VW: Vítejte v Království Čtenářů (Bookfiend's Kingdom), Charley Boormane. Uplynul rok a vy jste toho hodně stihnul. Tentokrát se budeme bavit o Dlouhé cestě na jih.

CB: Jo, Dlouhá cesta na jih, tak ten název jsme vymýšleli dlouho! Myslím, že to všechno začalo, když jsme se blížili ke konci naší předchozí výpravy, a když se vaše cesta chýlí ke konci, přistupujete k ní s velmi smíšenými pocity a částečně se bráníte tomu, aby skončila! A hledáte si záminku otočit to a vydat se stejnou cestou zpět nebo tak něco, a pak převáží touha setkat se zase s dětmi a manželkou a cestu zakončit.

VW: Naposledy jsme se spolu bavili o organizaci Riders for Health.

CB: Ta organizace mě zajímá už delší dobu. Rozhodně to nebylo během Dlouhé cesty kolem světa (Long Way Round, u nás známá také pod názvem „Na mašině kolem světa“), ale hledal jsem další charitu. Jsem velký fanda motorek a zvolil jsem si celý svět Moto GB a další motocyklové soutěže. Tyhle věci se mi líbí a od Dlouhé cesty kolem světa jsem se setkal se spoustou závodníků a zažil spoustu zábavy. Začal jsem si uvědomovat, že všichni tito lidé jsou v dost blízkém vztahu k Moto GB a navázal jsem kontakt s organizací Riders for Health, kterou jsem nakonec zahrnul do okruhu charit, jež podporujeme. Jsou tři, a nejdůležitější z nich je UNICEF, dále Riders for Health a CHAS, kterou podporuje Ewan. Je to domov pro nevyléčitelné děti ve Skotsku.

VW: Je to jako Rainbow Hause v Anglii!

CB: Jo, a Riders for Health jsme navštívili v Keni. Jejich činnost v podstatě spočívá ve výuce ježdění na motorkách a jejich údržby, aby motorky mnohem déle vydržely. Spousta těchto nevládních organizací jsou charity a nakupují vozidla, na jejichž údržbu už pak nemají, takže to auto nebo džíp pak moc dlouho nevydrží! Zatímco se správným vedením a profesionálním přístupem jsou schopni tyto lidi naučit se o své motorky starat tak, aby vydržely pět, nebo i deset let.

VW: A to je dlouho?

CB: Je to hodně dlouho v podmínkách, kde by normálně vydržely jenom rok; ale je to velmi levný a efektivní způsob přepravy. Jeli jsme do jedné nemocnice poblíž tanzanské hranice, kde mají motorky pro doktory a sestry a komunitní zdravotníky, kteří prošli výcvikem, aby na nich mohli pokrývat okruh 110 kilometrů. Nevyjíždějí jen, aby podávali antiretrovirální léky, ale vozí také sítě proti komárům, odebírají krev, dodávají matkám s dětmi sušené mléko, protože dítě v děloze HIV nemá, nebo spíše je HIV negativní, ale může ho chytit při porodu nebo kojení. Při kojení nemusí nutně dojít k nákaze AIDS.

VW: Ale měli bychom podotknout, že AIDS je rozšířen ve všech afrických zemích.

CB: Ano, každý stát v Africe má AIDS, ale největším zabijákem v Africe je malárie a na druhém místě je úplavice a pak HIV a související choroby. Takže tihle lidé pracují v terénu a dodávají všemožná hygienická zařízení, jako chemické záchody, a vyzývají lidi k opatrnosti. Velmi starým a velmi mladým lidem a těhotným ženám, pro které je malárie obzvlášť nebezpečná, dodávají sítě proti komárům. Většina těchto afrických zemí dostává antiretrovirální léky zdarma, ale většina lidí si nemůže dovolit pro ně dojíždět. A to oni (Riders for Health) právě dělají. Je to úžasné a jde jen o to, urazit nějaký ten kilometr navíc, a většina nevládních organizací a charit nemá možnost dostat se do těch nejodlehlejších míst, a tihle lidé ano, a tak to dělají.

VW: Asi bychom měli jít k počátku, že ano, a začít na severu Skotska.

CB: Ano, rozhodli jsme se podniknout další cestu a chtěli jsme jet do Jižní Afriky a skončit v Kapském městě. Napadlo nás, nebo spíš Ewan se při jednom rozhovoru pro nějaký motorkářský časopis zmínil, že možná pojedeme z John O'Groats do Kapského města, a oni to vytiskli! Takže to bylo černé na bílém a my jsme si řekli, že by to vážně nebylo špatné, projet Británií a Evropou a pak do Afriky. A tak jsme to tak provedli!

A tak jsme letěli do John O'Groats a přenocovali v domě Královny Matky a pak jsme projeli celým Skotskem. Jednu noc jsme strávili u Ewanovy mámy a navštívili jeho charitu (CHAS). Úžasné místo, kde postavili krásný dům pro děti. Pracují tam úžasní lidé, kteří tam jsou proto, aby těmto rodinám a rodičům vytvářeli vzpomínky, protože některé z těch dětí jsou jen pět nebo šest dní staré. Mají tam nádherné vytápěné místnosti a bazény s elektrickými vozíky, na kterých děti vozí do vody a ven a pak je tam taková místnost, kde rodiče nacházejí útěchu. Pak jsme kolem Hadrianova valu pokračovali do Anglie.

VW: Jak se jmenuje ta pevnost, kde je vidět, jak chytře Římané zkonstruovali latríny a jiné věci... Vindolanda.

CB: No jasně. Takových věcí jsme viděli hromadu v Libyi, kde je Leptis Magna, snad největší zachovalé ruiny na světě! Neuvěřitelné! Jsou tam latríny s tekoucí vodou pod záchody a tak sedíte na mramorové desce se záchodovými sedátky a přímo před vašima nohama teče voda, kterou můžete nabírat do dlaní a mýt se! Byly tam neuvěřitelně dobře vymyšlené parní lázně a sauny a podlahové topení. My si dneska myslíme, jak nejsme chytří, že máme podlahové vytápění, ale vždycky mi to připomíná ten film Život Briana (The Life of Brian)!

VW: Jo.

CB: Ta klasická scéna, jak se baví o tom, co nám Římané kdy dali? Světlo, kanalizaci, zavlažování. Ne! Ale kromě toho – co nám
kdy Římané dali? Vzdělání, školy? Ne! Ale kromě toho – co nám kdy Římané dali? A tak to jde pořád dál. Ale pak jsme před příjezdem do Londýna nocovali na trávě vedle poslední zatáčky v Silverstonu. Je to to klíčové místo, kde můžete zvítězit, nebo prohrát. V té poslední zatáčce se všechno rozhoduje! Myslím, že jsme byli první lidé, kteří tam kdy stanovali!!

VW: Šílené!

CB: Jo. Tenkrát nám to připadalo hodně bizarní! Pak jsme se vrátili do Londýna a všechno si nachystali (motorky, oblečení, nářadí) a pak jsme se vydali na cestu do Afriky.

VW: Tuhle výpravu ale provázelo hodně emocí a úzkosti, napětí a tlaku, i když jste chtěli, aby to byla mnohem uvolněnější cesta. A přesto se to v první polovině jaksi nepovedlo! Šli jste si na nervy, nemohli jste najít společnou řeč a vůbec se děly věci!

CB: Myslím, že když člověk podniká druhou výpravu, měl jsem dojem, že se do toho zase dostane. Uvědomíte si, že cestujete; protože při té první nám trvalo dlouho, než jsme se do toho dostali. Než jsme nechali zbytek (kamarády a rodinu) za sebou a začali se starat o jídlo, strachy a obavy, a při téhle výpravě, protože už jsme si tím jednou prošli, jsem si prostě myslel, že se na cestování naladíme zas. To se ale nestalo. Trvalo víc než dva týdny, než jsme to všechno skutečně překonali. Byla to druhá akce a lidé věděli, že ta první byla úspěšná, takže od nás čekali velice mnoho. Já se stresoval kvůli tomu, že jsem si myslel, že se od nás při druhé výpravě očekává mnohem víc. Pak si taky myslím, že jsme tragicky podcenili obrovské vzdálenosti a rozlohu severní Afriky. Hnali jsme se, protože jsme věděli, že musíme stihnout loď, která jede jen jednou týdně. Kdybysme ji prošvihli, vybuchlo by všechno ostatní v Kapském městě. Rozhodilo by to všechny návštěvy UNICEF, a proto jsme se museli honit. Když celé dny jenom jedete na motorce, vyčerpá vás to. A pak je ze všeho problém, protože člověk je unavený a ani pořádně nejí a pravidelně vynechává oběd.

VW: Písečné bouře?

CB: To byla sranda!

VW: Sranda! Na ty jižnější oblasti jste naříkali!

CB: Byla to sranda! V té chvíli to byla dřina, ale zároveň to s sebou neslo dávku vzrušení. Ale ten nářek byl kvůli tomu, že jsme jezdili nehorázné vzdálenosti. V písečné bouři..., a proč jsme to museli podstoupit? Protože jsme si toho strašně moc naložili! Byla to chyba a na všech se nás to podepsalo. Byli jsme naštvaní a vystresovaní, vypadli jsme z obvyklého režimu a ani jsme pořádně nejedli. Najednou si uvědomíte, že jsou tři odpoledne a že jste od snídaně nejedla.

Jakmile pak něco sníte, nálada se vám změní a jste odhodlaní znova vyrazit; i když cesty byly tak špatné, prostě se do toho znovu vrhnete. Jídlo má na emoce velký vliv a Afrika je velká. S trochou peněz se dá v Africe jíst neuvěřitelně dobře. Všude kolem cest se dá najíst, a když se dostanete víc do civilizace, můžete si dát prakticky, na co máte chuť.

Říká se, že to je nebezpečná, pofiderní země, a lidé podléhají dojmu, že Afrika je stát, ne světadíl. Světadíl s mnoha rozličnými státy a neuvěřitelně různorodým obyvatelstvem. Od severní Afriky přes východní Afriku po jižní Afriku se všechno ohromně mění. Kultura, jídlo, náboženství, lidé, všechno je úplně jiné.
Kaddáfího sjednocená Afrika se nemůže nikdy uskutečnit! Ani ten borec z Ugandy – ten jejich prezident. Když jsme z Ugandy odjížděli, četli jsme tam nějaké noviny, a on se vrátil z nějaké schůzky Afrických Národů a řekl prostě ne. Prostě ani náhodou!

VW: Kmenová mentalita.

CB: Ani ne tak kmenová mentalita. Spíš je to jako byste řekla Itálie, Francie a Británie budou odteďka jedno! A není mezi nimi žádný rozdíl, který by nebyl mezi nimi a kterýmkoli jiným státem v Africe. Kultura, společnost, názory, jídlo, všechno, co děláme, je jiné. Všechno, co se děje v severní Africe, Libyi, Ugandě až po Manabi a všude jinde; ty tři jsou naprosto rozdílné ve všech myslitelných ohledech a přesně tak je to s Itálií, Francií a Anglií. Není v tom vůbec žádný rozdíl!
 

VW: Zvláštní je to, když přecházíte hranice!

CB: Na přechodech jsme strávili osm dní!

VW: Karnet je pro nás dost nezvyklá věc!
 

CB: Hranice nebyly těžké, přecházení hranic – Sorry, na co jste se ptala? (Charley je myšlenkami pořád ještě na cestách!)

VW: Přišli jste třeba ze země, kde byl zmatek, prach a krajní chudoba a všechno prastaré, a pak jste překročili hranice a všechno vypadalo čisté, jako mávnutím kouzelného proutku!

CB: Jo, s hranicemi se všechno zásadně mění a takový ten stát prostě je. Zem využívá k zemědělství – myslím Etiopii, kde obhospodařují každý centimetr čtvereční, a když si odskočíte ke keňské hranici; severní Keňa je velmi řídce zalidněná a silnice jsou příšerné! Společnost změnila vzhled krajiny, ale dělá, půl metru, a všechno je jinak, ale lidé vám říkají, jeď do Afriky.

Afrika na lidi působí dost negativně, a jakkoli všechny ty akce (Live Aid atd.), které proběhly v osmdesátých a devadesátých letech přinesly hodně dobrého, zanechaly dojem toho, jak Afriku vnímáme. Když se řekne Afrika, představíme si děti s nafouknutými bříšky, hladovějící děti, umírající děti – lidi umírající na AIDS, utrpení, lidi, žijící v hliněných chatrčích a bídě, a taková je naše představa. Ale když tam skutečně přijedeme autem nebo na motorce, tak získáme úplně jiný dojem.

Samozřejmě, že každá země má své problémy, svou chudobu a její důsledky. Ale všechny ty problémy máme tady taky. Afričané prostě žijí z milodarů, a tak si na ně můžeme ukazovat. Podívejte se, kolik lidí u nás žije z podpory a milodarů! To není dobře. Takže máme něco společného. Je lehké zavrhnout společnost, se kterou jste se nikdy nesetkali a neviděli ji. Je to, jako když říkáme: „Američani je nemají rádi!“ Ale proč? Protože? Byli jste tam? No – Je to úplně to samé, ale proč zavrhovat celou zemi.

VW: Nevědomost.
 

CB: Ale je to absurdní. Je to stejné v Africe, jako všude jinde, kde jsme byli. Nenacházíme tu pofiderní Libyi, která je tak nebezpečná! A ani jedinkrát jsme se nesetkali s nikým, jo, při poslední cestě jsme se setkali s pár pochybnými lidmi, ale ti nás vyděsili k smrti. Ale v Africe jste se s takovými lidmi nesetkala, ale myslím, že čím míň lidi mají, tím jsou vstřícnější a štědřejší.

VW: Rozhodně.

CB: A to na vás udělá dojem. Možná je to proto, že jedete na motorce a jim je vás víc líto, nebo je to možná stimul, nebo jste jim blíž. Když jedete na motorce, zmoknete, a když projedete květinami, okamžitě je cítíte. V autě je cítíte, až když projedete; oheň když projedete ohněm v autě, ucítíte ho až potom, takže všechno je zpožděné, zatímco na motorce všechno přichází okamžitě.
 

Když přijedete do vesnice, nebo něčeho takového, abyste se zeptali na cestu nebo kde je nějaké jídlo nebo něco takového, jste okamžitě v jejich životním prostředí – hned – když přijedete v džípu, musíte otevřít okno a vystoupit ze svého prostředí do toho jejich. Někteří lidé byli neuvěřitelní, když prostě přicházeli a říkali – odkud jste přijeli? Kam jedete? A proč to děláte? Většina z nich říká...

VW: Protože jste cvoci!

CB: Přesně!

VW: Ale když já jsem byla v roce 1993 v Keni, kromě chudoby mě ohromila hudba.
 

CB: Jo, dobrá hudba.

VW: Zpívají, zpívají, když jsou smutní, zpívají, když jsou šťastní, zpívají, když slaví a přitom tančí, a to mě zaujalo víc než chudoba a politika.

CB: Ale chudoba je taky zdrcující. Jo, když se v Nairobi zajdete podívat do slumů a já tam vzal své děti po cestě zpátky z Keni, kde jsme strávili dva a půl týdenní dovolenou s kamarády. Poštěstilo se nám, že pro nás UNICEF zorganizoval výlet do slumů s mými dětmi, aby viděli co s UNICEF dělám, protože je těžké někomu vysvětlit, jaké to je. Takže mé děti tam jely a viděly příšerný Bengál, nejstrašnější a největší slumy na světě. Pak tam byly takové mrňavé místnosti, které neskýtaly skoro žádný prostor, a bydlelo tam osm nebo deset lidí a nebylo to větší než tamten stůl (podíval se na stůl s mapami v plánovací místnosti).

VW: Jak ten je velký?

CB: Nevím, pět metrů, možná tři, kdo ví, trochu větší, a ty si pronajímají. Většina lidí v Nairobských slumech bydlí v pronájmu; platí někomu nájem, takže tam někdo bohatne z toho, že lidi žijou v díře. Pak musí platit, když chtějí jít na záchod a taky platí za vodu. Lidi nemají na to, aby šli na záchod; lidi jsou tam tak namačkaní, že jdou někam daleko a vykonají malou nebo velkou potřebu někde na ulici do sáčku a ten někde vyhodí; a to budí vztek, takže tam někteří lidé vydělávají peníze na bídě jiných lidí. Je to drahé, myslím, že 950 keňských dolarů měsíčně a víc.

VW: Kolik to je na naše?
 

CB: Nevím, kolik to je, myslím, že ne moc, asi osm liber (Podle kurzu ze 7.2. 2007 se 950 keňských šilinků rovná 7 librám).

VW: Fíha!

CB: A hlavou domácnosti je žena, která má šest nebo sedm dětí. Manžel zemřel na nějakou nemoc způsobenou HIV, a její bratr a sestra třeba zemřeli, nebo třeba švagrová, a ona se stará o její děti. Sežene třeba příležitostné zaměstnání jako pradlena a možná sežene pár set šilinků na den, nebo se jí to možná podaří jednou, dvakrát týdně. Takže je skoro nemožné z toho vyžít a někdo na těch lidech vydělává! Nějaký chlap ty domy zkupuje a to je šílené, takže v Africe je velká chudoba a spousta problémů.

VW: Ale i tak jste se projeli na motorkách a užili si dost srandy i s těmi pády a vypjatými situacemi!

CB: Projeli jsme Indii, teď Etiopii a v hornatých oblastech Etiopie jsou cesty, které patří k nejvyhlášenějším na světě – nikdy nejedete moc pod 2000 metrů, a abyste si udělala obrázek, když jedete lyžovat do Courchevelu (ve Francii), nejvyšší sjezdovka v Courchevelu je 2250 metrů a v Etiopii jste všude okolo 2000 metrů. Hlavní město Etiopie je 2400 metrů, takže jízda na nejvyšší bod Etiopie těmi dost špatnými, rozbitými cestami a těmi serpentýnami, které se tisknou ke svahům neuvěřitelně strmých hor! Musíte vyjet úplně až nahoru a pak úplně až dolů – to bylo šílené; a pak tam po těch cestách taky jezdí ty obrovské náklaďáky. A pak taky všechny myslitelné zvířata, jaké si umíte představit. Není tam moc aut, takže všichni všude chodí pěšky. Jsou tam osli a velbloudi a koně a kozy, ovce a psi, všechno, krávy! Hromady a hromady krav a všechny jsou na silnicích v jednu chvíli. A kdykoli projedete nějakou vesnicí, je tam plno lidí! Takže jízda je dost náročná, protože se nikdy nenudíte. Při té poslední cestě jsme jeli po úsecích cesty, kde nebyl vůbec nikdo a vůbec nic jsme neviděli. V Etiopii zastavíte, protože nikde nikdo není a za pár minut je tam 10 děcek!

VW: Z ničeho nic?

CB: Jo, obklopí vás – dej mi peníze – dej mi propisku? Všechny tam milujou školu a zoufale po ní touží!

VW: To jo.
 

CB: No, a proto chtějí – propisky!

VW: Na to si vzpomínám, když jsem byla v Keni.

CB: Propisky a sešity a takové věci, a když pak jednomu děcku něco dáte, přijdete na mizinu. Pak už je to jenom pořádná otrava. Zpočátku jste mnohem soucitnější, a jak si na to pak zvyknete, nemůžete pořád něco rozdávat, protože by vám nic nezbylo, takže se v podstatě stanete víc neoblomní.
 

Když poprvé projíždíte Afrikou, je to pastva pro vaše oči a ty neuvěřitelné barvy, chování lidí a způsob, jakým obchodují. Je jednoduše nekonečná, je jiná, ale po čase si na ni zvyknete. A zastavujete u domů lidí a oni vás zvou do svých domů. Jsou tak hrdí na svou malou hliněnou chýši a uvnitř mají neuvěřitelný pořádek, mají tam všechny základní věci a vy se posadíte!
 

V Etiopii jsme šli do jednoho domu a oni nám tam udělali takový neuvěřitelně úžasný čaj. Byl to zázvorový čaj, kdy rozdrtí čerstvý zázvor na takovém velkém šutru a ona vešla dovnitř a dala ho do takové konvice společně s listy a tím zázvorem a vodou. V té konvi se už musel čaj vařit tisíce a tisíce a tisíce krát. Byla pokrytá sazemi!
 

VW: Vypálil vám ten zázvor pusu?

CB: Ne, bylo to přesně tak akorát. Přesně tak akorát zázvoru, přesně tak akorát čaje, cukru a byl to úplně nejlepší možný čaj. (Otec rodiny) nám ukazoval své děti a všechno, co doma měl. My jsme si říkali – proboha, on nic nemá; ale on byl tak hrdý na to, co má, a tak si musíte uvědomit, že všechno je relativní. To, že někdo bydlí v hliněné chýši, neznamená, že si nežije dobře. Ale samozřejmě to mají těžké a samozřejmě by se jim hodily nějaké peníze navíc a mohli by poslat děti na střední školu. Žádná střední tam není! Řekli, že kdybyste chtěli etiopským dětem dopřát střední školu, museli byste zaměstnat nějakých 85 000 učitelů a pak byste museli zřídit tu školu, k..........! (Charleyho tato myšlenka rozčiluje). K.......! Takže chápete, proč tam není střední škola. Ale ty děti jsou zoufalé. Ráno vyjdete ven a tyhle děti! Jedete brzo ráno a sem tam vidíte takového chlapa, jak vychází z domu a má čistě bílou košili a jeho dítě má pořádnou hezkou uniformu a cupitá ulicí. Takže ve skutečnosti lidi nejsou nám lidem nijak odcizení. Chtějí totéž co my.

VW: Rozhodně, a kromě těch lidí tam byly taky ty zvířata. Jak jste se setkali s Lolou (mládětem nosorožce) a taky jste měli báječný zážitek z pozorování goril ve Rwandě.

CB: Jo, gorily. Jedna věc, před kterou v Africe neuniknete, jsou zvířata, a to je jedna z věcí, které nás tak vzrušovaly, vidět skutečná zvířata, nejen v zoo. A v Súdánu a jiných místech tolik goril neuvidíte, ale to bylo krásné, protože jste jeli podél Nilu. Byly hodně opuštěné, takže tam spíte jen na síti a malé bavlněné plachtě, kterou jste používali ve spacákách, a v hotelech nemáte jistotu, jestli jsou postele čisté, nebo ne. Protože když máte na sobě hedvábí, blechy vás nepokoušou!

VW: Kvůli tomu jemnému tkanivu?

CB: Jo, skrz hedvábí se nedostanou, takže si je můžete koupit v kterémkoli obchodě s outdoorovým vybavením. Rozhodně se vyplatí to mít s sebou. A co se týká noclehu pod širákem, šílené! Pak stanujete na nějakém opuštěném místě v Tanzanii. Vzpomínám si, jak jsem se jednou probudil ve dvě ráno a zvuky hrochů, buvolů a slonů mi nedaly usnout. Celou noc vydávali neuvěřitelné zvuky a krucinál – Sklapněte! Je to takový rámus, že si do uší strkáte špunty! A když přes den jedete, jsou tam pštrosi, zebry, žirafy, prasata bradavičnatá a buvoli a všechno, co si vzpomenete. Všechno je to prvotřídní hovězí! Není to, jako když jdete do zoo, kde je nějaký prašivý starý lev, postižený nějakým divným syndromem, nebo jak se tomu říká.

VW: Tohle jsou všechno velmi zdravá zvířata.

CB: Z každého druhu jen to nejlepší, protože všechno, co trochu kulhá, se stane potravou, všechno, co je trochu staré, taky a všechno, co je moc mladé, velmi pravděpodobně taky a pak jsou tam všichni ti losi a sukýnky a ty jsou jen polední menu, chudáci. A proto jsou pořád tak vystresovaní, protože se rozhlížejí a říkají si, že je každou chvíli musí něco sežrat! Těch, co mě chtějí sežrat, je dlouhý seznam! Ale buvoly nic nerozhází, protože jsou tak velcí a všechno zabijí!

VW: Velikost zeber vás taky překvapila?

CB: Všechno mě překvapilo svou velikostí! Je to výkvět ze všech vrstev, a pak se jen děsíte, že do něčeho narazíte, protože!

VW: Podél cest jste viděli spoustu mrtvých velbloudů.

CB: To jo. Spousty zabitých a taky spousty psů. Některé jen odhodil náklaďák, a jiné měly mozek všude možně. Bylo to fakt strašné.
 

VW: To je ošklivé!

CB: Mozek všude kolem. Někdy je to fakt příšerné!

VW: Na svém video blogu jste ukázal Lolu, mládě nosorožce.

CB: Ta samička nosorožce byla krásná. Bylo to v jednom národním parku, teď si nemůžu vzpomenout v kterém. Mají tam úžasný program na vrácení zvířat do přírody a ten chlap bude s Lolou pět let a ona pak prostě odejde. Nosorožci nemají problém s citovými pouty! Sloni mají ohromná citová pouta, nosorožcům je to u prdele. Staráte se o ně, věnujete jim pět let života a oni pak prostě odejdou a nic je nezajímá. Jsou prostě takoví. Pak jsme jeli do Rwandy, kam jsme chtěli jet oba, já i Ewan. Rwanda je strašně proslulá jen těmi špatnými věcmi a hrůzami, které se tam odehrály. Šli jsme tam do hor pozorovat gorily; bylo hodně působivé, jít tak vysoko pěšky. Horské gorily žijou dost vysoko v horách!

VW: Takže žádní hadi!

CB: A žádní komáři! Seděli jsme vedle těch goril hodinu a mohli jsme se jich doslova dotknout!
 

VW: To muselo být úžasné!
 

CB: Už jen vidět je bylo úžasné. Krása!
 

VW: Už jen je vidět ve volné přírodě.

CB: A pak jsme šli navštívit rwandského prezidenta. Narazili jsme na něj na svatbě té dámy, která nám zařídila ty gorily, řekla, stavte se po té svatbě, a ukázalo se, že to byla svatba lidí z těch nejvyšších vrstev, a my byli v riflích a tričkách! Hodně nevhodně oblečení! Setkali jsme se tam s prezidentem a následujícího dne nás pozval do své venkovské rezidence. Tak jsme zpanikařili, vzbudili jednu paní, která tam měla obchod s obleky, v deset večer a nakoupili jsme si obleky! A pak jsme odešli a na druhý den navštívili prezidenta. Určitě mu došlo, že jsme cestovatelé, tak jsme šli do prezidentova domu a stáli jsme tam všichni v oblecích a on se objevil v tričku a riflích! Zřejmě si říkal, že se radši oblíkne míň formálně, protože oni tak chodí taky a my si říkali, že bychom se měli oblíct líp! A pak nastal ten moment, kdy jsme se dívali jeden na druhého a pomysleli si „no, fajn“! Vypadali jsme všichni jako ti námořníci, které unesli Íránci a pak je propustili v těch samých oblecích! Připadali jsme si přesně jak ti (námořníci). Ale byl to velice zajímavý člověk. V posledních třinácti letech musel přebírat zodpovědnost, za všechno, co se dělo, a za svoje řízení. Ale já nevím; Ewan ani já politice nijak nerozumíme. Prezidentovi se neříká „ne“! Věděli jsme, že je nadšený pro to, co dělá, a že dosáhl úžasných změn po všech těch příšerných, příšerných událostech. Ale při cestách Rwandou máte pocit, že to je zábavná země a pokud někdy navštívíte hlavní město Rwandy, je tam skvělý noční klub jménem The New Cadillac, kam jsme šli až do pěti do rána! A toho samého rána jsme v povznesené náladě šli navštívit Rwandského prezidenta!!
 

VW: Z jednoho extrému do druhého!

CB: Vlastně jo.

VW: Jaké to bylo, přijet nakonec do Jižní Afriky, protože to je úplně jiná kultura?

CB: Asi jo. Myslím, že je zajímavé, že jak jedete Afrikou směrem na jih, řekl bych, že východní Afrika a střední Afrika jsou parádní. Keňa, Uganda, Rwanda, Tanzanie, Malawi, Zambie. V Botswaně a Namibii se to mění, rozhodně v Namibii a Kapském městě to zase trochu zbělá. Po průjezdu Afrikou, to člověk chtěl zpátky, jako ve východní Africe a centrální Africe se mi to víc líbilo tam nahoře. Malawi bylo neuvěřitelné, jako Karibik Afriky. Byla to prostě úžasná země.

VW: Jeden můj kamarád, který tam žije a už dlouho mi říkal, že by si se mnou popovídal poté, co jste byl v Africe, jak vás to poznamenalo, protože to se vám dostane pod kůži.

CB: Jo, Afrika se vám skutečně dostane pod kůži. Myslím, že Ewan i já můžeme za Ewana ručit, že jsme se do Afriky oba zamilovali.

VW: Jak jste se tam v myšlenkách vrátil, vaše oči se zatřpytily. (Charley vzpomíná na výpravu)

CB: Fakt se nám tam líbilo.

VW: Bavili jsme se už víc než dost o citech a lidech, ale velmi málo o motorkách!

CB: No, motorky k tomu patří! Motorky byly super, nezradily nás. Měli jsme nějaké problémy s odpružením. Tam na té fotce s Ewanem spravujeme jeho motorku (ukazuje na fotku na zdi, ale ta je v knize), ale to je ten jeho způsob ježdění. Výměna zadního pérování není problém!

VW: Jo, z 50 minut na jednu výměnu to stáhnout na 10 minut není špatné.

CB: Jo. Fungovaly krásně a fantasticky, jsou to drahoušci! Do těch se zamilujete! Je vám vším, je na ní všechno, co potřebujete s sebou, a myslím, že jí dodáváte chuť pokračovat a staráte se o ni a dáváte na ni pozor.

VW: Něžná láskyplná péče. Dobře si to pamatuju (pomáhala jsem svému muži spravovat motorku!)

CB: Myslím, že kluci, Russ a Dave (které jsme původně dali dohromady) – našli jsme Russe a ten nás seznámil s Davem na americké straně. Pomáhá v Americe s televizí a tak. Jeli s námi na poslední výpravu v doprovodných vozidlech.

VW: Máte na mysli Dlouhou cestu kolem světa?

CB: Jo, Dlouhou cestu kolem světa. Jeli s námi v doprovodných vozech a kvůli natáčení potřebují zvláštní zásoby, tak s námi tentokrát jeli znovu. Myslím, že auta to často měly těžší. Ale myslím, že pokud jde o nás, měli jsme to těžší kvůli nepřetržitému řízení. Nikdo to za nás neudělal. Museli jsme jet! Museli jsme jet. Oni se mohli střídat. Ale mohli jste se bavit a sdělovat si dojmy, ale v autě můžete střídat řidiče. Ale v autech a někdy špatné cesty, výmoly, můžeme objet; v džípech ne. Dokonce i na té poslední cestě jsme místy jeli po špatných silnicích.

VW: Myslíte si tedy, že Závod do Dakaru vám pomohl?

CB: No, rozhodně, určitě pro mě jízda byla snadná. Myslím, že to bylo trochu těžké pro Ewana, protože dost padal. Vzhledem k tomu, že od poslední výpravy nejel mimo asfalt, a to už byly tři roky. Dva a půl roku rozdíl, tak mu trvalo trochu déle se do toho zase dostat. Když se do toho dostal, byl skvělý, byl fantastický, frčel, jako kdyby se na motorce narodil.

VW: Při našem rozhovoru jste zmínil Indii.

CB: Ne, jo, vlastně to bylo, ale nevím, začali jsme se bavit o jiných výpravách, jako to bylo při Dlouhé cestě kolem světa.

VW: Příště něco lehčího.

CB: Hodně jsme mluvili o Dlouhé cestě na sever. To by byla Jižní Amerika, Severní Amerika a úplně v poslední době ještě přemýšlím o Dlouhé cestě k protinožcům. Ta by vedla z Londýna do Sydney skrz Indii, Thajsko, Novou Guineu a všechny ty země, kde jsem nikdy nebyl. Pak bych mnohem raději jel do Pákistánu a Indie, Thajska, Nové Guinei – než do Číny.

VW: To bylo fakt zajímavé.

CB: Kam byste raději jela vy? Co?

VW: No, jo.

CB: Všechno mě to fascinuje: lidi a jejich náboženství a jak žijí. Myslím, že to by byla fakt výzva a tak nevím. Myslím, že by mi to bylo líto. Mluvili jsme o tom, a myslím, že to byla citová horská dráha.

VW: Mnohem citovější než Dlouhá cesta kolem světa.
 

CB: Myslím, že to začalo pneumotoraxem mé ženy těsně před naším odjezdem a ona měla zápal plic! Měla prostě smůlu při biopsii, že tam je vždycky nebezpečí malého rizika. Není to žádná hrůza!

VW: Ne! Ale pro toho člověka jo!

CB: A pak je tu celý ten incident na letišti, o kterém si budete muset přečíst v knize, protože o tom se mi nechce mluvit!
 

VW: Jo, jo!

CB: Vy jste o tom četla!
 

VW: Jo, ta pasáž byla moc zajímavá!
 

CB: Pak chybný výpočet vzdáleností v Africe, ale to jsou úskalí cestování, a kdyby to bylo lehké, byla by to nuda.

VW: To by byla.
 

CB: Za to asi nikdo nemůže!

VW: Ale vám se na tom líbí to dobrodružství?!
 

CB: Myslím, že každý rád zažije trochu dobrodružství a každý si pod tím pojmem představuje něco jiného. Takže, víte, každý má svou vlastní představu o stupni dobrodružství. Prostě proto, že se někdo rozhodne skočit do auta a projet severní Francii a pak se zas vrátit a to mu může stačit. Pro něj je to super!

VW: Je to o posunování hranic.

CB: A je to hranice čehokoli, co chcete dělat, a když to uděláte, víkendový výlet nebo roční cesta nebo cokoli.

VW: Jeden pár si dal osm let!

CB: Všechno je to cesta. Je to jedno.

VW: Myslím, že pro vás!

CB: Je to jen cesta!

VW: Je to o setkávání se s lidmi!
 

CB: Jo, ve skutečnosti je to o motorkách, ale!

VW: Ne, to je podružné!

CB: Ne, je to o motorkách v první řadě, a v druhé taky a pak teprv je to o setkávání s lidmi po cestě. Počátkem všeho jsou motorky. Je to všechno o touze jet na motorce. Páteří cesty je motorka a každodenní ježdění na motore a to je obrovská část té cesty. A pak jsou tu ti lidi, které na své cestě potkáte, a lidi, na které narazíte.
 

VW: Váš spisovatel Geoff to popsal fakt skvěle.

CB: No, všichni jsme neuvěřitelně tvrdě pracovali na vymyšlení ideální struktury a míry emocí, které se tam měly přenést a ve skutečné spolupráci. Geoff je fakt talent. Ewan a já jsme na tom taky neuvěřitelně tvrdě pracovali. Vytrvale jsme každý den natáčeli deník a všichni do toho dali spoustu úsilí.

VW: Ale potáceli jste se mezi smíchem a slzami!

CB: Ale, no, doufejme, že šlo o to, ve vás při četbě navodit pocit, že jedete na motorce!
 

VW: Rozhodně!

CB: A o to jsme se snažili. Snažili jsme se být tak upřímní a pravdomluvní, jak to jen šlo. VW: Rozhodně – Charley, díky za váš čas. Moc si toho vážím.
 

Pekelný anděl: Rozhovor se Sonnym Bargerem

Když v roce 1957 osmnáctiletý Ralph "Sonny" Barger s přáteli založil v kalifornském Oaklandu klub Hell's Angels, zpočátku nevěděl, že jinde ve státě už kluby Hell's Angels existují. V krátké době se tyto nesourodé skupiny spojily dohromady, a přestože Barger tvrdí, že je jen členem s dobrou pověstí, je jednoznačně hlavní postavou motorkářského klubu/korporace Pekelní andělé, mužem, který se chopil otěží volné skupiny kalifornských pekelných klubů a přeměnil je v organizaci, která je přirovnávána jak k třaskavé polovojenské jednotce, tak ke společnosti Fortune 500. V té době byl Barger členem motorkářského klubu/korporace Pekelní andělé. Ačkoli Sonny tvrdí, že si za více než čtyřicet let svého andělského působení užil spoustu legrace, při čtení knihy to můžete ztratit ze zřetele. Pekelný anděl má spoustu zábavných a vtipných momentů, ale je z něj patrné, že Barger má za sebou tvrdý chlapský život plný pěstních soubojů, rvaček se zbraněmi a noži, kamarádů, kteří zemřeli mladí, a členů klubu, kteří se stali zrádci, divokých kokainových rejdů v 70. letech, téměř neustálých bojů s orgány činnými v trestním řízení po celá desetiletí, léta nesmírně komplikovaných soudních případů (obvinění z vraždy, únosu, drog, daňových úniků, rozsáhlý a nakonec neúspěšný pokus o odsouzení klubu na základě obvinění z vydírání RICO na konci 70. let), léta za mřížemi (počínaje půlročním pobytem v roce 1964 a konče pěti lety ve federálním vězení v letech 1987-92); kniha obsahuje jako užitečný dodatek jeho rejstřík trestů), smrt jeho první manželky (ze tří dětí) a jeho vlastní boj s rakovinou hrtanu ve věku 44 let v roce 1982, po jehož operaci měl v krku vzduchovou dírku a hlas, který je bolestivým, chraplavým šepotem střídavě přirovnáván k Vitovi Corleonemu a tasmánskému ďáblu.

Sonny Barger, kterému se blíží dvaašedesátka, stále vypadá, jako by byl vytesán ze železa, na kole stále najezdí tisíce kilometrů ročně, chová se přátelsky, zdvořile, ale absolutně bez servítků jako člověk, který si je vědom toho, že pokud se vůči němu dopustíte nějaké hlouposti, bude vás muset jednoduše vyřídit, bez otázek a bez omluv. Stejně jako jiní zralí Andělé projektuje rovnovážnou zónu střeženého klidu/potenciální akce, jakou musel cítit, když se stýkal se samuraji. Je také rodinný typ, žije v poušti u Phoenixu v AZ, kam se přestěhoval před rokem a půl poté, co si tam odpykal trest ve federální věznici a rozhodl se, že se mu tam líbí natolik, že se přestěhuje. Žije se svou třetí ženou Noel a desetiletou nevlastní dcerou Sarrah, které knihu věnoval, a právě otevírá nový obchod s motocykly. Pokud se natočí dlouho diskutovaný film, chce, aby ho hrál Jim Carrey. Byla by to výzva Carreyho kariéry. Minulý týden jsme se se Sonnym a Stevem Bongeem, fotografem a členem newyorské pobočky, sešli v klubovně Angels na E. 3rd St.

Proč jste napsal knihu?
Knihu jsem napsal hlavně proto, že mě o to požádalo hodně lidí z klubu. Nikdy jsem nechtěl napsat knihu. Vždycky jsem říkal, že to nikdy neudělám...
 

Jaká byla spolupráce s dvojčaty Zimmermanovými?

Bylo to moc fajn, protože bydleli v Oaklandu a nikdo nemusel nikam létat. Chodil jsem k nim domů a nahrávali jsme. Bylo to opravdu pohodlné. A byli to fajn kluci, se kterými se pracovalo... Hodně jsem jim o tom vyprávěl. Ptali se na konkrétní věci. Jak to dopadlo?" Nevím, jak to udělali, ale zvládli to.

Začalo to být zábavné?

Ne, bylo to opravdu, opravdu nudné.

Líbí se mi, co v knize říkáš o Harleyích.

Veteš. Kdybych nebyl Pekelný anděl, tak bych na něm nejezdil... Vyrobili jsme Harley- Davidson. Je mi jedno, co kdo říká. V padesátých a šedesátých letech nás ani nechtěli pustit do prodejen Harley-Davidson, protože jsme je rozebírali a osekávali. V 70. letech začali fotit naše motorky a stavět si tak svoje. A teď na nich jezdí každý yuppie na světě.

Taky se mi líbila tvoje verze toho, co se stalo v Altamontu. [...Richards ke mně po dokončení "Love in Vain" přišel a řekl mi, že kapela už nebude hrát, dokud nepřestaneme s násilím. "Buď to ty kočky ustojí, nebo nebudeme hrát," oznámil davu. Stoupl jsem si vedle něj, vrazil mu pistoli do boku a řekl mu, ať začne hrát na kytaru, jinak je po něm. Hrál jako hovado.]

Keith Richards už popírá, že se to stalo. Samozřejmě. To by měl. Ale stačí si uvědomit, že si tam stoupl a řekl: "Jestli to násilí nepřestane, tak už nebudu hrát." A taky si to uvědomil. Násilí se zhoršilo a on hrál dál. (pokrčí rameny a usměje se) Jde o to, že je všichni milují. Zpívají opravdu moc dobře. To z nich ale nedělá hodné kluky. Pokud jde o mě, byli to zatracení pitomci. Nic víc k tomu nemůžu říct. Jsou to primadony. Využívají své publikum. Přišli sem do Spojených států a chtěli si hrát na drsňáky. Když viděli, co je to drsňák, vrátili se domů se staženým ocasem. A nikdy se z toho nevzpamatují.

Jedna z věcí, kterou jsem si z té knihy odnesl, byla, že život byl pro vás tak trochu osinou v zadku. Všechny ty rvačky s ostatními kluby, neustálé potíže s policajty a federály, všechny ty roky ve vězení...

To říkají všichni. Přečtu si recenzi a tam se píše, jaké jsem měl mizerné dětství. Víš, já jsem si myslel, že jsem nejšťastnější dítě na světě. Můj otec pil. No a co? Miloval mě a staral se o mě. Neměl jsem matku, ale měl jsem patnáct matek v bloku. Měl jsem kolo, měl jsem koloběžky. Když mám teď dítě, dám mu dvacet dolarů a za patnáct minut je na mizině. Tenkrát jsem dostával čtvrťák týdně, ale koupil jsem si za něj všechno, co jsem chtěl. A ať už byl ten recenzent kdokoli, nějak mu unikla pointa. To, že jsem neměl milion dolarů a můj otec pil, neznamenalo, že jsem byl nešťastný nebo jsem měl špatné dětství. I když jsem byl ve vězení a i když jsem měl spoustu soudních sporů, měl jsem velmi šťastný život. A teď mi bude 62 let a jsem stále naživu. Věřili byste tomu?

Z knihy jsem nabyl dojmu, že tvé uvedení do klubu byla tak trochu šťastná náhoda.

Velmi. Vůbec jsme netušili, že někde kolem existují Pekelní andělé. Boots [původní člen] měl nášivku Pekelných andělů ze Sacramenta. Tu jsme si dole změnili na Nomads a pak jsme během roku změnili Nomads na Oakland a stali se z nás Hell's Angels. Pak jsme narazili na Hell's Angels [ze San Bernadina]. Pak jsme se rozhodli, že to radši uděláme tak, aby to už nikdo nemohl dělat, takže jsme začali dávat dohromady trochu víc pravidel a trochu víc se to vyvinulo do [dnešní podoby].

Všeobecně se ti přisuzuje zásluha na tom, že jsi dal klubu jeho strukturu a pravidla.

Myslím, že mi policisté, historici a všichni ostatní přisuzují trochu větší zásluhy, než si zasloužím. Ale jsem více než ochotný to přijmout. Měl jsem s tím něco společného. Nebudu tvrdit, že jsem s tím měl co do činění. Bylo tu hodně lidí, kteří udělali z klubu to, čím je. Jsem opravdu rád, že jsem byl jeho součástí, ale nedělal jsem to všechno sám.

Zní to, jako by se nic takového předtím nestalo.

No, musíš si uvědomit, že tehdy nás ve státě asi nebylo ani padesát. (Byli jsme jen v Kalifornii.) Dalo by se říct, že jsme se z velmi volné organizace stali velmi úzkou organizací a rozšířili se do celého světa.

Kniha popisuje historii válek mezi Angels a různými dalšími kluby. Proč musí být různé kluby mezi sebou znepřátelené?

Myslím, že dlouhou dobu chtěl být každý považován za to, že právě on je klubem číslo jedna. Já jsem Pekelný anděl, samozřejmě budu tvrdit, že jsme klub číslo jedna. Někdo jiný v jiném klubu bude říkat, že je. Ale myslím si, že konečně teď, když jsme v roce 2000, si všichni uvědomují, že kdyby dnes Pekelní andělé zmizeli z povrchu zemského, všichni by řekli: "Ach, ti kluci se chovají jako Pekelní andělé." To je pravda. Všichni se tak nějak dohodli. V knize jsme uvedli, že jsme začínali jako motorkářský klub milující zábavu, který rád jezdí, pere se a pije pivo?Baví se, víte. Začali jsme trochu brát drogy, trochu jsme se dostali ke kriminalitě. Ne všichni, ale někteří z nás, včetně mě. Dělali jsme spoustu věcí. Ale za těch čtyřicet let, co jsem v klubu, jsme prošli celým kolečkem. Zase jezdíme na motorkách, mlátíme se pěstmi, pijeme a užíváme si spoustu legrace.

V knize popisuješ 70. léta jako své gangsterské období, kdy jsi bral příliš mnoho kokainu a zapojoval se do kriminálních aktivit.

Na samém konci 60. let, v roce 69 a na začátku 70. let, jsem narazil na kokain. Nikdy jsem drogy nebral. Dokonce jsem nerad kouřil marihuanu. Bez ohledu na to, jestli tomu někdo chce věřit, nebo ne, můj marihuanový beef [šestiměsíční trest vězení za držení v roce 1964] patřil mé staré a já jsem ho vozil jen kvůli ní. Dostal jsem se ke kokainu. Pár let jsem byl na drogách. Nikdy jsem nezažil čistý den. A dostal jsem se do problémů. V roce 72 jsem šel do vězení. Od té doby jsem ho nikdy nebral. Víte, Betty Fordová může jít do nemocnice a říct: "Je mi to líto." Já jsem šel do vězení a nebudu se omlouvat. Užil jsem si to.

Pokud se tvoje trestná činnost skutečně odehrávala pouze v 70. letech, jak píšeš, a ty sis svůj trest odpykal téměř před deseti lety, proč je vláda stále nepřátelská?

Mají seznam, federální prokurátoři, a pokud je na něm vaše jméno, pokud vás mohou odsoudit a zavřít, je to pro ně krok vzhůru. Řekli mi, že moje jméno je na tom seznamu. A taky se na nás přiživují: DEA, ATF, FBI. Mají lidi, jejichž jediným úkolem je... Můžete si říkat, co chcete, o všech zbraních v zemi, o všech drogách, o veškeré kriminalitě v zemi, ale všichni víme, že 400 000 lidí ročně zemře na následky cigaret. Kolik lidí zemřelo na následky drog, střelných zbraní, automobilových nehod? Když to sečtete, ani zdaleka se to neblíží tomuto číslu. Přesto mě nechají kouřit a dostat rakovinu a zavřou mě za to, že mám drogy. Co se to děje? Vládě je to jedno. Jde jen o peníze a jistotu zaměstnání.

Považují klub za zločineckou organizaci? O to přece šlo v procesu RICO [v letech 79- 80], ne?

Byli jsme shledáni nevinnými. Byl jsem první člověk v historii práva, který byl uznán nevinným [v procesu RICO].

Musíš milovat knihu s kapitolou "RICO My Ass". Proč myslíš, že se Giuliani tehdy promenádoval s tou zabavenou nášivkou Pekelného anděla?

Nejspíš si chtěl vzít i oblečení. Snažil se zjistit, na čem je. (usmívá se)

Vypadá lépe než Pekelný anděl. Říkal jsi, že rádi jezdíte, bojujete, pijete, bavíte se. A co ty bitky? Proč se pořád hádáte?

Asi proto, že jsme chlapi. Když dáš dohromady dva chlapy, tak se pohádáte. Prostě se boxuje. Tak to bylo i u nás. Na začátku všichni boxovali. Najednou se děti začaly navzájem zabíjet. Teď nechápu, jak se to stalo, ale mám své teorie. Přišla vláda a řekla, že své dítě nesmíte trestat. Když naplácáš dítěti, zavřeme tě do vězení. Dneska když dítě něco provede a vy ho jdete plácnout páskem přes zadek, tak se vám podívá přímo do očí a řekne: "Sáhneš na mě tímhle a zavolám policajty." Ale když mu bude šestnáct, vezme si zbraň, vyjde ven a zabije osm lidí, chtějí zavřít rodiče. Někdo za to musí přijmout odpovědnost a já věřím, že je to vláda. Když jsem byl malý, babička mi vyplachovala pusu mýdlem. Je mi 61 let, a když dnes před nějakou dámou nadávám, tak se omlouvám, protože to mýdlo pořád cítím. Když jsem něco provedl, babička vzala tátův pásek a zmlátila mě jím po zadku.

Bez ohledu na to, co si o mně lidé myslí, jsem pravděpodobně nejspravedlivější člověk, jakého kdy v životě potkají. Ke každému se chovám tak, jak chci, aby se chovali ke mně. Chovám se k nim tak, jak se oni chovají ke mně. Pokud se oni chovají dobře ke mně, já se budu chovat lépe k nim. Když se ke mně budou chovat špatně, vykašlu se na ně. A oni si to musí uvědomit. To ze mě nedělá špatnýho člověka. Můžu upřímně říct a přísahat na svou nášivku, že jsem nikdy v životě neublížil nikomu, u koho jsem to opravdu necítil, protože se snažil ublížit buď mně, nebo mým přátelům. Kdyby takoví byli všichni, bylo by to opravdu jiné. Je to jako žít v Arizoně, když jste v baru a lidi se začnou hádat, každý si uvědomí, že ten druhý má zbraň. Hádky nejsou moc hlasité...

Tuto a spoustu dalších knih kupujte na www.bodyartbook.cz. 

Otázky kladla Vicky Warrenová. 
 

02.08.2023