Ellie Reed (dále E. R.): Chad se přistěhoval do města, ze kterého pocházím v době, kdy začal studovat tamější střední školu. Měli jsme společné přátele, se kterými jsme se poflakovali. Chad býval často na závodech, takže toho společného času zase tolik nebylo. Ale jednou, když měl zlomenou nohu, jsme se znovu potkali a dali se dohromady na šestnáctých narozeninách našeho kamaráda. Za normálních okolností by byl někde na závodech, ale protože se zranil, mohl si odskočit na jeho oslavu. V této době končil studium na střední škole, takže jsme si v průběhu toho večera jen tak povídali o jeho zlomené noze.
 

K: Takže říkáš, že Tě sbalil na tzv. klišé "holky na pofoukání rány"? 

E. R.: Ano, je to tak. Vlastně je to celé taková zábavná historka. Byli jsme na party, dali jsme si pár drinků a tak. Nebyla jsem opilá, to opravdu ne. Nabyla jsem trochu sebevědomí a řekla jsem si: "No tak, je nám šestnáct." Přišla jsem k němu a řekla: "Až budu připravená mít děti, tak se vrátím za tebou, protože chci, aby měly moje děti stejně modré oči jako Ty." Jestli jste měli někdy šanci podívat se Chadovi do očí, pak jste si všimli, že jsou opravdu krásné. 

K: To si zapamatuji... 

E. R.: Jsem si vědoma toho, že přesně tohle chtějí chlapi slyšet. Ale na druhou stranu on má opravdu krásně modré oči. Neměla jsem v úmyslu ho sbalit, jen jsem chtěla, aby moje děti měly stejné oči jako on. Až později v noci jsme se poprvé políbili. A od té doby jsme pořád spolu. 

K: To zní skoro jako jeden z nejúžasnějších příběhů, který jsem kdy slyšel. Vám, lidi, bylo šestnáct. Takže o rok či dva později dostal Chad nabídku jít závodit do Evropy... 

E. R.: Dali jsme se dohromady v srpnu, kdy nám bylo šestnáct. Chad se v lednu vrátil po zranění zpět a pokračoval v závodění. Do Evropy se dostal v roce 2001. V roce 2000 jsem trávila svůj poslední rok na střední škole. Byla jsem hodně zaneprázdněná přípravami na závěrečné zkoušky a Chad odletěl na Motokros národů, kde si ho všiml evropský Kawasaki tým. Když jsem Chada tenkrát potkala, tak říkal, že jednou bude závodit v Americe. Tvrdil to i v dalších letech a byla to pro něj priorita. Takže jsem to věděla a brala na vědomí, že bude vždycky všechno o tom, že jednou bude závodit v Americe a já se stanu učitelkou ve školce nebo budu dělat cokoliv jiného. 
 

Jenže tou dobou jsme spolu začali trávit stále více a více času, až se mě pak Chad zeptal, jestli s ním do té Evropy nechci odjet. Vzali mě na univerzitu, ale tohle pro jeho rodinu znamenalo opravdu hodně. Pro osmnáctiletého závodníka to bylo opravdu velké rozhodnutí, které učinil, když chtěl odjet s přitelkyní do Evropy, zvlášť když vůči tomu jeho rodina nezaujala zrovna pozitivní postoj. Ale stalo se. Sbalili jsme si pár zavazadel a následovali sen bez záchytného bodu. Byly jsme děti. A když se na to podívám zpětně, pořád nemůžu uvěřit, že jsme to udělali. Bylo to hodně divoké období. 

K: O tom, že jste spolu odjeli do Evropy jsem četl i v jiných rozhovorech s Chadem, ale co si tedy o tom všem mysleli vaši rodiče?

 

E. R.: Jeho rodiče zaujali vůči tomuto nápadu vyloženě nenávistný postoj. Nechtěli, abych s ním odjela, a tak se pokoušeli udělat všechno, jen aby Chad odjel sám a nebral mě s sebou. Celou dobu jsem si říkala: "Ježíš, oni mě nesnášejí." Ale nyní máme samozřejmě dobré vztahy. Jako rodič teď chápu, jak se asi cítili. "Objevila se ta holka a pro něj je středobodem vesmíru." Ale v našich hlavách hrálo spíš něco jako: "Dah dah dah, jsme zamilovaní a chystáme se prorazit ve světě." Když je vám osmnáct, myslíte si, že víte všechno nejlíp. Ale Chad byl v tomto velmi neústupný. Prostě mě vzal s sebou a bylo to. Nezajímalo ho, jestli s tím rodiče souhlasí nebo ne. Pro tak mladého kluka to bylo opravdu velké rozhodnutí. 

 

Pocházím ze čtyř dětí a oba jsme z rodin, kde se opravdu tvrdě pracovalo. moje matka je učitelka a otec horník, který se věnoval hodně sportu a cestoval jako hráč rugby. Když byl mladý, žil rok v Anglii. A vždycky říkal: "Měl jsem tu příležitost dělat něco báječného. Jdi, užij si to a zvládni to!" Miloval a respektoval Chada a nás jako pár, i když jsme byli velmi mladí. Moje máma nás taky hodně podporovala, i když ji ničilo, že jedno z jejích dětí opouští hnízdo. Teď si to jako rodič nedokážu představit. Ale měli jsme plnou podporu mých rodičů. Na rok jsem přerušila univerzitu, takže jsem měla i záložní plán pro všechny případy. Nikdy jsme spolu s Chadem předtím nežili, takže jsme netušili, jestli to bude fungovat nebo ne. 

 

Odjeli jsme do Itálie na testování. Žili jsme spolu v podstatě v zadní části kamionu asi dva týdny a já jsem začala pochybovat a pořád jsem přemýšlela o tom, do čeho jsem se to namočila. Byla jsem strašně osamělá a nudila jsem se. Neměli jsme mobilní telefony a nikoho jsem neznala. Potřebovala jsem sama sebe udržet v pohotovosti, jinak bych se zbláznila. A tak jsem se pustila do učení se toho všeho kolem motokrosu.

K:  Co jsi ještě dělala, aby ses nenudila?

 

E. R.: Procházela jsem s Chadem trať. Dělali jsme vše společně, bylo to jen o nás. Společně jsme vařili, chodili po trati.. Vše, na co si jen vzpomeneš, jsme dělali společně. V jistém slova smyslu to bylo úžasné. Vytvořili jsme pevné základy nejen pro Chadovo závodění, ale také pro náš vztah. Poznávali jsme se skrz naskrz a věděli jsme, že buď nás to zocelí a spojí nebo zlomí. Buď se budeme milovat nebo nenávidět. 

 

Byla jsem ochotná naučit se cokoliv, abych mohla být nejvíc zapojená a platná v týmu. Chodila jsem v týmovém oblečení, pohybovala jsem se v pitlane apod. To bylo to, co jsme dělaly my všechny - manželky nebo přítelkyně. Byly jsme opravdu členkami týmů. Naučila jsem se mnoho. Také Chada se mi díky tomu podařilo poznat lépe, což pro mě bylo velmi důležité, neboť někdy musíš být jezdcův kompas. Nemůžeš mu pořád dokola jen vykládat: "Oh, jsi nejúžasnější." S rychlým úspěchem přichází taky spousta příznivců a ne vždycky je to dobře a všichni jsou opravdoví. 

 

K: Můžeš mi říct, jestli někdy nastaly časy, kdy jsi Chadovi řekla: "Vzchop se a dej se do pořádku!"? 

 

E. R.: Ale ano, byla jsem zvědavá, do jaké hloubky budeš chtít zajít v tomto rozhovoru. Byla tady spousta takových chvil. Jako první příklad bych uvedla, když jsme byli ve druhém kole v Evropě. Chad se několikrát uhodil do hlavy a byl značně rozhozený. Vrátil se zpátky do našeho malého pojízdného domu a naříkal nějak takto: "Nedokážu to, nejsem dost dobrý..." a bla bla bla. Řekla jsem mu: "Není to pravda, proto jsme tady a nakonec to společně zvládneme. Nezajímá mě, kdo jsou ti lidi a co si myslí." Řekla jsem mu, že má jít tam ven a vyhrát. Nedala jsem mu příležitost zůstat sedět a utápět se v sebelítosti. A hned další víkend na to se předvedl, skončil třetí a věci se daly do pohybu. 

 

Ale byla tady spousta dalších takových okamžiků. Kolikrát jsme skončili na druhém místě v šampionátu? Je opravdu velmi těžké se přes to přenést, protože někdy je vítězství tak blízko, že ho v podstatě můžete ochutnat, ale nedosáhnete na něj. A on závodí stále proti těm nejlepším. 

K: Co se kdy narodili ..

 

E. R: To jsem říct nechtěla. 

 

K:  Hodně lidí by souhlasilo s tímto tvrzením. Protože když závodíš ve stejný čas s Ricky Carmichaelem...

 

E. R.:  Jen si zkus představit, kolikrát jsme po závodě seděli a vedli dlouhou diskuzi na toto téma. Ale podstatou je, že je velmi jednoduché nechat se unést emocemi závodů. Musíš si umět říct stop, udělat krok zpět a zkusit to znovu. 

 

K: Jsem takový beznadějný romantik ze staré školy. Vždycky jsem obdivoval, jak Tě dokáže skvěle Chad vyzdvihnout, když skončí na pódiu a nikdy na tebe nezapomene. Prostě jsi součástí každé jeho děkovné řeči. Máte dvě děti. Jak se Tvoje role změnila v porovnání s dobou před pěti nebo šesti lety?

 

E. R.: Je to velký posun a skok od přípravy Chadových brýlí v Evropě k výměně plenek a všemu, co teď dělám. Máme vlastní tým lidí, který zvládá vše, co Chad potřebuje mít hotové na závod. A tak se můžu naplno věnovat roli matky dětí a on si nemusí dělat starosti, jestli jsme v pořádku. Jsem silná žena, takže když je přes víkend pryč, ví, že jsme OK. Takže tohle je má oběť. V posledních letech probíhají naše výročí tak, že Chad neustále telefonuje. Ale tuhle cestu jsem si vybrala a je to způsob, jak mu můžu pomoct, když to toleruji a podporuji ho. 

K: Asi Ti již několik let neunikají mylné představy ze strany fanoušků, kteří nahlížejí povrchně na manželky a přítelkyně riderů. Co Tě z nich dokáže nejvíc rozčílit? 

 

E. R.: Mám na to hned několik pohledů a vlastní názor. Myslím si , že lidi neradi vidí ženu v tomto převážně mužském sportu. Zvlášť když se jedná o manželku jezdce. A spousta z nich si pomýšlí: "Co o tom sakra zrovna ona může vědět?" Velmi těžko se získává respekt týmových manažerů. To jsem si uvědomovala ve chvíli, kdy se mnou chtěl Chad mluvit a já jsem slyšela: "Koho zajímá, co si zrovna ona myslí?" Jasně, v našem prostředí se objevují "ty holky", které trochu kazí pověst, ale z velké části si myslím, že mají kluci opravdu solidní ženy, které při nich stojí. Je hodně důležité, aby lidé věděli, že tohle není jen o oslnivém životě. Spousta žen je krásných, jsou o víkendech dokonale oblečené, ale nemyslete si, že jsou hloupé jen proto, že vypadají jako "trofeje". 

 

Netvrdím, že si to lidi myslí třeba o mně. V tomto sportu se kolem riderů pohybuje velká spousta krásných žen. Ale každá z nich si zaslouží trochu uznání, protože za oponou toho být vdaná za sportovce, to může být kolikrát hodně drsné. Sportovci jsou většinou dost sobečtí a v jistém slova smyslu to tak prostě i musí být. Myslím si, že by fanoušci motokrosu měli více respektovat přítelkyně a ženy jezdců za to, co dělají pro své muže. A kvůli té lásce, kterou jim dávají. A neměli by uvažovat jen tak, že jsou s nimi pouze kvůli penězům. 

 

Autor originálu: Klinton Silvey

Zdroj: www.pulpmx.com

Foto: Carey Spencer/Google

 

Připravily: Kaija Pieni / Luca Havlíčková

 

23. 2. 2013