Moc často se mi v sobotu nestává, že bych hned po ránu zapínal "telku", ale tento víkend byl výjimka. Tento víkend byl zvláštní, unikátní a naprosto neopakovatelný. Něco takového jsem si asi říkal ve čtvrtek, kdy jsem dlouho do noci sledoval napínavou kvalifikaci nejslavnějšího závodu na světě. I takový člověk, co mu automobilové závody nic neříkají, souhlasně zakýve hlavou, když se ho zeptáte, jestli někdy slyšel o závodu zvaném 24 hodin Le Mans. Letos se už jel jeho 80. ročník. To je velmi slušné číslo, které už spíše místo tradice značí naprosté šílenství odehrávající se ve čtvrtmilionovém městě na severu Francie.

Šílenství trvající celý týden sem přivádí "maniaky" z celého světa už od pondělních technických přejímek. Pak tu máte volné tréninky, autogramiádu jezdců v boxové uličce a ve čtvrtek kvalifikaci. V pátek je volný den, ale i tak si nikdo neoddychne. Na programu je totiž průvod jezdců v samotném centru Le Mans. Desetitsíce natěšených fanoušků doufajících, že uvidí právě toho svého favorita, dostanou od něj podpis nebo čepici nebo se s ním dokonce vyfotí. Znám to pouze z fotek, ale ta pohoda, uvolněnost a velké přátelství mezi hvězdami motorsportu a "obyčejnými smrtelníky" je naprosto fascinující.

V ranních hodinách probíhá warm-up a jede se v dešti. Chvílemi ty "placky" připomínají spíše vodní čluny než čtyřkolová vozidla. Na trati snad není jezdec, který by neudělal hodiny, neprobrzdil nebo nevjel do kačírku. Chvílemi je vody na trati opravdu až příliš, a tak nějak pochybuji o tom, jestli pilot jedoucí za jiným vozem něco vidí v té vodní tříšti. Pokud bude takové počasí bude i v samotném závodě, tak to bude opravdu "maso". Dopoledne je na programu závod legend. Muzejní skvosty skupiny C s naprosto omračujícím výkonem mají jet v tomhle? Určitě pojedou krokem. Ale kdepak, už od začátku se jede ve velmi pěkném tempu, ale hned v prvním kole na to doplácí dva závodníci, kteří se potkali ve velké rychlosti na rovince a výsledkem je smutný pohled na dva naprosto zdemolované prototypy let minulých, a tak na trať vyráží safety car a kromě cca 4 kol na konci se celý závod odehraje za zpomalovacím vozem. Škoda, ale i to k tomu patří.

Havárii ze závodu legend najdete v čase 2:35

U nás v Přerově je zrovna na programu další kolo českého mistráku v autocrossu a já jsem měl v plánu vyrazit už v sobotu po obědě. Jenže máme přece Le Mans, start je naplánován na 3 hodiny a já chci vidět, co ukážou piloti Toyoty, kteří předvedli v kvalifikaci velmi sympatický výkon a vyjeli si třetí a páté místo. Na rokli se mi nechce, je to jen republika, vždyť o nic nejde. Přece ale nebudu sedět do neděle u televize. Nakonec tedy beru kolo a vyrážím, mám to opravdu kousek, tak jsem tam hned. Vyzvedávám si "nesmrtelnou" vestu a ještě stíhám tréninkové jízdy, jak jsem to měl původně v plánu. V celé České republice panují velmi vysoké teploty a Přerov není výjimkou. Obloha bez mráčku, slunce griluje, co to jde a já se strašně těším na to, jak se předvedou pořadatelé s kropením tratě a jak se bude prášit. Před měsícem tady dokonce byla zrušena jedna jízda motocrossového mistrovství právě kvůli prašnosti. Motocross se ale přece jezdí na blátě a v prachu, tak by na to jezdci mohli být zvyklí, doteď totiž nechápu, proč se jízda neodjela. Že by se tu jezdcům nelíbilo a chtějí tady potopit pořádání motocrossových mistrovství? Nebo se jim jen nechtělo nebo to byl snad jen sraz "silničářů"? Těžko říct, věřím, že kdejaký motocrossový fanda by mě teď nejradši roztrhal, ale Přerovskou rokli znám jako svoje boty, prakticky jsem tady vyrůstal a zažil jsem mnohem šílenější podmínky, za kterých i tak byl závod odjet a Mistrovství Evropy v autocrossu se tu jezdí už tak dlouho, že to ani já nespočítám.

Máme krásně nakropeno a já si vybírám poslední, velmi ostrou zatáčku do cíle. Strašně rád fotím auta zezadu, když za nimi létají kusy bahna, to pak když se fotka povede, vypadá velmi pěkně a hlavně akčně. Pár fotek se daří a já se přesouvám na vnitřek, protože při trénincích jezdí auta za sebou, a tak mám možnost si je nafotit krásně z vnitřku zatáčky jedno po druhém. Díky kropení se program docela natahuje, ale jak se říká "účel světí prostředky", a tak se práší mnohem méně, než jsme byli zvyklí. Později odpoledne začínají první rozjížďky a já se vydávám do tobogánu, jak místní komentátor příhodně nazval první esíčko po startu. Najíždí se do něj ve velké rychlosti a prakticky každý závodní víkend se tu stane nejedna nehoda a právě proto tu jsem.

Je tu první rozjížďka plechových vozidel, který by se dal nazvat Felicia cup, protože jiné auto na startu nenajdete. Hned po startu se to mezi sebou pořádně mele. Jedna "Felda" se dostává do pořádného smyku a v mojí hlavě se opět odehraje ve zlomku sekundy příběh o tom, že se vůz dostane do břehu, který ho nakopne a pak bude jen otázka štěstí, jestli skončí u mě nebo na trati. Beru nohy na ramena a když se otočím, tak zjistím, že na střeše je jiné auto a bílá "Felda" si to míří k mamutovi. Celkem mě to rozhodilo, a tak jdu esíčko fotit zezadu z mnohem bezpečnějšího místa. Prakticky v každé rozjížďce se stane nějaká nehoda, ale tentokrát už jen daleko ode mě. Zbytek soboty si užívám obří skoky na veleznámém mamutovi, kde si také řada jezdců vylámala zuby. Po poslední rozjížďce si beru kolo a honem rychle celý opálený a zaprášený vyrážím domů k televizi. 

Probíhá pátá hodina závodu 24 hodin Le Mans a na čelo se zrovna dostává jedna z továrních Toyot. Tak to je paráda! Během chvíle však přichází pro Toyotu obrovská rána. A to doslova. Před zatáčkou Mulsane se ve vysoké rychlosti snaží dostat Anthony Davidson před Ferrari Itala Perraziniho, jenže ten ho zavře, obě auta se dostanou do kontaktu a Toyota je vystřelena do nebe. Následně obě auta vletí v obrovské rychlosti do svodidel. Naštěstí se jezdci dostali z vozů vlastními silami. Dlouhou dobu jsme pak jezdili za safety carem, protože svodidla potřebovala opravit. Po restartu závodu se snaží Kazuki Nakajima ve druhé Toyotě dostat co nejdříve před pomalejší soupeře, ale přitom prakticky odkopne futuristický vůz Delta Wing a postará se o jeho odstoupení a sám musí na dlouhou dobu do garáže. Později i tato Toyota musí odstoupit kvůli problémům s motorem, což je mi líto, i když fandím Audi, ale chci aby jezdila proti konkurenci a ne proti sobě. Kolem třetího hodiny ranní jdu raději spát, protože na neděli mám v plánu být na rokli celý den, tak ať se trochu vyspím. 

Spektakulární "crash" Anthony Davidsona

Ráno opakuji rituál se zapnutím televize, jenže zjišťuji, že se přes noc nic na čele neudálo a jsou tam stále všechny 4 Audiny. To je teda nuda, Peugeoty opravdu chybí, ale nedá se nic dělat. Před devátou už "stepuju" tam, kde jsem v sobotu skončil - tedy na mamutím skoku. Opravdový veleskok tady předvádí Ivana Kuželová, jediná žena na startu, startující v divizi Junior Buggy. Nos buginy se zapichuje v hlíně a vůz se dostává do kontaktu se soupeřem. Oba ale tento "hit" ustojí a jedou, jak kdyby se nechumelilo. Když se podívám na nebe, tak to na chumelení opravdu nevypadá, spíš se opět krásně propečeme a nakrmíme prachem. A když se rozhlédnu kolem sebe do diváckých prostorů, tak mě čeká zklamání. Návštěvu odhaduji maximálně na tři tisícovky a i tak si myslím, že přidávám. Ono vstupné 150 Kč a 40 Kč za parkování není zrovna skvělá reklama na to, že se jede "pouze" republika. V sobotu byla návštěva naprosto směšná a dopočítali bychom se jen několika stovek diváků.

Nedělní program se opět lehce natahuje díky kropení, ale už ani to moc nepomáhá, protože na trati se po několika průjezdech hned práší, ale není to nic extra, něco, čeho bychom se měli bát. Opět si musím rýpnout do motocrossařů, ano, prášilo se více, jak na vašem podniku v Přerově, ale autocrossaři jsou prostě tvrdí chlapi a jedná tvrdá žena, a tak se jezdí za jakýchkoliv podmínek. V depu se potkávám s kamarádem Lukášem, občerstvíme se vychlazeným pitím a opět si to míříme zpět k trati. Cíl je jasný, vyfotit obrovské plameny, co šlehají z vozu Romana Keřky, poháněném atmosférickým motorem Tatra. To se daří a před finálovými jízdami jdeme opět s Lukášem, který právě prozkoumal přerovské bažiny, "okouknout" depo. 

Všichni dolaďují poslední detaily. Nic se nesmí podcenit, aby  finále dopadlo co nejlépe. Po doplnění energie formou klobásky vyrážíme na nejvzdálenější a také nejprudší zatáčku celé rokle. Ještě startují B-finále "plecháčů" a divize Super Buggy. A už tu máme první "Áčko", ve kterém se představí malé, ale velmi svižné buginy divize Kart Cross. Jízda se musí třikrát opakovat, kvůli několika haváriím. Poté už nestartuje tolik jezdců, a tak se tvoří nudný vláček. Už toho mám za celý víkend dost, navíc mi došly zásoby pití, a tak se vydávám k prvnímu stánku, který je však až u mamutího skoku. Vyřízen horkem a možná i tím, že jsem toho moc nenaspal, jdu zakotvit do diváckého prostoru naproti tobogánu. Poslední dvě jízdy se budu jenom kochat. V šesnáctistovkách předvádí "one man show" domácí Ondra Musil a vítězství si náležitě užívá. V divizi Super Buggy nakonec vítězí po urputné bitvě s Petrem Bartošem Tomáš Pospíšilík a druhé místo bere nestárnoucí legenda Jarda Hošek.

Plný zážitků a prachu vyrážím domů a protože vím, že první tři místa na 24 hodin Le Mans obsadily Audiny, ani se tak neženu k počítači a jen si vychutnávám doznívající víkend, který se parádně povedl.

Text a foto: Ondra Laušman

20. 6. 2012