Dozvěděl jsem se o tom jen střípky, co to vlastně je, ale nikdy jsem to na vlastní kůži nezažil, až nyní. Jednoho dne jsem se zase po telefonu bavil se sajdkáristama o jejich přípravě na sezonu a padlo to prokleté slovo SPINNING. Po chvíli hecování mi zvědavost nedala a šel jsem to rovnou na vlastní kůži  vyzkoušet.



Říkal jsem si, co na tom může být? Rozhýbaný z posilovny jsem už po Vánocích trochu byl, takže by pro mě nějaký spinning neměl být až tak velký problém. Ve svých necelých 40 letech jsem se proto rozhodl jít do toho. Nečekal jsem ale, jaká to bude vojna!

Přišel den D. Po příchodu na místo určení jsem si vše důkladně prohlížel a seznamoval se s novým prostředím. V menším sále bylo postaveno deset šlapacích kol, ale jiných než v posilovnách, žádné budíky, displeje, jen dvě velké šlapky. Sedačka se dala posouvat dopředu i dozadu a to samé řidítka.



Vlastně řidítka to ani nebyly. Uprostřed hranaté trubky vyčnívaly dva ohnuté „klacky“, které byly protaženy něčím, co se dá dobře držet všemi směry. Pod nimi bylo jen pohyblivé kolečko pro snížení či zvýšení obtížnosti šlapání podle znaménka plus nebo mínus. O sedačce se ani zmiňovat nebudu, to až později. Kolo sedělo na speciální protiskluzové podložce s nádechem červené barvy. Proč asi červená? To jsem pochopil později.





Vpředu stálo kolo instruktora a vedle něho něco, co zdánlivě připomínalo aparaturu na diskotéku.

Po seznámení se strojem se porozhlížím kolem sebe. Ač byla neděle dopoledne, bylo plno. Se mnou a s mými kamarády jsem tam mohl vidět dvě mladé slečny, které měly asi tak kolem 25 let a v pase 50 cm, a dále tam sedělo ještě nějaké to mládí. Mezi nimi se objevila starší paní, snad mi to oslovení odpustí, ale měla už více roků než já, ale v pase také neměla víc jak 50 cm. To už se mi začalo zdát divné. Asi to nebude nic pro cvalíky, pomyslel jsem si.

Nabyt nadšením a mladickou nerozvážností jsem si ještě nasadil špunty do uší, abych si při šlapaní poslouchal klidnou muziku. Kamarádi mě posadili s úsměvem na tváři do první řady a věděli proč.
„Bude divadlo,” těšili se.



Ještě než dorazil instruktor, všichni začali šlapat, ale jak šlapat, jako když vás honí policajt, kterému jste něco provedli. Já se nenechal rozhodit a svoje staré - mladé tělo začal rozhýbávat protahovacími cviky, aby mi někde nepřeskočilo. O tom jsem v zápětí začal pochybovat, asi mi skutečně přeskočilo.

Když se objevil instruktor, k mému údivu to nebyla žena, ale přišel chlap.

Myslíte, že to bylo vyžlátko jako ty děvčátka na kolech? Vůbec, týpek kolem 35 let, nohy samý sval a ruce silné jak moje noha a břicho dvakrát tak větší, než-li já. Potkat ho na ulici a říkat mi, že cvičí spinning, neuvěřím. Jenže chyba, velmi rychle mě přesvědčil o opaku.

(Pro upřesnění: článek vznikl na začátku roku 2012 a výše zmíněný instruktor výrazně shodil na váze. Je pro nás ještě větší motivací - pozn. redakce.)

Po nastartování aparatury začínám šlapat, alespoň já, ostatní už byli rozjetí. Když už jsem si myslel, že muzika již hraje hlasitě, přišlo po prvních pěti minutách zesílení asi na 120 decibel, že o nějakém povídání s kolegou nemohla být řeč.

Rozešlap probíhal stylem, řekl bych, sprintu. Snažím se tedy držet tempa instruktora a jet jako drak. Když mě seznamoval s kolem, ještě mi vysvětlil povely, které nám bude dávat a my budeme podle toho šlapat.

Do disko rytmu rychlostí 150bpm začal přes celý ten kravál bez jakéhokoliv mikrofonu křičet povely.



V tu chvíli jsem mohl na nějaké šlapání v sedě zapomenout. Raketové tempo se snažím udržet ve stupačkách asi 15 minut. A pak to přišlo. Stařecké tělo se ozvalo. I přes sebevětší snažení pravidelně a dostatečně dýchat se ozval žaludek. Nedávám na sobě nic znát a pomalu zvolňuji tempo, ale jak nastal povel sednout, problémy se stupňovaly.

Začal jsem červenat, upadat do mdlob a břicho kopalo stále více.

V duchu jsem si říkal: „Přece se tady nepozvracím, vždyť nemám co?! Jsem tady skoro nalačno!“ Nepřestávalo to ale, nezbývalo mi než potupně slézt z kola a jít na toaletu.

Po pěti minutách, kdy jsem se rozdýchával, se vracím zpátky. Na chodbě potkávám instruktora, který se šel pro jistotu podívat, zda ještě žiju.

Vysvětlil mi, že jako začátečník, když nebudu stíhat, ať si sednu a šlapu vsedě.

Se sklopenou hlavou a sníženým sebevědomím jsem se vrátil zpět na kolo a po oku pozoroval okolí. Ze všech už tekl pot, ale drželi, zaťal jsem zuby a šlapal dále.

Znovu přišel hlasitý povel do stupaček a s ním i zesílení hudby. Za rytmu Petra Jandy a Petry Janů a jejich písně „Jedeme dál“ jsem uháněl jak zběsilý. Tempo nepolevovalo. Následovali „Kabáti“ a takto to trvalo 50 minut. To už ze mě pěkně lilo, jak po 2 kolech na sajdkárkrosovém vozíku.

Posledních 10 minut jsem odpočítával snad po půl sekundě a ty se zdály nekonečné. Naproti mně v koutě svítila lampa, která měnila barvy. Chvílemi jsem nevěděl, zda je to normální nebo už jsem tak hotový, že se mi to mění samo... To už jsem pak nezjistil.

           

Na začátku jsem si všiml, že instruktor dával ručník na řidítka. Ale proč? Když už z vás teče takovým způsobem, že to nestíháte utírat, necháte to kapat jenom do něj a nemusíte pak po sobě na zemi vytírat. Další výhodu to mělo, že nárazy nebyly tak tvrdé, když se při totálním vyčerpání člověk předkláněl, až si dával zuby a obličejem o řidítka.

Závěrečná desetiminutovka byla v rytmu instrumentálního techna a na poslední tři minuty instruktor zařval: „Máme tady závěr, jedeme sprint!“  To už jsem neakceptoval. I když jsem se snažil ze všech sil, na sprint to doopravdy nevypadalo. Já sice myslel, že sprintuji, ale nohy říkaly něco jiného. Pohybovaly se ve stylu valčíku.

Po skončení závodu následovalo krátké protažení všech svalových partií za popěvku Káji Gotta a písně „Být stále mlád“. Pak následovalo uklízení po sobě a cesta domů.



V autě se moji kamarádi přiznali, že dneska to nebylo ono, že se vůbec neunavili. Na moji poznámku, že takhle na mě naposled řvali na vojně, jen odvětili: „Počkej až půjdeš s námi, kam chodíme pravidelně. Tam řve ještě hlasitěji a celou dobu jízdy!“ Jsem zvědavý, co mě čeká příště. Stále si nedokážu představit, že by to mělo byt ještě drsnější!

Závěrem mohu jenom říci, že „závod“ jsem nakonec dojel do cíle. Sice jsem pět minut strávil na toaletě, ale přežil jsem. Největší zátěž jsem stejně zažil na sajdkárkrosovém vozíku, kde jsem se po dojetí kvalifikace nebyl schopen 10 minut hýbat, a to mi bylo 18 let!

Rada na závěr pro ty, co to chtějí také zkusit, zní: Ničeho se nebojte! Když neuděláte chybu jako já, že půjdete cvičit nalačno, dá se to vydržet. Rozhodně bych na to ale bez předešlé fyzické přípravy nešel. Spinning je totiž vytrvalostní závod ve vysokém tempu po dobu nejméně jedné hodiny.


Připravuji další článek, ve kterém se budu věnovat „Kruhovému tréninku“. Můžete se opět těšit na mé zábavné seznámení s ním!


Text a foto: Zdeněk Růžička (zr)

21. 2. 2013