Michale, máte za sebou neuvěřitelnou kariéru. Jaké byly vaše začátky v sajdkárkrosu? Co vás přivedlo právě k této disciplíně?

Sajdkárkros jsem poznal díky svému tátovi, který mě vzal na závody do Ouběnic, a to nastartovalo směr v mém životě. Měl jsem štěstí, že Ouběnice jsou od mého bydliště jen přes kopec, takže jsem mohl slyšet každé zavrčení sajdkáry a mohl se jít podívat. Nedílnou součástí doby, ve které jsem začínal, byli bratři Boukalové (Pavel, Jirka, Emil), kteří pocházejí ze stejné vesnice jako já. Chodil jsem k nim do garáže, kde jsem jim pomáhal s motorkou, a odměnou pro mě bylo testovací svezení na louce nebo poli. Zhruba ve svých čtrnácti nebo patnácti letech jsem Pavlovi dělal mechanika na závodech, v tomto období jsem si koupil svoji první sajdkáru a zkoušel jezdit se svým bratrem, tenkrát v roli řidiče. Bohužel kvůli nedostatku finančních prostředků jsem se věnoval sajdkárkrosu jen jako mechanik. Moji kariéru spolujezdce mi pomohl odstartovat Josef Hotový, který mi domluvil spolupráci s úřadujícím mistrem Josefem Novotným, když mi bylo zhruba dvacet jedna let.

Máte dva tituly mistra ČR. Jaký je to pocit konečně dosáhnout takového úspěchu po tolika letech v závodech?

Titul a vůbec první místa, to je to nejvíc. Nedá se to dost dobře popsat, je to pocit štěstí, adrenalinu, zkrátka důvod, proč to člověk dělá. Přál bych to zažít všem.



Kariéra a spolupráce s jezdci:

Spolupracoval jste s mnoha jezdci, například s Antonem Wangerem, Robertem Diblíkem nebo Danielem Willemsenem. Jaké rozdíly jste vnímal mezi těmito jezdci?

To je pro mě těžká otázka. V daný okamžik to pro mě byl vždy top jezdec a snažil jsem se dělat vše naplno. Hlava ale toužila po příčkách nejvyšších, a to se mi splnilo. Všichni jezdci, se kterými jsem jezdil, byli výborní a svým způsobem jedineční. Na spolupráci s nimi mám velmi dobré vzpomínky.

Jaké bylo závodit s Danielem Willemsenem, nejúspěšnějším jezdcem sajdkárkrosu na světě? Přinesl do vaší spolupráce něco jedinečného?

No jednoduše… Jezdit s nejlepším řidičem světa… no víc už si přát nemůžu. Byla to neuvěřitelná sezona, která mě zase posunula dál. Daniel je výjimečný ve svém nasazení a, jak se říká, tahem na bránu. Je neuvěřitelně disciplinovaný, precizní v přípravě – jak fyzické, tak i v přípravě techniky. A v neposlední řadě má velmi silného ducha, což z něj podle mého názoru dělá světovou jedničku.



Které období své kariéry považujete za nejzásadnější a proč?

Vše v mé kariéře mělo nějaký význam a bylo pro mě zásadní. Jednu věc bych ale mohl vypíchnout – a to, když jsme se s Danielem domluvili na sezóně 2024.



Je nějaký jezdec, se kterým jste chtěl jezdit, ale nikdy k tomu nedošlo?

Vždy jsem chtěl zkusit jezdit s Danielem. Sledoval jsem celou jeho kariéru a moc jsem mu fandil. Obdivoval jsem jeho přístup, nasazení a vytrvalost. Takže teď už není nikdo.

Zkušenosti a výzvy:



Sajdkárkros je fyzicky i psychicky velmi náročný sport. Jak jste se udržoval ve formě během své kariéry?

Defacto pořád stejně. Na začátku je pro mě vždy nutné vytyčit si cíl, ujasnit si, proč to dělám, a pak už je to rutina – hodiny tréninku a pevná vůle.

Přivodil jste si během let několik zranění. Které z nich bylo nejtěžší překonat a jak vás to ovlivnilo?

Musím říct, že zranění byla, ale paradoxně mnohem náročnější období, především na psychiku, byla ta, kdy jsem neměl s kým závodit.



Co je podle vás klíčem k úspěšné spolupráci mezi jezdcem a spolujezdcem?

Má to pro mě měřítko, je to trochu jako vztah mezi partnery. Když má být závod, potažmo sezona úspěšná, musí docházet k jakési symbióze, aby dělali bezmyšlenkovitě to samé. Proto si myslím, že bratrské posádky to mohou mít o něco snazší. Zároveň by měl mít spolujezdec určitou formu pokory vůči jezdci a v závodech mu nepřekážet, ale naopak mu umožnit se zrychlovat. Jezdec by zase měl vyslechnout spolujezdce, protože ten jízdu a rychlost vnímá jinak. A když se to potká, padají nejvyšší pódia.

Pohled na sport:



Jak se podle Vás změnil sajdkárkros za dobu, co se mu věnujete? Je dnes těžší uspět než dřív?

Sajdkárkros jako sport je stejný, je to fyzicky a psychicky náročná disciplína, především pro spolujezdce. Co se mění, jsou lidé a technika. Nemyslím si, že je těžké uspět. Myslím, že uspět může každý, ale musí tomu dát 110 %, a to je úskalí sajdy, kde jsou dva, a oba musí dát 110 %. Pak není nic nemožné.

Co byste poradil mladým jezdcům a spolujezdcům, kteří se chtějí dostat na vrchol?

Jestli to opravdu chcete, tak za tím jděte a určitě to dokážete.

Jak vidíte budoucnost sajdkárkrosu v České republice? Máme podle Vás šanci na další špičkové jezdce a spolujezdce?

Budoucnost se momentálně nejeví moc dobře, ale já jsem optimista. A vzhledem k tomu, že už jsem tyto výkyvy zažil a zatím se vždy našli nadšenci, kteří to udrželi nad vodou, pevně doufám, že tomu tak bude i nadále. Rozjíždí se nám tu pár nových posádek, tak třeba mezi nimi bude nový Willemsen nebo Bax.

Osobní otázky:



Co pro Vás znamená tento sport na osobní rovině? Jak vás ovlivnil jako člověka?

Sajdkárkros pro mě znamená mnohem víc než jen závodění. Je to vášeň, která mě provází již přes 20 let a stala se nedílnou součástí mého života. Tento sport mi poskytuje obrovský pocit svobody a adrenalinu, který mě doslova naplňuje. Navíc je to pro mě skvělý způsob, jak se zbavit pracovních starostí a každodenního stresu. Když jsem na trati, všechny problémy a starosti se zdají být vzdálené a já se mohu plně soustředit na výkon a týmovou spolupráci se svým jezdcem.
Sajdkárkros mě také hodně naučil – jak o disciplíně, tak o výzvách, které tento sport přináší. Zranění jsou součástí závodění, ale i když to může být obtížné, naučil jsem se, jak se vyrovnávat s překážkami a neztrácet motivaci. Tyto zkušenosti mě posilují jako člověka a ukazují mi, jak důležité je mít cíle a neustále na sobě pracovat.

Myslím, že sajdkárkros také utváří silné přátelské vazby mezi závodníky. My jako pasažéři a jezdci vytváříme tým a důvěru, což je v životě i ve sportu nesmírně důležité. Díky tomuto sportu jsem získal spoustu přátel, kteří sdílejí stejnou vášeň, a to je pro mě obrovský přínos. Celkově mi sajdkárkros dává smysl a přináší mi radost, která mě motivuje se neustále zlepšovat.



Máte nějaký závod, na který nikdy nezapomenete? Ať už kvůli úspěchu, nebo naopak nějaké náročné situaci?

Těch závodů, na které nikdy nezapomenu, je hodně, vypíchnu některé z nich. Sajdkárkros jsem začínal s tím, že budu řídit, to byl můj jednoznačný cíl. Bohužel jsem k sobě ale nikdy nenašel spolujezdce. Kromě závodu ve Vranově, kdy jsem jel se svým bratrem Vladislavem, což je mimochodem výborný spolujezdec, a těch pár kol, která jsme spolu odjeli, byla pro mě nezapomenutelná. Dále závody s Antonem Wangerem: Březová nad Svitavou, boj o třetí místo. S Robertem Diblíkem: Ředhošť (mistři družstev), Estonsko (Kivioli), Dalečín (vícemistři družstev) a sezona 2023, kdy jsme byli mistři republiky. S Danielem: Loket MS 2023, v roce 2024 závody MS a MČR (mistři). Musím říct, že každý závod pro mě něco znamená a něco si z toho odnesu.

Jaký je Váš největší cíl nebo sen, který byste si ještě chtěl v sajdkárkrosu splnit?

Mým cílem a snem je získat titul mistra světa.



Máte nějaké poděkování nebo vzkaz pro fanoušky a lidi, kteří vás v kariéře podporovali?

Všem, kteří mi byli a jsou podporou, bych velice rád poděkoval. Především mé ženě a ostatním členům rodiny, kteří to se mnou občas nemají jednoduché. Vyjmenovat bych mohl spoustu dalších letitých příznivců, nerad bych ale někoho vynechal. Touto cestou bych však rád poděkoval alespoň Víťovi Mydlářovi, Tomášovi Duchoslavovi a jeho rodině, Pípovi, Antonovi Wangerovi, Přemkovi Hájkovi, všem fanouškům, sponzorům a všem ostatním, na které jsem mohl zapomenout.


Za redakci Motolevel.com Ti, Michale, děkujeme za poskytnutí rozhovoru a přejeme hodně štěstí v nadcházející sezóně!



(joh)
26.3.2025