Blíží se dlouhé letní prázdniny, a tak s kamarády chodíme na brigády, abychom si mohli přes léto užít i nějaký ten výlet. Asi před měsícem mě napadlo, že by nebylo špatné udělat si i takový kratší, víkendový trip. Na hustopečské soutěži jsem byl pouze jednou, a to před dvěma lety, ale i za tu pouhou jednu návštěvu ve mně zanechala jen pozitivní vzpomínky. Cíl byl tedy jasný, teď už jen sehnat stejné blázny do rychlých vozů, jako jsem já. To by nebyl takový problém, protože kamarádi Petr a Lukáš kývli prakticky bez rozmýšlení. Horší to bylo s dopravním prostředkem. Mně auto na tak "dlouhý" výlet raději nepůjčí a Lukáš nemá pro změnu řidičák. Zachránil nás tedy až Petr, který si půjčil auto od strýce. Dvoulitrový Ford Mondeo je sice pěkný jedlík, ale ve třech ho snad nebude takový problém uživit. 

Ve středu a ve čtvrtek po večerech plánuji, na jaká místa se v obou etapách vypravíme. A protože okolí Hustopeč prakticky vůbec neznám, tak mám menší obavy, jak to všechno dopadne. V pátek ráno dostávám velmi špatnou zprávu od Lukáše, že se nakonec nezúčastní. To se mně a Petrovi tedy moc nelíbí, protože se nám pěkně zvýší náklady, ale přece nebudeme přes víkend sedět doma. Takže ve tři odpoledne vyrážíme z Přerova.

Kompletní posádka

Není to zrovna nejideálnější doba na cestování, protože všude panuje odpolední špička, ale protože nejedeme po dálnici, tak je to kromě projíždění některých obcí víceméně pohodová cesta. Jsme vybaveni GPS navigací a  bez problémů se řídíme podle ní. Pán, jehož hlas nám radí, kde zahnout,  dabuje Jeremyho Clarksona v TV pořadu Top Gear, a tak navigaci říkáme po dobu celého výletu právě Jeremy. Cesta ubíhá velmi rychle, až do té chvíle, než nás Jeremy navede někam na pole plné pěkně hlubokých kaluží. I nečekanou vložku zvládá vrchní řidič Petr bez problémů a už jsme na dohled Hustopeč. Ty po domluvě nakonec pouze projíždíme a míříme rovnou na letiště do Popic, kde je umístěna servisní zóna. Moc času nemáme, a tak si servis pouze dvakrát procházíme a opět sedáme do vozu směr první rychlostní zkouška. Vybíráme si přílet do rychlé pravé. Ačkoliv je to oficiální divácké místo, tak tu moc diváků není, takže vůbec nevadí, že jsme k trati dorazili jen 20 minut před startem. Špička předvádí velmi čisté průjezdy a své tanečky ukazuje pouze Jarin Orsák, Tomáš Růžička nebo třeba Jiří Vlček. Doslova unešen jsem z jízdy Emila Trinera, který svou slaboučkou Fábii drtí, co to jde. Na druhou stranu jsem byl lehce zklamán průjezdem Martina Semeráda, nicméně účel světí prostředky a průjezd měl rozhodně velmi rychlý. 

Místo, abychom se zběsile přesouvali na jiné místo na trati, tak volíme poklidný přesun do auta na večeři. V autě nás totiž ještě čekala domácí svačinka. Není kam spěchat, a tak se na druhý průjezd, který se už jede komplet za tmy, vydáváme až deset minut před začátkem RZ. Jdeme trochu výš sledovat, jak kdo do zatáčky dobržďuje. To je mnohem zajímavější, než samotná zatáčka. Snad ani nemá cenu vysvětlovat, jak obrovské rozdíly jsou mezi špičkou a některými ostatními, kteří jedou na stejné technice. Je už dost pozdě, a tak se po cca 30-ti autech přesouváme do Strachotína, kde strávíme noc. V plánu byla noc pod stanem v kempu, ale po domluvě jsme si našli místečko na parkovišti, bereme spacáky a uleháme do bojových podmínek v autě. Přece jen cesta ve dvou nebude nejlevnější a každá ušetřená koruna bude dobrá.

Noc je přesně taková, jak jsem si myslel, jedním slovem šílená. Šli jsme spát kolem čtvrt na jednu a budík byl nastaven na půl šestou. Mezitím jsme každý naspali asi dvě hodinky, takže se nedá říct, že bychom byli naprosto ready na sobotu. Ráno byla v plánu koupačka ve vodní nádrži Nové Mlýny, bohužel však byla taková zima, že by do vody šli opravdu jen otužilci. Spát se už opravdu nedá, tak se jdeme aspoň projít kousek kolem vodního díla. Po menší procházce ještě míříme do místní Jednoty nakoupit snídani a svačinku a poté už hurá na první sobotní rychlostní zkoušku, která je situovaná opravdu kousíček od centra soutěže. 

Máme dost času a vyrážíme tedy na obhlídku tratě. Bohužel velmi aktivní pořadatel nás vykazuje za pásku, i když ještě není dráha uzavřená. Nemá cenu se kvůli tomu hádat, poslušně si tedy nacházíme místo mezi stromy naproti vracáku. Není to žádné super místo, ale prakticky celé startovní pole předvádí velmi agresivní průjezdy. Andriy Chepil dokonce předvádí dokonalé hodiny. Na druhý průjezd se vydáváme pár stovek metrů nahoru a jsme za to odměněni naprosto luxusním místečkem. Dvě velmi rychlé zatáčky a krásný výhled na okolní krajinu včetně vodní nádrže Nové Mlýny a Pálavu. Nejdřív se vydávám fotit k první zatáčce, ale moc dlouho tam nevydržím. Jsme na polookruhovém testu a zrovna ve svém druhém kole má Roman Kresta obrovskou krizovku. Zadní část vozu se dostává do trávy, kde se prakticky nekontrolovaně veze, Roman dává kontra, ale pořád to s ním hází sem a tam a já vše sleduji asi z deseti metrů. Obvykle beru okamžitě nohy na ramena, ale v tomhle případě se ani nehnu, mám pocit, že mi srdce vyskočí a já jen stojím jak zařezaný. V té chvíli by se ve mně krve nedořezali. Ještě dlouho se z toho nemůžu vzpamatovat, ale to už jsem naštěstí v mnohem bezpečnějších končinách. Neustále pobíhám z jednoho místa na druhé, protože je tady tolik možností, odkud se dá auto vyfotit. Prostě a jednoduše, ráj pro fotografa. Během několika posledních průjezdů "poháristů" se vydáváme zpátky k autu něco málo pojíst a provést poslední přesun na trať rychlostní zkoušky.

Máme namířeno ke Kraví Hoře, ale poprvé se projevuje neznalost místního prostředí. Když jsem v týdnu plánoval cestu, tak to vypadalo, že se k rozhledně na Kraví Hoře bez problému dostaneme autem, ale skutečnost je úplně jiná. Na cestu by se s velkým štěstím vešel leda tak nějaký Smart a to by navíc musel mít za volantem velmi šikovného řidiče. Díky velké časové rezervě si můžeme dovolit zaparkovat v Bořeticích u tenisových kurtů a vyšlápnout si k rozhledně pěšky. Tohle spojení s přírodou na rally prostě miluju. Kde jinde totiž můžete kombinovat lehčí turistiku s poznáváním nových koutů Česka (nebo i celého světa) a navíc si ještě užijete nevšední sportovní zážitek, který vám připraví ti nejlepší jezdci, co můžete vidět. Procházíme úzkou cestičkou do kopce a na konci naší cesty jsme odměněni krásným výhledem na okolí. V dálce už vidíme i rozhlednu, a tak se za ní vydáváme skrz vinohrady. Času do začátku rychlostní zkoušky máme stále dost, takže výstup na rozhlednu a nafocení pár fotek je prakticky povinností. „Ta Jižní Morava je prostě úžasná.” To si už od pátečního příjezdu neustále s Petrem opakujeme.

Asi 200 metrů od rozhledny se nachází celkem nenápadná, devadesátistupňová zatáčka na levou ruku. Stejně jako dost brutální přílet je celá na šotolině, jen její výjezd je už na asfaltu. Zezačátku fotím v zatáčce, ale nakonec mi to nedá a jdu se podívat k menšímu horizontu. Naskýtá se mi krásný pohled. Vidím asi půl kilometru vzdálený přílet z lesa ještě na asfaltu a následné esíčko, které už je na šotolině. Dále už se k nám jezdci řítí po rovince, která je ovšem velmi uskákaná a navíc končí nakopávacím horizontem, který je lehce na pravou stranu. Nejvíce asi obdivuji Valdu, který je před zatáčkou brutálně rozhozen, ale krásně auto ukočíroval. Nicméně v zatáčce byl až příliš dlouhý, a tak ztrácí drahocenné desetinky. Moc se mi také líbí průlety jezdců s dvoukolkami. Po shlédnutí celého startovního pole míříme zpět k autu na menší občerstvení. Náročným programem jsme už pěkně znaveni a taky naprosto nevyspaní, ale přece to teď nezabalíme.

Vydáváme se tedy na naši poslední RZ. Už jen tak na lehko a já dokonce bez foťáku, protože mě zradila baterka. Ale nakonec jsem i tak trochu rád, aspoň si rally užiju i na vlastní oči. Start vložky je opožděn o půl hodinky a čekání na sluníčku hned vedle včelína není moc příjemné, ale aspoň si delší chvilku krátíme tím, že se snažíme Petrovi vytáhnout včelu z vlasů (kdo ví, jak se tam vůbec dostala). Já se ji teda spíš snažím umlátit svým elegantním kloboučkem Škoda Motorsport, ale nakonec vše končí dobře a nikdo, včetně včelky, není zraněn. Nakonec jsme se dočkali a jsou tu naši hrdinové. Já přeji další vítězství Honzovi Kopeckému a Petr fandí Valdovi k pokoření Jaromíra Tarabuse. Nakonec jsem ten šťastnější já. Po 15 vozech odcházíme už nadobro z "erzety", usedáme do našeho dopravního prostředku a míříme domů. Ještě se po cestě zastavujeme v Hustopečích na lehčí večeři, aby se nám lépe jelo.

Kolem deváté večerní jsme doma a já prakticky hned usínám. Ale s úsměvem na tváři a s dobrým pocitem ze skvělého výletu. Lehce mě zklamal ďábel Martin Bujáček, který je známý svými divokými smyky, když tentokrát nepředvedl ze svého repertoáru ani jeden. Ale na druhou stranu mě potěšilo nasazení většiny posádek.

Kdo váhá s návštěvou jihomoravské soutěže, tak už dále neváhejte a příští rok určitě vyražte. Stojí to za to! Nejenže si užijete skvělou soutěž, ale jistě vás osloví i místní krajina a rádi se sem budete vracet.

Nakonec tu máme video z výletu mimo trať v podání Václava Dunovského

Text a foto: Ondra Laušman

28. 6. 2012