Představovat závodníka Josefa Petáka, si myslím, není třeba. Pro motoristického příznivce platí za pojem. Vždyť nejen po českých luzích a hájích brázdí na závodní dráze úctyhodnou řádku let. Nejdříve udivoval na terénních motocyklech, ale do paměti se nám zapsal především jako sajdkárkrosový a později rallyový jezdec.



V požehnaném věku 53 let pořád pokračuje v rally a i nadále ve své kategorii sbírá vavřínové věnce. Letos navíc zase usedl na sajdkáru, aby v kategorii veterán ukázal, že je pořád při síle. Pepík, jak je ostatně přezdíván mezi svými, je prostě závodník tělem i duší!

První část nás zavede ke zrodu Pepíka – závodníka a jeho krůčky po sajdkárkrosové cestě.



Za sebou máš již úctyhodných 36 let na závodní dráze. Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé „přičichl“ k motorům?

„Už od mládí jsem byl do nich zapálený. V rodině navíc jezdil slavný motokrosař a sajdkárista Jarda Peták. První moje motoristické krůčky mě proto zavedly k juniorským šlapačkám, tzv. trialu, kde jsem obsadil dvakrát třetí místo v juniorském mistrovství. Po vojně jsem zkusil sólo motokros. V roce 1981 jsem vyhrál krajský přebor. V dalším jsem se zúčastnil republikové soutěže, ale nedařilo se mi. Válel jsem se od závodu k závodu. Pořád jsem měl něco polámaného. Řekl jsem si, že než sestoupit do krajského přeboru, zkusím sajdkáry.“

Jaké jsi měl první pocity ze svezení na tříkolovém stroji?

„Zkušenost to byla hrozná, protože sajdkára je antistroj. Pro člověka, který sleze ze sólový motorky, ho absolutně neposlouchá. Jezdí si to s ním, kam chce…“


Kamenice nad Lipou 1983                                                                                    Foto: archiv Josefa Petáka

I přesto jsi u nich zůstal. Jak se Ti dařilo v prvních sezonách?

„S mitfárou Pepíkem Bakou jsme začínali úplně od píky. Ani jeden jsme to neuměli. Hodně jsme trénovali, hodně jsme dřeli. Přineslo to své ovoce. Dařilo se nám. Malé mistrovství až na dvě rozjížďky jsme v roce 1983 vyhráli.“

Na jakém stroji jste vyválčili postup?

„Byla to Jawa s dvouventilovým plochodrážním motorem a obsahem 600, na jaké ostatně závodili všichni v Česku. Motorku, na který jel v roce 1982, jsem „zdědil“ po strejdovi. Motor fungoval pěkně ve spojení s převodovkou Norton. Rám byl Japokra od pana Polívky.“


Hronov 1986: Josef Peták a Richard Tlučhoř                                                    Foto: archiv Josefa Petáka

Po postupu do nejvyšší výkonnostní kategorie u vás jistě zavládla radost, avšak netrvala dlouho...

„Přes zimu jsme hodně makali a stavěli jsme dvě nové sajdkáry. Hned první ostřejší test jsme okusili ve volném závodě na soustředění v Ouběnicích dne 23. 3. 1984. Z mého pohledu dost smolném a nešťastném. Po startu jsme se převrátili a několik sajdkár mě převálcovalo. Přivodil jsem si velký úraz. Celý rok jsem strávil po nemocnicích a po rehabilitacích. Ochrnula mi pravá noha. Sezona pro mě předčasně skončila.“

Po roce ses stihl vrátit. Jak ses ale vyrovnal s „handicapem“?

„Kvůli tomu mému úrazu jsem musel uzpůsobit motorku. Zvolili jsme dvoutaktní Kawasaki 500, která měla rovnou řazení na levou nohu. Znovu jsem se učil a také dřel na fyzičce. Po dlouhém klempírování jsem na tom byl po fyzické stránce hrozně špatně.“


MEZ Ouběnice 1987, zleva: bratři Zatloukalové, Tlučhoř a Peták           Foto: archiv Františka Hejnala

Co spolujezdec? Čekal na tebe?

„Nikoliv, začal jsem s novým, Richardem Tlučhořem. S ním jsem absolvoval celou sezonu 1985. V další se zase vyskytl problém. Richardovi se totiž nepovedly nějaké životní cesty a byl na několik měsíců mimo. Různě jsem potom střídal spolujezdce. Občas mi vypomohl Evžen Kamenár, Vojta Černý, Míra Vybíral nebo Láďa Průcha od Honzy Polívky. No prostě, kdo byl momentálně volný, tak se mnou jel. Nakonec jsem se dohodl s Romanem Švůgrem a osedlali jsme KTM.“

KTM je zahraniční značka. Překvapilo mě, že i přes tvrdou normalizaci u nás jste ji dokázali přivézt...

„Bylo to vždycky tak, že se to domluvilo a přivezla se nějaká ojetina ze Západu.“

Můžeš to upřesnit? To jste přivezli s motorem i celý rám?

„Například do té Kawasaki jsme si to stavěli sami. Rám byl český – Japokra. Vydržela mi do 1986. Potom mi Hans Bruil z Holandska přivezl ojetinu VMC (zahraniční rám) s motorem KTM 530. To byla docela slušná šunka. S ní jsme se potýkali dvě léta.“


Mistři ČSSR 1989: Josef Peták a Josef Přibyl                                                    Foto: archiv Josefa Přibyla

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let přišla Tvoje éra, kdy ses radoval na nejvyšším stupínku a také okusil i MS. S kým se ti to povedlo a na jakém stroji?

„První titul ČSSR jsem udělal s Josefem Přibylem v roce 1989. Vyhráli jsme na Hondě VMC 500 se sériovým motokrosovým motorem. Byl svatý pokoj. Fungovalo to skvěle. Můj druhý a zároveň poslední titul jsem získal v roce 1991 s Emilem Boukalem. Startovali jsme na Zabelu a rámu EML.“

Je známo, že v těchto letech si také přesedlal nezvykle na levostrannou sajdkáru. Co Tě k tomu vedlo a jak těžké bylo si na ni zvyknout?

„Na sezonu 1990 jsem měl málo financí a dostal jsem nabídku na výhodný pronájem levostranné Hondy 530 od kamaráda Eddy Hofmanna ze Švýcarska. Zároveň jsem měnil spolujezdce a s Jirkou Boukalem jsme se učili všechno od nuly, protože vozík na opačné straně je úplně něco jiného. Až do konce kariéry jsem víceméně zůstal u těchto strojů.“


Mistři ČSFR 1991: Josef Peták a Emil Boukal                                                   Foto: archiv Josefa Petáka

Po posledním získaném titulu v roce 1991 s Emilem Boukalem jsi dál zůstával věrný sajdkárkrosu. Jak potom probíhaly sezony v Tvém podání?

„V roce 1992 jsem poprvé v životě vlastnil novou motorku a na sezonu jsme se, myslím, dobře připravili. Hned při prvním závodě MS ve Slovinsku v Orehova Vas na hodně rozbité trati to tam Emila nakoplo a utrhl si vazy v koleni. Zranění se jevilo velmi problematické, jelikož tenkrát to s operacemi nebylo nikterak valné. Sezona pro něj definitivně skončila. Pro mě nastal problém se spolujezdcem. Uvrtal jsem do toho Milana Tašku. Potíž byla v tom, že asi 22 let jezdil na pravostranné sajdkáře. Najednou se to měl naučit na té levé. Bylo to pro něj hrozný. Říkal, že je z toho tak zblblý, že i doma v posteli spí na druhém boku. Nicméně i přes tento handicap jsme se dokázali vrátit do špičky.“


Rally Příbram 1995                                                                                                 Foto: archiv Josefa Petáka

Kdy nastal zlom ve Tvé motokrosové kariéře, že ses rozhodl přejít na závodní auta?

„Na jaře 1993 jsem si při sajdkárách zranil koleno, které jsem léčil asi tři měsíce a mezitím jsem poprvé okusil jízdu v závodním autě. Absolvoval jsem za tu chvíli asi dva nebo tři závody. Jeden se mi povedlo vyhrát a jednou dojet druhý. Přišlo mi, že to závodění s auty je nějaký jednoduchý. Rozhodl jsem se proto zúčastnitncelého Nissan Sunny cupu s Jaromírem Župkou. Jako dva jezdci jsme se střídali na autě a vyhráli jsme. Byla to doba, kdy jsem kombinoval všechno dohromady. Jezdil jsem sajdkáry, okruhy i vrchy. Bylo to hodně hektický. Postupně mi bylo celkem jasný, jakým směrem se budu zaobírat. Na podzim 1994 jsem poprvé okusil Rally Příbram. Tato disciplína zabírala nejvíce času a vyžadovala nejtěžší přípravu. Zároveň mě to oslovilo. Navíc fyzicky jsem byl na tom dost mizerně po všech těch zraněních. Dal jsem přednost rally a od roku 1995 se stala pro mě sportem číslo jedna.“


Enteria Rally Příbram 2012: Josef Peták a Alena Benešová                                              Foto: Marek Felt

Jakým závodem jsi skončil v sajdkárkrosu?

„Poslední jsem jel ve Stříbře v roce 1996. Tehdy se mnou startoval Milan Taška. Ale to už bylo tak, že jsem neměl čas se tomu věnovat naplno. Netrénoval jsem a už to nemělo žádný smysl. Shodou okolností mohl pro mě skončit neštěstím. Po startu jsme se zvrhli a málem mě trefili do páteře. Mohl jsem mít ještě velký úraz. Zahákli jsme se totiž s Joachimem Lieblem a ti nás převrhli. Ležel jsem zase před tím houfem. A kdyby býval Jirka Přibyl s Vojtou Černým neudělal brutální manévr, trefil by mě přímo do zad.“



Vrcholem pro sportovce se většinou stává účast na mistrovství světa. Kdy se Ti povedlo do něj poprvé nakouknout?

„První pokus na MS byl v roce 1988 na Ibize. Startovali jsme s Romanem Švůgrem na KTM VMC. Vyrazili jsme i přesto, že jsem si týden před tím pohmoždil krční páteř na kontrolním závodě v Karlíně.“


Hronov 1988: Josef Peták a Roman Švůger                                                      Foto: archiv Josefa Petáka

Jak na první start vzpomínáš? Kvalifikovali jste se do hlavního závodu?

„Ihned se mi vybavuje taková kuriozita. Celou dráhu totiž postavili na bývalém hipodromu, takže na absolutní placce. Čítala 25 umělých a úplně nesmyslných skoků a rolet. Byla to v podstatě superkrosová trať pro sóla. A oni na to pustili mistrovství světa sajdkár. Otřesný zážitek. Motorky jsme si tam všichni natáhli, protože po nesmyslném skoku ve velké rychlosti vylítla a dopadala na placku. Vidlice jsem si ohnul, že to motorku natáhlo o 12 cm. Nechtěla se mi ani vejít do auta. Ke všemu jsme se ani nekvalifikovali. Navíc jsem si tam obnovil zranění toho krku. Odjížděl jsem odtamtud v chomoutu. Bylo to hrozný.“


Slavnostní nástup při Mistrovství světa sajdkár v Ouběnicích 1991        Foto: archiv Josefa Novotného

Když si promítneš své reprezentování ve světě, zúčastnili jste se někdy celého seriálu?

„Celý jsme to nejeli nikdy, protože jsme na to neměli peníze. Cestovalo se tam, kam jsme dosáhli finančně. Můj nejúspěšnější ročník byl 1991, kdy jsme s Emilem Boukalem objeli hodně mezinárodních závodů. Občas jsme i čuchli k nějakým lepším výsledkům. Co si vzpomínám, v letech 1990 až 1992 jsme v MS startovali v Německu v Rudersbergu, v Reutlingenu, ve Strassbesenbachu, ve Švýcarsku v Rothenturmu a Frauenfeldu, pak ve Francii dva závody MS a podívali jsme se i do Finska a Slovinska.“



Konec první části rozhovoru se závodníkem Josefem Petákem... Ve druhé části se můžete těšit na veselé historky z cestování, nejsilnější zážitek, názor na dnešní sajdkárkros či co chystá do budoucna...



(joh)

Foto: Zdeněk Růžička, Marek Felt, archiv Josefa Petáka, archiv Františka Hejnala, archiv Josefa Přibyla a archiv Josefa Novotného

18. 1. 2013