Kuba přizval také svého kamaráda Radima Vavříka, aby s ním strávil čas v Mugellu, a tak nám Radim poslal našlapaný report:

"Red Bullek , Kávička , lehké zdřímnutí , příjemná konverzace o všem možném, kapučínko, rusticella , oběd se šéfem Paty Racing a zmrzlinka na benzínce. I tak by se dala popsat pondělní, opravdu pohodová cesta s Kubou Smržem do italského Mugella, kde měl v následujících pár dnech testovat továrního „bavoráka“. Nevím čím jsem si zasloužil, že jsem se mohl této události zúčastnit, ale jako zkušenost a odpočinek mezi svými závody jsem vřele Kubovu nabídku uvítal.

Už v neděli před odjezdem, kdy jsme se dívali na Moto GP právě z tohoto okruhu, mi blesklo hlavou , že vlastně za pár hodin tam budu i já a uvidím tenhle nádherný okruh na vlastní oči. Mé nadšení se začalo malinko kazit asi dva kilometry před okruhem. „Ty vole to je divné, že tak těsně za tak hezkou vesničkou udělají smetiště.“ Kuba se pousmál : „To není smetiště, tady byl camp…“ Po projetí brány do nitra okruhu jsem pochopil, že situace ohledně odpadků se nijak nezlepší, spíše naopak. Na všech přírodních tribunách byla souvislá vrstva všeho možného, co kompletně pokrývalo travnatý porost tak dokonale, že kdyby tam místo trávy pořadatelé vylili asfalt, stejně bych to nepoznal.

Tuhle skutečnost mi později nádherně okomentoval testovací jezdec BMW Steve Martin, když pronesl ironickou větu: "Fanoušci Moto GP jsou prasata. To u nás na WSBK si každý fanda po sobě uklidí a někdy i trávu po sobě uhrabe."

V paddocku nás čekalo ještě téměř kompletní depo, už obligátní hory všemožných odpadků a asi 1000 lidí, kteří rozebírali obrovské zázemí každého teamu složených z kamiónů, jídelen, kanceláří a bůhví čeho ještě. V duchu jsem si vzpomněl na každotýdenní klení u nás v depu po závodech, kdy s naším teamem musíme složit asi šest stanů a pár koberců… Osobně jsem tipoval, že takovou hrůzu se jim podaří rozebrat a odvézt nejdřív tak do podzimu, ale o to větší překvapení pro mne bylo, když na druhý den byli téměř všichni pryč.

Mé obavy jak se na mne budou dívat v továrním teamu, kam si stoupnout, abych nezavazel a jestli vůbec budu moct do boxu, byly rozprášeny hned po zastavení u velkého testovacího kamiónu s nápisem BMW. Asi osm mechaniků, kteří zrovna vykládali všemožné počítače, stohy pneumatik, motocykly a spoustu dalších věcí, okamžitě přestalo pracovat a s upřímnými úsměvy nás uvítali podáním ruky, představením se a klasickou zdvořilostní větou „Nice to meet you...“,  kterou v českém jazyce většinou postrádám. Šéf testovacího oddělení mi ukázal, kde je jídlo a pití a když mi později osobně přinesl stoličku ke Kubově křeslu pro pilota, začal jsem mít obavy, aby mi zítra nechtěl půjčit i motorku na pár kol. Tyhle starosti se samozřejmě nepotvrdily, ale musím říct , že už dlouho jsem neviděl pohromadě tolik vstřícných a příjemných lidí.

Druhý den ráno, v sedm hodin přesně, byl celý team nastoupený na hotelovou snídani a v 7.30 hod už všichni pilně pracovali na motorkách v boxech. Oproti pondělnímu večeru přibylo v boxu asi dalších šest lidí včetně šéfa teamu Davida Tardozziho. V 9.00 hod se rozsvítilo zelené světlo na výjezdu z boxů a v 9.01 hod odjíždí Kuba na prvních pár kol. Přecházím boxovou uličku k zídce oddělující depo od trati a zvyklý ze supermota nebo motokrosu, kdy prvních pár kol tréninku se zahřívá jak jezdec tak stroj a pneumatiky očekávám asi za dvě minuty vlažnější průjezd a postupné zvýšení nasazení. Na silniční závody jsem jezdil jako kluk se svým tátou, který okolo mne mnohokrát projel rychlostí přes 200 km/h, takže jsem očekával něco podobného. Nevím, jak byste reagovali vy, ale když se kolem mé hlavy Kuba mihnul zhruba třísetkilometrovou rychlostí, zabalený do kapoty v plném nasazení a šéfmechanik zmáčkl stopky, aby měl změřené vlastně už první celé kolo, nevěděl jsem jestli se mám rozbrečet, omdlít leknutím nebo překvapením.

Další podobný pocit jsem zažíval o pár chvil později, kdy jsem si šel jako správný závodník (co kdyby se tady jelo někdy supermoto… ) projít trať aspoň tam, kam jsem se všude dostal. Na konci cílové rovinky jsem využil asi pětimetrovou plochu, na které ještě před dvěma dny stála kamera, abych se přesvědčil, že tady tito hoši jako je Kuba, jsou malinko střelení po hlavě, protože nevím jak jinak nazvat někoho, kdo v 320 km/h dokáže jet na horizontu po zadním kole. Tohle mínění se mi záhy potvrdilo v jedné zatáčce z kopce dolů, kde mě Kuba „zmerčil“, že sedím na tribuně a v dalším kole mi ukázal ukázkový plynový drift dohromady s hlavou otočenou na mne, jako by měl starost, jestli se na něho opravdu dívám.

Opravdu nejsem odborník na silniční závody, takže po mně nechtějte žádné odborné poznatky, jakou jel Kuba stopu nebo jak mu motorka sedla. Ale vzhledem k tomu, že si nepotřeboval jinak nastavit ani řídítka,  hned od začátku jezdil o dost rychlejší časy než oficiální testovací jezdec, na konci druhého dne pořádně prohnal někoho na Ducati Moto GP a vzhledem k Davidově spokojenému úsměvu si myslím, že celá tahle italsko - německá mise nebyla zbytečná a pokud se bude rozhodovat o tom, co kdo umí a ne v jiných odvětvích, tak se máme všichni na co těšit.

Na mně zanechal největší dojem celý team BMW. Zhruba šest chlápků, kteří za celé dva dny vstali od počítačů jen dvakrát a to pokaždé na dvacetiminutovou pauzu na oběd a dalších asi pět mechaniků, kteří si naopak za celé dva dny sedli právě jen na obědové přestávce. Usměvaví a příjemní šéfové, kteří ani jednou za dva dny nemuseli nikoho pobízet k práci, a nebo nedej bože někomu říkat co má dělat, a hlavně šéfmechanik Jarno, který snad nejedl, nepil a místo oběda si dal za boxem cigáro a vrátil se zpět k práci.

O tom , že si Kuba docela hrábnul mi dokázal v autě na zpáteční cestě, kdy u Bologni usnul jako koťátko a probudil se nad ránem asi 150 kilometrů od Budějic se slovy : "To jsme teprve tady? To se pěkně flákáš."

"Tímto bych ti Kubo chtěl poděkovat za neobyčejný zážitek a už se těším, jak se zase ukážeš v našem supermoto teamu Hardbike, abys mi dopřál to potěšení Tě „omést“ někde venkem v terénu, a já si zase mohl malinko připadat jako chlap…"

Za text a foto letí velký dík Radimovi Vavříkovi.

Kuba o testu BMW v Mugellu: