"To bylo celé náhoda a nijak jsem se o to nezasloužil. Někdy mohou hrát v životě náhody významnou roli. Psaní a focení mě bavilo a docela stačilo, to je přece také dobrodružství. O televizi jsem nikdy nepřemýšlel. Na Šestidenní na Novém Zélandu v listopadu 2006, kde jsme spolu s Karlem Malinou ml. dělali takový tiskový servis, jsem posílal natočené minutové příspěvky do Českého rozhlasu. A náhodou to slyšel Karel Březina z ČT, zjistil, že jsem schopný přečíst minutový text bez nějakého významnějšího koktání a zeptal se mě, jestli bych si to s nimi nechtěl zkusit, sport se v ČT rozšiřoval kvůli novému kanálu ČT4 a on každý rok straší s odchodem do důchodu. Tak jsem se nebránil. Jenže začátek se odbyl až reportáží do Světa motorů z prvního mistráku v Pacově na jaře. Karel mi cestou řekl: „Ty uděláš stopětadvacítky, já Openy,“ a vrazil mi do ruky mikrofon. Vidíte, od té doby to už dělám pátým rokem, ten první, druhý jsem se mohl vymlouvat, že jsem začátečník, teď už musím hledat jiné výmluvy."

11) Zkus laikům stručně popsat zásadní rozdíl mezi realizací reportáže psané a televizní.
"Psaná reportáž se napíše a přiloží se k ní pár fotek, grafik to potom zalomí, korektor opraví, a redaktor, když je nejhůř, zkrátí, nebo dopíše popisky, a je to. S televizí se musíte navíc věnovat kameramanům, ne všichni ten který sport znají. Udělat pár rozhovorů a odvézt si kazety zpátky do střižny. Tam spolupracuji většinou se dvěma střihači a režiséry, Vojtou Károu a Štěpánem Slukou. To jsou výborní kluci a motoristickým sportem doslova dýchají. Bez nich, jejich zájmu a jejich volného času, by to snad ani nešlo. Sestříháme to, buď ještě večer, nebo v pondělí dopoledne. K tomu si musím psát časové kódy, a co se na obraze děje. Někdy je problém to po sobě přečíst. Doma potom podle naměřených časů jednotlivých obrazů k tomu napsat text, asi tak jedna řádka na 5 sekund materiálu. A v úterý dopoledne se dělají zvukové míchačky a namluví se to, protože odpoledne už to někdy běží."

12) Letos se zatím z MEZ MČR v motokrosu vysílají čtyřicetiminutové samostatné reportáže, proč a co to pro tebe obnáší?
"Byl bych radši, kdyby se vysílaly devadesátiminutové záznamy jako vloni. Problém je hlavně v kalendáři, protože motokros se jede ve stejných termínech jako autokros a na motorismus nám nedají dva přenosové vozy najednou. Autokros má teď bohužel většinou přednost, protože je hodně dotovaný sponzory. To byla chyba letošního kalendáře, nikoho to před tím nenapadlo. Už se měla dělat devadesátka z Petrovic a potom i z Vranova, ale nevyšlo to. Bez přenosového vozu to nejde. Teď je v plánu na Jinín, trochu paradox, že zrovna tam, kde o to nestojí. Čtyřicetiminutovka je daleko levnější na výrobu, ale pro mě a Štěpána o dost pracnější. Jezdí se dělat na tři samostatné kamery, jezdí jen vyzkoušení kvalitní kameramani, jinak by se to vůbec dohromady v tomhle rozsahu nedalo. Vloni jsme tak dělali padesátku z přerovských družstev, pak jsem se z toho celý týden dával dohromady. Letos jsme se tedy rozhodli raději pro 40 minut, to se dá zvládnout. Natočený materiál si přivezu na kazetách a discích do Prahy, kde se z toho snažíme celý pořad přes noc sestříhat. Není čas se vracet nebo něco vymýšlet. S Vranovem jsme skončili v půl páté ráno. V podvečer jsme ho potom s Mirkem Kučírkem namlouvali, mezi tím jsem se věnoval novinám."

13) Už se ti podařil v přímém přenosu přebrept, po kterém se ti ještě týden červenaly uši?
"Jednou jsem snad řekl, že „...se mu postavil...,“ a pauza, to jak mně to docházelo, ale myslel jsem to fakt jinak, jako že se proti němu někdo postavil. Kolega Viktor Tamayo se mohl uřehtat. Jednou si v ČT písemně stěžovala paní Špíčáková, maminka Milana. Bylo to předloni po Přerově. Po startu třídy MX2, kde vám přes monitor s úhlopříčkou 30 cm proti sluníčku jelo čtyřicet jezdců, jsem řekl, na čele jede někdo na Kawasaki. Vzápětí byl střih z další kamery, větší detail a já dodal, že to je Milan Špičák. Jenže v tomhle záznamu se MX dvojky zkracovaly, protože se bojovalo o titul ve třídě Open a v MX2 už o nic nešlo, tam byl na čele s náskokem Kohút. No a režisér to pokračování kde jsem jezdce identifikoval, z časových důvodů vystřihl. Potom mi to v pauze přehrál, zdálo se mi sice, že bych mohl být za pitomce, že nevidím takhle jasnou věc, ale Mirek Kučírek ho taky v tom okamžiku nepoznal. Jenže nebyl čas to řešit. A tak paní Špičáková napsala do televize stížnost, jak to, že nepoznáme jejího synka a jak to, že se víc nevěnujeme zajímavější třídě MX2 proti méně zajímavé třídě Open. Já bych jí to klidně vysvětlil a omluvil se, ale tenhle dopis mohl podrazit nohy celému motocyklovému sportu, na takové reakce proti motorismu v ČT myslím skoro čekají. Kdyby to tak napsala na jednoho mého staršího a velezkušeného kolegu, kterého všichni známe, myslím, že by se Špičákovo jméno už nikdy na obrazovce neobjevilo. Tohle ale neřeším, ten kluk má talent a za tohle nemůže."

14) Od letoška máš navíc na starosti v Českých motocyklových novinách sportovní rubriku. Jak k tomu došlo a jak všechny svoje pracovní aktivity stíháš?
"V prosinci jsme se dozvěděli, že se Supermoto prodává staronovému majiteli, o kterém šly roky jen ty nejhorší informace. V redakci zůstal jen Pavel Suchý, okamžitě skončil Franta Gorczyca, že to nemá zapotřebí, grafik i prodejkyně inzerce. Úplně náhodou, zase náhoda, jsem dva dny před tím dostal nabídku od tehdejší šéfredaktorky ČMN Jany Přibylové a nebylo co řešit. Ta nabídka sice nepřišla poprvé, ale změnily se okolnosti. Musím říct, že se mi v ČMN líbí. Funguje to tam a jsou tam milí kolegové. Bylo jen trochu složitější zvyknout si na přechod z měsíčníku do týdeníku, hlavně v rozdílném rytmu práce. Navíc, v pondělí a úterý se dělají nejen noviny, ale také televizní Svět motorů, takže v první polovině týdne je prostě teď větší fofr. Také jsem si v červenci poprvé s sebou vezl notebook na dovolenou, to jsem před tím nemusel. Když se chcete touhle prací normálně uživit, jinak to nejde, takže Pánbůh zaplať, že je. Jenže to nese zase jiné problémy, když je toho moc, nemůžete se věnovat jednomu naplno, což může způsobit chyby. Když na to potom přijdu, hodně těžce to prožívám a stydím se sám před sebou. Když jsem jednou před deseti lety nešťastně zavolal zkušenější kolegyni, že jsem objevil jednu svou blbou a zbytečnou chybu, odpověděla mi: „Tak si buď hoď mašli, nebo se s tím smiř...“ Ale jde to těžko."

15) Jezdíš sám na motocyklu?
"V Supermotu jsem občas jezdil, to je nádhera, je to asi klišé, mluvit tu o svobodě a o větru ve vlasech, které nemám, a navíc jsou pod přilbou, ale je to tak. Ale v provozu je to nebezpečné, a tak to moc nepokouším, přece jen, tři děti, i když už jsou dnes velké..."

16) Čeho by ses rád coby žurnalista v oblasti českého motoristického sportu dočkal?
"Už jsem to vlastně řekl, aby ti odpovědní pochopili, že je potřeba sport nabízet a protlačovat mezi lidi, nejen mezi ty, co čtou ČMN a dívají se na Svět motorů, tady vlastně přesvědčujeme přesvědčené, ale hlavně mezi ty ostatní. Pak je tu ještě sportovní stránka, ta je úplně nejdůležitější, až jednou nepůjde jen o funkci, peníze nebo o státní příspěvky, ale o sportovní budoucnost jezdců, bude vyhráno. Každý takový podnět vítám a snažím se prosazovat."

Kompletně převzato z:
http://www.moto-cross.cz/aktualita-422/