Po sjezdu z hlavní silnice k němu vedla nekvalitně zpevněná cesta. K samotné trati se už jelo pouze po polní cestě. Moderní motokrosový areál s umělým zavlažovacím systémem se rozkládal uprostřed lesa na mýtince. Závodníkům i divákům nabízel perfektní zázemí, které předčí i mnohé ze západní Evropy - zděné umývárny, čisté toalety, pevné mycí boxy nebo budova pro ředitelství závodu, komisaře, mezinárodní jury atd.

Samotná trať ležela na rovince a její povrch byl písčito-kamenitý. Pro její zatraktivnění naní byly vytvořeny velké superkrosové skoky a hrby.    

Mistrovství začalo sobotní kvalifikací. Za příjemného polojasného počasí se odehrály kvalifikační jízdy skupin A a B. Zastoupení jsme měli v obou dvou. Nejtěžší zkoušku splnili obě naše dvojice na výbornou, když bratři Rozehnalové (startovní číslo 11) skončili čtvrtí a L. Černý – A. Zinckernagel (s číslem 98) dojeli na osmém místě. Mohli se tak těšit na hlavní závod. Nutno podotknout, že v první skupině se nejlépe kvalifikovali E. Bax – B. van den Bogaart (Nr. 4) z Nizozemska a druhou skupinu suverénně vyhráli domácí jezdci M. Rupeiks – K. Stupelis (Nr. 5).

Při hlavním závodě panovalo extrémní horko, proto se v depu před startem vyskytlo několik slunečníků.

V první rozjížďce se ujal vedení Etienne Bax. Svou přední pozici si bedlivě střežil před dotírajícím mistrem světa Danielem Willemsenem (sč 1). Bratři Rozehnalové odstartovali ze slibného pátého místa. Druhá naše posádka L. Černý – A. Zinckernagel se hned zpočátku napila z poháru hořkosti, když se po startu dostala do kolize. Lukáš Černý volil vnitřní stopu a ta se mu stala osudnou. Posádka před ním totiž „zašlápla“ zatáčku a on už to nestačil dobrzdit. I přes nepříznivou situaci se dál statečně bil o lepší umístění. Mezitím se odehrával nádherný souboj mezi E. Baxem – B. van den Bogaartem (Nr. 4) a D. Willemsenem – S. Verbruggem (Nr. 1) za bouřlivého povzbuzování diváků. Netrval však příliš dlouho. Willemsenův spolujezdec Verbrugg totiž vysoké nasazení nevydržel, jelikož pořád ještě není zcela fyzicky zdráv. Willemsen tak musel zvolnit tempo. Postupně se propadával startovním polem níž a níž. Bezchybnou a jistou jízdou si ale nakonec dojel pro páté místo.

Naše posádky se doslova rvaly o lepší výsledky. Rozehnalové sice dobrou výchozí pozici po startu neudrželi, klesli až na desáté místo, ale s vypětím všech sil se znovu probili na přední příčky. Podobně si počínal i Lukáš Černý s Andersem Zinckernagelem. Jeho stíhací jízda o body přinesla ovoce, když cílem prolétl jako sedmnáctý. Rozehnalům se nakonec podařilo dostat na šesté místo. Největšími smolaři dne se stali E. Bax a B. van den Bogaart. Po odpadnutí jejich největších soupeřů vévodili celému „peletonu“. Vše nasvědčovalo tomu, že si bez obtíží dojedou pro zlatý věnec. Nezkušenost a nerozvážnost mladé dvojice však stály v cestě za úspěchem. Přibližně dvě kola před koncem těžce havarovali na jednom ze skoků a rozjížďku nedokončili. Do další už ani nenastoupili. První jízdu tak vyhráli B. Adriaenssen a G. Auvray (Nř. 6).

Start druhé rozjížďky byl pro naše závodníky o poznání lepší. Rozehnalové odstartovali čtvrtí a L. Černý – A. Zinckernagel šestnáctí. Z prvního místa uháněli mistři světa D. Willemsen – S. Verbrugg. Neujelo se ani první kolo a na prvním velkém skoku nastala dramatická situace. Belgičané J. Hedrickx – T. Smeuninx (Nr. 3) špatně doskočili, havarovali a do nich vletělo dalších šest posádek. Mezi nimi byli bohužel i naši L. Černý – A. Zinckernagel. Svůj stroj rozbili natolik, že museli odstoupit ze závodu. Pohár hořkosti tak dopili až do dna. Karambolům v závodě ale nebylo ještě odzvoněno. Bratři Daidersové (Nř. 8) při jednom souboji vjeli na rovince do „měkkého“ a šli „panna - orel“. Bratři Rozehnalové se všem nebezpečným situacím vyhnuli. Po celou rozjížďku se drželi první pětky a bojovali o umístění na stupních vítězů.

O první místo do posledních metrů bojovali M. Rupeiks – K. Stupelis (Nr. 5) s B. Adriaenssenem – G. Auvrayem. Mistři světa Willemsen – Verbrugg museli boj o přední místa vypustit. Nepřidal jim ani menší karambol, kdy Verbrugg při jednom skoku vypadl ze sajdkáry. Naštěstí se mu nic nestalo a mohli dál pokračovat. Nakonec dojeli čtrnáctí. Zato Rozehnalové se přetahovali se Ščerbininem (Nr. 20) o bronzové umístění. Souboj nakonec vyhráli. Vítězem druhé rozjížďky se stali domácí jezdci M. Rupeiks – K. Stupelis.

Celkovými vítězi Velké ceny Lotyšska se stali M. Rupeiks – K. Stupelis. Druzí skončili B. Adriaenssenem – G. Auvrayem. Poprvé v sezóně si na stupně vítězů jako třetí vylezli bratři Rozehnalové. L. Černý – A. Zinckernagel nakonec dopadli třiadvacátí.

Pochvala a poklona patří také pořadatelům, kteří na jedničku zvládli organizaci závodu. Zejména bych ocenil jejich souhru se zdravotní službou, kdy včasně přistupovali ke zraněným závodníkům a odnášeli je mimo trať, aniž by byl závod přerušen.          

Tour pobaltskými státy pokračovala dál na Velkou cenu Estonska (14. 8. 2011). A o tomto podniku se na Motolevelu dočtete již v nejbližších dnech.

Report: Josef Hejnal
Foto: Zdeněk Růžička