Zavítali jsme proto na jejich akci „Ukončení sezóny“ v neděli 16. října 2011. Fanoušci a členové realizačního týmu si zde mohli vyzkoušet jízdu na jejich sajdkáře. Při té příležitosti jsme udělali rozhovor s Vladimírem Ochtábcem. Přiblížil nám zákulisí sajdkárkrosu, zavzpomínal na své začátky, vysvětlil náročnost tohoto sportu a neopomněl osvětlit, co vše vyžaduje.

SIDECARCROSS TEAM Króťa – Ochty #20

Řidič:  Jan Krotil (Króťa)
- narozen 2. dubna 1981, ženatý, zájmy: hokej, sidecarcross, rodina

Spolujezdec:  Vladimír Ochtábec (Ochty)
- narozen 27. října 1976, ženatý, zájmy: hokej, sidecarcross, rodina

Mechanici:  Vladimír Ochtábec, Roman Süssmilich, Jan Krotil st.
Manažer týmu:  Roman Süssmilich

Můžeš v úvodu seznámit čtenáře se svým týmem a blíže ho charakterizovat?

Sajdkáru řídí Króťa a já vyvažuji na vozíku. Důležitým článkem našeho týmu je můj otec, který nám vyvíjí a připravuje motory. Dále nám pomáhá Roman a táta Króti. Charakterizoval bych nás spíše jako testovací jezdce pro nejlepší naši posádku bratry Rozehnalovy. Zkoušíme jim motory, jak fungují, jak se chovají. Další sezonu pak na nich jedou oni. Pro nás a zejména pro mého tátu je to veliká reklama. Pro něj je to i ocenění za to, kolik hodin tráví nad vylepšováním a vývojem motorů.

Kdy jsi poprvé viděl sajdkárkros a jak ses k tomu vůbec dostal?

Poprvé v životě jsem to viděl, když táta připravoval motory pro bratry Boukalovy a pro Přemysla Hájka. Ten pak jednou přišel a sháněl spolujezdce. Nabídl mi, jestli bych se s ním nechtěl svézt na louce. Souhlasil jsem. Jízda se mi strašně zalíbila, takže už za čtrnáct dní jsem s ním jel na závody. V té době mi bylo třicet let. Předtím jsem jinak jezdil republikové závody v motokárách. Sajdkárkros byl pro mě úplně jiný sport. Začátky tak pro mě byly dost těžké. Celý život jsem byl zvyklý řídit a nyní jsem se ocitl na té druhé straně. Najednou jsem se musel spoléhat na někoho jiného než na sebe.

Jaké pocity jsi měl po prvním svezení na motorce s postranním vozíkem?

První pocity byly strašné, protože jsem ani nevěděl, na jakou stranu mám vylézat. Samozřejmě, že jsem chodil na opačnou. Přišlo mi to úplně proti přírodě vylézat na stejnou stranu, na kterou zatáčíme. Pořád jsem si myslel, že se převrátíme. Jezdili jsme nejdříve ovál. První kolo jsme ani nezatočili, protože jsem mu pořád vylézal na druhou stranu. Přemek mi to ale vysvětlil a postupně jsem se to naučil. Byla to ale sranda a hlavně zážitek. Nebál jsem se toho vůbec a ani té rychlosti. Bál jsem se ale, že se neudržím. Je to totiž silné a tahá to za ruce. Člověk, když to neumí, neví, jak si má ulevit, kde má stát. Opakovaným ježděním ale přijdeš na spoustu věcí ohledně postoje a zejména dýchání, které je nesmírně důležité. Je to vše o zkušenosti a vyježděnosti.

Jak vzpomínáš na svůj první závod?

Myslím, že byl v Březové nad Svitavou. Tenkrát jsem jel s Přemkem Hájkem. Vsadili jsme se tam s dalším jezdcem Vrátným o flašku, že skončíme před nimi. Neodstartovali jsme sice ideálně, ale dostali jsme se před ně a vypracovali si menší náskok. V polovině závodu jsem byl fyzicky zničený, že jsem se už ani nemohl vytáhnout. Přemek mě opravdu už jen dovážel. Prosil jsem ho, aby zastavil a já si na chvilečku odpočinul, protože Vrátný byl strašně daleko za námi. Na moje prosby nereagoval a nezastavil mi. Závod jsme tak dojeli před Vratným a vyhráli od nich flašku.

Sidecarcross je velmi fyzicky náročný sport. Trénujete a posilujete často svoji fyzičku?

Na trénování nezbývá tolik času. Chodíme oba do práce. Děláme na směny. Króťa jezdí s kamionem. Doma se zdržuje jen o víkendu. Já zase pracuji na benzínové stanici. Dělám dvanáctihodinové směny. Potom je složité jít trénovat nebo běhat. Abych trénoval pravidelně každý týden, nemám čas. Vše vynahrazuji až v zimě, kdy navštěvuji posilovnu a spinning. K tomu ještě chodím běhat a hraji hokej.

Tento sport také vyžaduje naprostou sehranost dvojice. Jak to vypadá u Vás a jak se ti jede s Króťou?  

Je to už v pořadí můj čtvrtý řidič. Jsme přibližně stejně staří. Jeho rychlý a agresivní styl jízdy mi sedí. Je to sice adrenalin, ale věřím mu. Jede rychle, ale spolehlivě. Navíc mi vyhovuje i jako člověk. Je s ním legrace a závody si užíváme. V mém věku je tohle zásadní. Když už do toho dávám peníze, musí mě to nejdříve bavit a naplňovat. Mimo závody se navštěvujeme, voláme si. Je to o kamarádství. Kdybych neměl jet dneska s ním, jsem stoprocentně přesvědčen, že už bych nikoho jiného nehledal.

Měli jste v této sezóně někdy tzv. horkou chvilku – karambol, vážné zranění apod.?

Vážnější zranění jsem si přivodil v Horšovském Týně. Bojovali jsme tam o páté místo s bratry Vejchodovými. Osudnou se nám stalo předjíždění jezdců, kteří byli o kolo zpět. Přeskakovali jsme skok a oni to jen přejížděli. Nechtěně jsme na ně skočili a ihned nás to katapultovalo. Hodně jsme se rozbili. Podstoupil jsem dokonce laparoskopii kolena a vytahovali mi i kousek menisku. Dále jsem měl potrhané vazy. Króťa měl zase naražené rameno. Dostali jsme se ale z toho dobře. Šest týdnů jsme sice nemohli usednout na motorku, ale pak jsme šli rovnou do závodu.

Motoristické závodění je všeobecně finančně náročné. Jak se s tím vypořádáváte ve Vašem motokrosovém odvětví?

Daří se nám domlouvat více menších sponzorů, kteří nám buď materiálně nebo i finančně přispějí v řádu pár tisíc. Dohromady to ale dá dost, abychom pokryli rozpočet na celou sezónu. Největší náš sponzor je pan Kašpar z Benziny. Loni i předloni nám výrazně pomohl. Zakoupil obytný vůz a oblečení na motorku. Ve shánění sponzorů nám hodně pomáhá náš mechanik Roman, kterému jsem nesmírně vděčný. Díky němu jsme také tuto sezonu dojeli. Finance prostě chybí, proto také jezdíme pouze mistrovství republiky. Naším snem je ale zkusit si i evropský šampionát v sidecarcrossu IMBA. Pro nás by to byla obrovská zkušenost. Jezdí tam mnoho posádek z celé Evropy.

Závodíš už přibližně čtyři roky. Oblíbil sis mezitím nějakou motokrosovou trať?

Líbí se mi hodně Kramolín, protože to je trať přímo pro nás. Je hodně rychlá. Króťa je pacient a nebojí se jet na hranici. Mně to nevadí, protože mu věřím. Navíc je zde bezkonkurenční zázemí - sprchy, toalety, elektřina, dokonalá připravenost trati, která je jak letiště. V republice tohle nikdo nedokáže. Řekl bych, že pan Polívka tomu dá jako nikdo jiný. Letos se mi líbil areál a trať v Ledči nad Sázavou. Trať byla pro nás rychlá a navíc dobře připravená. 

Zastavíme se u závodění. V posledním podniku MM ČR v Březové nad Svitavou jste podali neuvěřitelný výkon, když jste odstartovali jako poslední s velkou ztrátou a nakonec jste se přes dvanáct posádek dostali na sedmé místo. Můžeš popsat, co se tam stalo a jak se Vám podařilo tak rychle všechny dohnat?

Chtěli jsme rychle odstartovat, protože první start se nám nepovedl. Króťa ale rychle pustil spojku, motor chcípnul a mezitím nám všichni odjeli. Šlo nám ale o desáté místo. Ztráceli jsme dva body. Řekli jsme si, že to prostě musíme dát za každou cenu, i kdybychom měli na té sajdě umřít (smích). Króťa je navíc člověk, který se nebojí jet rychle, na hraně a v těžkých pasážích trati razantněji. Navíc i výkon našeho motoru je, troufám si říct, nejlepší v republice. Z toho všeho jsme těžili. Závod se nám navíc povedl a měli jsme i štěstí. V úsecích, kde se dalo dobře předjet, jsme vždy předjeli. Za nikým jsme se netáhli ani dvě zatáčky. Vždycky nám to zrovna vyšlo, že jsme měli dobrý výjezd ze zatáčky nebo jsme šli déle na brzdy. Všechno nám klaplo a pěkně jsme si zazávodili. Taky nás to nesmírně bavilo. Osobně je pro mě lepší jet zezadu. Když někoho dojíždíme, nemyslím tolik na únavu. Psychika tak hraje určitě významnou roli.

Kromě tohoto fenomenálního výkonu v Březové, mohl by ses pochlubit dalšími tvými nejlepšími výsledky v sajdkárkrosu, co jsi zatím dosáhl?

Za ty čtyři roky, co jezdím mistrovství republiky sajdkár, jsem několikrát dosáhl na čtvrté místo. V letošní sezóně jsme nejlépe končili na šestém místě. Na bedně jsem sice ještě nestál, ale to přijde. Všechno má svůj čas!

Jak to vypadá s Vaším týmem na příští sezónu? Pojedete opět ve stejné formaci?

Určitě! Dokud spolu někde nepráskneme (smích) a nezlámeme se (smích) pojedeme spolu.

Co bys vzkázal fanouškům nebo i novým zájemcům o sajdkárkros?

Myslím si, a z dlouholeté zkušenosti v motoristickém sportu mohu potvrdit, že pro fanoušky je to jeden z nejatraktivnějších sportů. Na každém závodě se toho hodně děje. Je to něco úplně jiného než řídit auto nebo motorku. Tady jsou ty lidi dva. Musí tam být souhra. Prakticky musí fungovat jako jeden člověk. Myslím si, že i ty lidi jdou na závody hlavně kvůli těm sajdám, tím ale nechci shazovat kvality čtyřkolek nebo motokrosu. Novým zájemcům bych vzkázal, aby si to zkusili. Je to dobrý sport a hlavně je na vzestupu. Když jsem před čtyřmi roky začínal, jezdilo nás dvanáct, třináct, čtrnáct... Letos už nás bylo dvacet šest. Věřím, že příští rok nás bude zase víc. Na Moravě mají začínat další nové posádky. Doufám ale, že i v Čechách přibudou a že se konečně dočkáme plného roštu třiceti posádek. Pak budou závody jako řemen.

Redakce MOTOLEVELU.COM děkuje Vladimíru Ochtábcovi za rozhovor a přeje jeho týmu mnoho úspěchů na závodní dráze!

Text: Josef Hejnal
Foto: Zdeněk Růžička