V poslední části jsme se zaměřili na jeho závěr v sajdkárkrosu a přechod do automobilového sportu. Prozradil nám své nejsilnější i nejotřesnější zážitky ze závodů, svůj názor na současný sajdkárkros, ale také to, co plánuje na příští sezonu a co by chtěl ještě stihnout.



Minule jsme skončili Tvojí účastí na MS sajdkár, proto bych navázal. Jakého nejlepšího výsledku jste dosáhli na mezinárodním poli?

„Co se týče MS, paradoxem bylo, že vždycky když jsme byli v té rozjížďce na bodech, buď jsme měli havárii nebo technickou poruchu. Víceméně bodů jsme měli minimálně. Jezdili jsme průměrně mezi 12. až 20. místem.“

V čem spatřuješ kámen úrazu, že se české posádky neprosadily v mezinárodní konkurenci?

„Měli jsme to o dost těžší, protože motorky jsme většinou zdědili po někom. Chyběly peníze. Obrovskou roli hrálo pérování a motory. V té době byl velký boom těch přestavovaných motorů Honda a Kawasaki. Navíc takový Timmermans (mistr světa 1991 a 1992) měl šest nabouchaných motorů na sezonu a absolvoval s nimi až 30 závodů. My jsme jeli stejný počet, ale motor jsme vlastnili jeden. Dojížděli jsme ten materiál na doraz.“

                                     

Zažil jsi během své závodní kariéry nějaký silný moment, který se ti hodně vryl do paměti?

„Ano. Byl to poslední závod sezony v roce 1983. Je to jeden z mých srdečních a nejcennějších momentů. V tom roce jsem totiž získal malý titul a velký získal můj strýc Jarda Peták. Úplně poslední závod sezony se pak jel v Ouběnicích jako společný. Byl to volný závod. Jarda ho vyhrál. Poprvé startoval na Kawasaki za Kawasaki Umbach. Byl to pro něj první start s novým spolujezdcem Jürgenem Jonassem. Oproti tomu já s Pepíkem Bakou jsme obsadili druhé místo. Byl to pro mě jeden z nejlepších závodů, protože jsem přestupoval z malého mistrovství do velkého a Jarda tady končil. Byl to jeho poslední závod v Čechách.“

                                     
                                      Ilustrační foto z MS sajdkár v Kramolíně

„Pak mám obrovský zážitek spojený se svým posledním věncem. Třináct měsíců jsem neseděl na sajdkáře a v sobotu večer jsem se rozhodl, že druhý den budeme startovat v Jiníně. Vytáhl jsem ze stodoly sajdkáru. Nafoukal kola u vozíku. Ráno jsme koupili licenci. Závod jsme s Milanem Taškou dokázali vyhrát (1. místo Jinín 5. 5. 1996). To bylo něco neuvěřitelného!“

A naopak otřesný zážitek, na který bys chtěl zapomenout?

„Asi na ten, který mi otočil spoustu životních věcí i kariéru. Těžké zranění jsem si přivodil v začátku sezony 1984 v Ouběnicích dne 23. 3. Odstartoval jsem první ještě s jednou posádkou, se kterou jsem se vzápětí srazil. Čtyři sajdkáry mě pak přejely. Měl jsem rozlámanou kyčel, přeražený nos, vyhozené rameno a nějak nabouranou krční páteř. A vlastně i tu nohu… Od té doby jsem měl ochrnutou nohu a v dnešní době mám endoprotézu. No, jinak mě to závodění stálo dvacet zlomenin. Poslední dvě zlomeniny byly při rally, takže osmnáct bylo ze sajdkár a z motokrosu.“



Dřív se také hojně pěstoval klubismus. Členové i z řad závodníků se o svůj klub s nadšením starali a žili jím. Vypěstovali si k němu velmi vřelý vztah. Jak to bylo u tebe? Ve kterém klubu jsi strávil nejvíce let?

„V AMK Ouběnice. Za něj jsem startoval od roku 1976 až do roku 1989. Pak jsem dva roky startoval pod Asanačním kafilérickým podnikem Žilina - Mojšova Lůčka ze Slovenska. Zbytek kariéry v sajdkárkrosu jsem byl členem AMK Nepomuk. K té reprezentaci Slovenska se váže i zajímavá story. Aby se tenkrát udrželo federální mistrovství Československa, byla podmínka, že tři posádky musejí být ze Slovenska. Potíž nastala v tom, že se tam vyskytly jen dvě. Já jsem je proto doplnil. Tím se zachoval velký mistrák jako federál.“


Ouběnická ekipa                                                                                                     Foto: archiv Josefa Přibyla

Nejvíce let jsi strávil v ouběnickém klubu. Jak na to období vzpomínáš a co se Ti vybaví?

„Vybaví se mi neskutečná a neúnavná práce Františka Hejnala. Osobně jsem mu strašně vděčný, protože on a mnoho pracovitých lidí kolem něj vykonali pro ten sport a i pro jezdce svého klubu velmi mnoho. Nesmírně si toho vážím, protože to byl můj start do motoristického světa. S odstupem času mi to dochází čím dál více. Bylo to fantastické období. Franta Hejnal a potažmo klub Ouběnice byl obrovský motor pro toho, kdo to bral vážně. V tom klubu jsme se účastnili například příprav tratí i těch velkých závodů. Nasazení a obětavost lidí byla fantastická. Vzpomínám na to působení v ouběnickém klubu velice kladně. Strašně nám to moc dalo a hodně jsme se naučili. V té době byla obrovská konkurence a rivalita. Byla i tady uvnitř toho klubu. Myslím si, že nás to všechny hrozně moc postrčilo. To prvotní nakopnutí bylo prostě perfektní a za to jsem vděčný!“



Po konci aktivní kariéry si někteří jezdci dělají pořád choutky zase se vrátit na závodní kolbiště. V dnešní době se jim naskýtá ojedinělá šance ve veteránech. Jak je to u Tebe? Uvidíme Tě ještě mezi sajdkárkrosovými veterány?

„Ano, minulý rok jsem se pár závodů zúčastnil (MS Kramolín a MMČR v Mohelnici a v Březové nad Svitavou). Předtím jsem si jeden závod zkusil s Evženem Kamenárem. Bylo to v roce 2004 v německém Strassbesenbach. Moc se nám to líbilo, i když jsem to fyzicky nezvládal. Bylo tam hrozný horko. Trápili jsme se tam. I přesto jsme v jedné rozjížďce dojeli desátý a ve druhé dvanáctí. Startovalo nás tam 28 sajdkár. Obrovský zážitek. Nyní mi udělalo velkou radost, že se podařilo zorganizovat závod veteránů se zahraniční účastí při MS v Kramolíně. Zajištění bylo na mně. Osobně jsem to domlouval se Švýcary Hansi Bächtoldem, Huwyllerem, Huberem, s několika Němci a dalšími. Přijelo i sedm nebo osm českých posádek.“

                                                 Trénink před MS v Kramolíně 10. 6.  2012
     


V sidecarcross-classic vytvořil Josef Peták neohroženou a úspěšnou dvojku s Petrem Lundákem. Vyhráli jak ve vloženém závodě při MS v Kramolíně, tak i v Mohelnici a v Březové nad Svitavou.

Na jakém stroji jsi brázdil českou kotlinu?

„Celá léta jsem věděl, že v Německu stojí u pana Umbacha dochovaná v perfektní kondici Kawasaki, na které Jarda končil svoji kariéru. Je to dvouválcová Kawasaki obsah 1000. Nyní má ubraný výkon na 95 koní, aby to chvíli vydržela. Jinak v té top verzi měla 118 koní. Jak jsem postupně stárnul, toužil jsem po ní více a více. S panem Umbachem jsme se nakonec dohodli a získal jsem ji.“



Již máš něco za sebou a zajisté sleduješ i současný sajdkárkrosový kolotoč. Mohli jsme Tě několikrát vidět na závodech v roli diváka. Jaký vidíš rozdíl mezi sajdkárkrosem dnes a z Tvého působení?

„Ten sport se vyvíjí komplexně celý. Samozřejmě jede se rychleji, protože se vše zdokonalilo. Mají daleko výkonnější motory a sajdkáry jsou ovladatelnější. Váha dnešních strojů je nižší než byla tenkrát, perfektně pérují i brzdí. Kdo chce uspět, musí být maximálně připravený. Je to zároveň o fyzické přípravě a také o vyježděnosti posádek. Díky posunu sólo motokrosu se hodně změnily tratě. Jsou více umělé než přírodní. Skládají se z mnoha umělých skoků. Jak je těch motorek hodně, jsou silnější a vyrovnanější, tak ty tratě se víc rozbíjej. A celkově to pokročilo, že je to víc vyrovnanější. Při tom zrychlení mi připadá, že ty tratě na MS jsou moc uzký a nevhodný na předjíždění. Bohužel takový je trend a takhle to dnes FIM řídí. Proto se těším na trať, jakou je Kramolín. Je dostatečně široká, rychlá, bezvadná. Myslím, že to bude obrovský zážitek pro jezdce i pro diváky.“



V čem ještě vidíš rozdíl?

„Dneska je vše víc o penězích, než to bylo dřív. Obsáhnout celý seriál mistrovství světa je velmi finančně i časově náročné. Jen táhnout se na východ do složitějších a vzdálených zemí není jednoduché. Posádky samozřejmě chtějí startovat i ve svých domácích šampionátech. Skloubit to finančně a nezranit se, protože ti kluci startují pomalu každý týden, to musí být opravdu strašná řehole. I když já mám rekord 34 závodů v sezoně.“

Máš nějakou veselou příhodu z cestovaní či ze závodů?

„No tak zážitků fajnových i krušných se mi nahromadilo hrozně moc. Teď si zrovna nevzpomínám na něco extrovního. Například tehdejší cestování v Avii bylo šílený a naše přesuny groteska.“



Nevzpomeneš si přeci jenom na něco konkrétního?

„Černý zážitek se mi stal v Portugalsku, kdy nám praskla poloosa na Avii. Kuriozitou bylo, že jsme měli plnou válendu náhradních dílů, ale vždycky odešlo to, co jsme neměli. Hledali jsme různě po šroťácích, jestli se někde něco neválí. Avie byla totiž z francouzského Saviemu. Jinak těch perliček, že se muselo furt něco opravovat, bylo spousta. Namátkou si vzpomínám, jak jsme se naloďovali na trajekt ve Stockholmu. Když jsem měl najet na loď, startér cvakal, ale motorem neotočil. Za dvacet minut odplouvala loď. Startér jsem v rychlosti vyměnil za dvanáct minut a ještě jsem se stihnul dostat do lodi. Prekérek i krásných zážitků bylo mraky.“



V poslední otázce se Tě zeptám, jaké spřádáš plány na rok 2013? Čeho by ses chtěl zúčastnit?

„Takže hned 1. 1. 2013 nastupuji do Motola na reoperaci kyčle a tím pádem mám daný program do konce března. O víkendu 6. 4. 2013 se jede první rallysprint, kde bych nechtěl chybět. Pak se zúčastním celého seriálu MMČR v rally, které ještě doplním několika sprinty. Podle zdravotního stavu bych se rád zúčastnil závodu veteránů sajdkár při MS v Kramolíně společně s Petrem Lundákem. Podle možností bychom se rádi svezli i na různých dalších závodech.“




Pepo, děkuji Ti za poskytnutí rozhovoru a za Tvůj čas. Přeji Ti úspěšnou reoperaci, následnou rehabilitaci a ať se Ti povede brzký návrat na závodní dráhu! Nejen na ní mnoho štěstí!



(joh)
Foto: Zdeněk Růžička, Radim Kubala, Josef Hejnal, archiv Josefa Přibyla a archiv Františka Hejnala

20. 1. 2013