Michael Galinski, někdejší superbiker bojující v osmdesátých a devadesátých letech na trati s dobře známými jmény jako Carl Fogarty, Giancarlo Falappa nebo Davide Tardozzi, nyní šéf týmu MGM Yamaha Motor Deutschland powered by Monster Energy, s námi na Nürburgringu poseděl v rozestavěném boxu. Jako „kontrola“ byl u rozhovoru také Mates Smrž a občas se do proudu otázek se zájmem vmísil. Z povídání jsme vybrali deset zajímavých otázek:

Začneme jednoduchou otázkou z tvé závodní kariéry. Jakého svého úspěchu si nejvíce ceníš?

Myslíš opravdu mé závodění před dvaceti lety? Dvakrát jsem byl mistrem Německa a potom jednou vítězem Světové série na VTR Honda a to je asi všechno.

Jaký byl největší moment tvého závodění?

Hockenheim 1986. Byl to poslední závod Mistrovství Německa a já jsem musel vyhrát. V týmu Suzuki už měli připravená trička „We are the Champions“. Prostě obrovský tlak na to, abychom s Yamahou vyhráli a Suzuki porazili. Byl to skvělý závod s Martinem Wimmrem. Pamatuji si na některé souboje ve východní zatáčce toho starého velkého okruhu, když přijíždíš na šestku podřadíš na čtyřku a pak na plný plyn nějakou dvousetosmdesátkou - v té době - k následující šikaně. Byl to těžký, ale hezký závod a my jsme vyhráli.

Jak těžké pro tebe bylo skončit se závoděním?

Skončit je pro jezdce vždy složité. Já jsem skončil podle mého příliš pozdě. Když jsi na vrcholu, sbíráš úspěchy, včetně mistrovských titulů a pak to jde trochu dolů a navíc je ti čtyřicet, jsou úvahy o konci kariéry na místě. Jenže tehdy byl nový BMW boxer cup, tak jsem si řekl, že to může být fajn. Pak ještě přišly šestistovky, ale na ty jsem byl příliš vysoký a těžký. Tak přišla přestávka do roku 2004, kdy jsem začal připravovat motorky.

Zbývající část rozhovoru si přečtěte na webovkách FOS.

12. 8. 2012