Od roku 2007 jsem na MS Superbiků v Brně nechyběl a letošní ročník nebyl výjimkou. Nicméně jsem závody vždy sledoval doma u televize, protože naživo jsem byl svědkem "pouze" tréninkových jízd. Letos mě tedy čekalo něco nového, něco, na co jsem se strašně těšil, ale nevěděl jsem, co mě čeká.

Pátek jsem pojal spíše volněji, hlavně si vyzvednout akreditaci. Tak se také stalo, navíc jsem byl příjemně překvapen, že při WSBK nemají fotografové vestu. V pátek je také takovou tradicí, že v paddocku probíhá autogramiáda. Jako sběratel podpisových karet jsem tam kvůli podpisům světových hvězd trpěl každoročně. Ano, trpěl - a to doslova. Poslední roky bylo při Superbicích více jak 30 stupňů a už jen vystát si místo hodinu před samotnou autogramiádou bylo celkem peklo. Jakmile "podpisovka" začne, jste obklopen lidmi a takhle se pěkně mačkáte více jak dvě hodiny. Podpisy mi vždy udělaly radost, ale letos jsem už do toho nešel. Když jsem viděl, jak se na sebe lidé v "Paddock show" stanu mačkají, musel jsem se pousmát.  Zbytek pátečního dne jsem strávil kocháním se jízdou těch největších profíků na světě, které můžete v sedle Superbiku vidět.

Celou páteční noc propršelo, ale v sobotu ráno se počasí naštěstí umoudřilo a ještě během rána stihla trať uschnout. Celý den se pak sluníčko chvilku ukrývalo za zlověstnými mraky, ale párkrát na nás také vykouklo, a tak bylo velmi příjemně. Po příjezdu na okruh jsem si šel ihned zajistit místečko v tiskovém středisku, kde jsem se potkal s několika kamarády. WSBK bylo teprve mým druhým mistrovstvím světa v roli novináře, a tak na mě číhala překvapení na každém kroku - vesměs však příjemná. Na ranní kvalifikaci jsem zamířil do pit lane. Stejně jako jezdci Moto GP, tak i jezdci WSBK mají v garážích svoje osobní sedačky, ve kterých se svými inženýry řeší nastavení motocyklu nebo v nich jen tak relaxují. Je to pro mě velice zvláštní, ale zároveň velmi vzrušující, být hvězdám jako je Biaggi, Checa nebo třeba Melandri tak blízko. Nenechávám na sobě nic znát a v pit lane se pohybuji jako ostřílený profík. 

Krátce po poledni má WSBK volný trénink a já pomalu mířím k esíčku za Schwantzovou zatáčkou. Díky tomu, že jsem si vyšel dřív, stíhám ještě kvalifikaci třídy Superstock 600. Motocyklové závody mám rád, ale nejsem nějaký zapřísáhlý fanoušek a sleduju spíše ty nejprestižnější kategorie jako je WSBK nebo MotoGP. Proto jsem znal pouze zlomek jezdců, co se kolem mě zrovna proháněli. Například v Supersportech je pro mě situace jiná. Kdo by neznal Kenana Sofuoglua nebo Broca Parkese. Pro mě je však v této třídě největší hvězda Gábor Talmacsi (i když se zde velmi trápí), ke kterému jsem si při pit walk musel dojít pro autogram, protože ho ještě ve sbírce nemám. Po vcelku poklidném tréninku jsem na vyvrcholení sobotního programu, tedy na samotné Superpole, vyrazil na Stadion. 

Do Superpole se, jak už bývá zvykem, kvalifikovalo 16 nejrychlejších a mezi nimi nechyběl ani náš Kuba Smrž. Ten nezajížděl nějaké extra časy, dokonce mu hrozilo, že ani nepostoupí do druhého Superpole. Posledním měřeným kolem však všechno spravil a tribuny mu hlasitě děkovaly. Naprosto odlišný osud však potkal dalšího miláčka brněnského publika - Maxe Biaggiho. Ten zajel až čtrnáctý čas a musel se se sobotním programem předčasně rozloučit. Velké drama se událo hned na začátku druhé části Superpole. Projíždí kolem mě Davide Giugliano a při vjezdu do posledního esíčka na Stadionu se mu mohutně zakouří od předního kola. Že by probrzdil? To je přece blbost, to už by byl dávno na zemi. Ale Španěl jede dál, a tak si všímám Ayrtona Badoviniho, který sprintuje hned za ním. Ten ale z ničehonic ve velké rychlosti padá a motorka je vymrštěna pěkných pár metrů do vzduchu. 

A hned za ním padá Kuba Smrž. To už jsou ale vyvěšeny červené vlajky a Superpole je zastavena. Mezitím se ze země zvedá i David Salom, kterého jsem si ani nestačil všimnout, že by spadl. Za všechno může vyteklý olej z motorky Giugliana, který se také odporoučel k zemi jen o pár metrů dále. Badovini ale stále leží a je v péči doktorů. To nikdo nevidí rád. Po chvíli se ale nakonec zvedá a tribuny tleskají. Bezmála hodinu trvá úklid tratě, aby zbytek Superpole proběhl bezpečně. Když už to vypadá, že je všechno v pořádku, tak začíná poprchat a start je opět posunut. Nakonec je vyhlášeno mokré Superpole a místo dvou částí se pojede už jen jedna. V té nakonec vítězí letošní fenomém jízdy proti chronometru - Tom Sykes. V nedělním závodě ho v první řadě doplní Carlos Checa, Eugene Laverty a Davide Giugliano.

V neděli dorážím o trochu dříve a na okruhu mě vítá dost nevlídné počasí. Déšť a 10 stupňů není zrovna ideální počasí na červenec. Na skok do tiskového vybalit si věci a rychle zpátky do pit lane fotit warm-up WSBK. Jezdci nejsou z vody moc nadšení, ale jelikož je takové podmínky můžou potkat i v závodě, tak jezdí "ostošest". Warm-up je ale velmi krátký a na nějaké velké vrtání se v nastavení není moc času. Po warm-upu Supersportů je na programu první závod, a to třídy Superstock 1000. Stále prší, a tak si vybírám první zatáčku s vidinou nějaké dramatické situace. Nikomu nepřeju nic zlého, ale vždyť se tolik jezdců nemůže trefit do první zatáčky, když se jede na mokru. Nakonec mě a možná i sebe kluci šikovní překvapují a nikdo nepadá a závod je odjet bez komplikací. 

V pravé poledne nastává ten správný čas. Sluníčko vykouklo z mraků, ale trať je stále mokrá. Pro jezdce WSBK nastává před prvním závodem pneumatiková loterie. Nakonec všichni kromě Bergera a Smrže obouvají slicky. Bergerovi se zpočátku tah vyplácí, když se z hloubi pole propracoval na první místo, jenže trať schne velmi rychle a Francouz se stejně rychle propadá zpátky. Nakonec jezdci týmu Liberty racing dojíždí na devátém a desátém místě. Je to škoda, příště by to chtělo možná trochu zariskovat. Nicméně závod má obrovský náboj a čelo pole jezdí neustále u sebe. Chvíli vede Sykes, chvíli zase Rea a někdy je na čele Melandri. Chybí několik kol do cíle, když je Tom Sykes ve Shwantzově zatáčce velmi dlouhý a při návratu do závodní stopy doslova vystřelil ze sedla Johnyho Rea. Pád vypadal velmi ošklivě, Rea však odchází nezraněn. Závod nakonec vyhrává Marco Melandri, který za sebou nechal polemana Sykese a třetí dojíždí teprve devatenáctiletý Loris Baz. 

Pád Jonathana Rea v čase 0:33

Před druhým závodem se jdu mrknout na startovní rošt, kde vedle soustředěných jezdců stojí půvabné slečny s deštníky, přesně jak to znám z televize. Na závod mířím do předposledního esíčka, ale protože chci mít nafoceny emoce po dojezdu a také podium, vydávám se zpátky k boxům celkem rychle. Z prostoru podia pak sleduji zbytek závodu. Melandri a Sykes předvádějí úžasný souboj o první místo. Předjetí střídá předjetí a tribuny šílí. V poslední zatáčce asi 3 kola před cílem dostává Melandri pořádný kopanec od motorky, div neupadne. Sykes toho hned využívá a snaží se vypracovat si náskok. Marně, Marco Melandri je mu na konci kola opět v patách a už se opět předjíždí. První zatáčka v posledním kole. Přesně tam rozhodl Marco Melandri o svém dalším vítězství. 

Strhující finiš druhého závodu

Moje první závody silničních motocyklů, co jsem viděl živě, stály rozhodně za to. Tolik předjížděcích manévrů v jednom závodě jsem snad v životě neviděl. Kéž by to tak bylo všude...

Text a foto: Ondra Laušman

27. 7. 2012