19. 7. 2013, pátek

Dojíždíme společně do Ulgii, což je první městečko na trase a na dalších 250 km do Khovdu zase poslední. Tankujeme. Ukrajincům Dněpr žere 11 litrů. Tolik mi doma nebral ani „polnoprivodnyj MT16“, tedy Dněpr s oběma hnanými zadními koly, který jsem několik let sedlal. Petr se ze zoufalství, že motor ve výškách netáhne, do všeho tak dlouho a ustavičně vrtal, až si myslím, že to celý úplně dojebal. Tam nahoře v těch výškách UL letadel netáhne žádný motor, ale ochuzením karburace se dá leccos odladit. Jawa je trochu dýchavičná, ale ve vyšších otáčkách jede uspokojivě a žere do 4 litrů!!! Pravda, to číslo mě už začíná trochu znepokojovat, a tak to při tankování raději trochu přimáznu.

Také měníme peníze. Za 300 euro a 1100 zbylých rublů mám v kapse 560 000 tugriků. Benzín tu stojí pod 2000 t, což je přes euro. To není málo na místní poměry, ani na naše, ale jak jsem psal – motorka žere málo, takže se neznepokojuji. Potkáváme skupinku Rusů s lehkými endury – mění u jedné z motorek přední duši. Na tom ostrém kamení je s podivem, že sériové mitasky nemají žádnou újmu. Gumy na Dněpru jsou totiž samý šlic.

Vydáváme se na další cestu a netušíme, že máme před sebou poslední společné kilometry (ovšem než jsem dopsal tenhle kus deníku, bylo všechno jinak, o tom ale později, přepisovat už to nebudu). Za městem nás opět dezinfikují, ale tentokrát za to už nechtějí žádné peníze, což mě velice udivuje! Cest jedním směrem vede hned několik a do toho se buduje nová silnice s náspem, na které už místy leží krásný asfalt. Občas se mi povede s Jawou vyhoupnout nahoru a pak upaluji jako král a svrchu shlížím na natřásající se sajdu. Dněpr se sem totiž nevysápe. Mongolové přirozeně nechtějí, aby jim lidi jezdili po nedodělané silnici, a tak je tam, kde násep nemá patřičnou „obrannou“ výšku, podél vyhrabána strouha bagrem a sem tam je přes cestu vysypáno pár náklaďáků hlíny.

Když se jede terénem, nechceme přirozeně žrát prach jeden od druhého, a tak zpravidla jedeme každý vlastní pistou s očním kontaktem. Ten se ale před vesnicí Tolbo ztrácí. Naposledy zahlédnu, jak se Ukrajinci vrací v protisměru, ale nikdo z nich nemává ani jinak negestikuluje. Mám za to, že hledají lepší cestu za náspem. Já mezitím musím z náspu dolů na druhou stranu, přičemž se mi povede pěkný odpíchnutý ridberger, takže mám plné ruce práce se zvedáním. První šrámy.

Když znovu vyjedu, nikde je nevidím. Vracím se, čekám, popojedu na kopec a zase čekám. Nic. Jakoby je sežral olgoj chorchoj… Jedu chvíli sám s tím, že je třeba doženu, jsou-li přede mnou. Opět nic. Ptám se místních, ale nikdo mi nerozumí, jen přiblble kývou hlavou a usmívají se jak obsluha v čínské restauraci. Ještě jednou čekám a pak jim píšu na telefon sms. Nic. V Ulgii si koupili mongolskou simku, takže starou ruskou maj asi v kapse a nové číslo neznám. Smiřuji se s tím, že právě tam, kde jsme si měli být nejvíce nápomocni, pojedeme zase každý sám, a stoupám od Tolba do prvního průsmyku Buraatyn Davaa. Cestou zjišťuji, že mi spadla spodní nohavice řetězového krytu z předního deklu pastorku, a tak zastavuji a dělám opravu. Přijede dvojka mlaďasů na Iži. Opět nemluví jinak než pozpátku. Okukují motorku i mě, jak montuju a balím. Šeptají si.

„Na co si šeptáte, volové, já vám stejně nerozumím,“ říkám jim česky. Něčemu se zasmějí. Nemám příjemný pocit. Fiskarsku, kterou mají na dosah dávám na druhou stranu k mojí pravačce a levačkou v kapse bundy nahmatám gaser. Sorry kluci, ale já musím počítat se vším. Nepřijel jsem sem s tím, abych se od vás tady v tý pustině nechal majznout po palici pro pár drobnejch.

Jenže kluci se nakonec ukazují jako docela přátelští. Dokonce ani nechtějí prachy (moni, jak komolí jediné anglicko slovo, které vesničané znají). Nakonec se vyfotíme. Jeden z nich vyndává mobil a z něj micro SD. Podává mi ho s tím, abych ho dal do foťáku a udělal jim fotku na památku… padá mi čelist. Doba kamenná, pustina bez signálu, Ižik v pokročilém stadiu rozkladu a frajer ví, co a jak s micro SD! Vyhovím mu a už se štelují oba na sedlo Ižika, že jako bude závod. Achjo. Tak jim to budeme muset ukázat, že není Jawička horší než třistapadesátka Planeta. Jenže závod je rozhodnut hned na začátku, když se jim ruský dvoutakt nepovede nastartovat. To já už mizím v serpentinách nad jejich hlavami.

Nahoře v prvním průsmyku je pár brodíků. Nic dramatického, jen tím, že jsou první, tak kolem nich chvíli chodím. Je tu nějaká trojice s přivázaným orlem a nabízejí fotky s dravcem. Chudák pták. Je to tu strategické místo. Každý turista tu zastaví a čumí do vody, než do ní vjede. Pak z protisměru valí dědek na Iži. Vypadá jak z knížky o Čingischánovi a brody dává s naprostou bravurou. Jdu do toho taky. Proti tomu, co mám před sebou, je to prd, ale to naštěstí ještě nevím.

Druhý průsmyk Khashaat Davaa je opuštěnější než cokoliv předtím. Dole u vesnice Bayan-Enger mě opět dezinfikovali. Chtěli, abych si jejich postřikem umyl ruce a obličej, což jsem s ohledem na neznámou tekutinu rázně odmítl. Já mám ruce čistější než vy, říkám si sám pro sebe, i když jsem dneska opravoval. Mongol mi chce demonstrovat, že v rozprašovači není nic, čeho bych se měl bát, a stříkne si to do huby. Začne chcrchlat, plivat a běží za jurtu, asi zvracet nebo co. Možná jen něco říkal, občas to totiž zní, jako zvracení. Dva další běží za ním a čtvrtý mě mávnutím ruky propouští. Opravdu zvláštní lidé…

Khashaat je obklopen sněhem, Jawa na blátě klouže a brody jsou tu hluboké nad kolena. Jeden z nich sahá protijedoucímu náklaďáku (jediné vozidlo, co jsem tu potkal) až po nárazník. Jawa má v brodech výfuky pod vodou, mění zvláštně zvuk – nemám čas se ohlížet, jak se dělají mastné bublinky. Voda jde přes blok, odvzdušnění převodovky do airboxu byl dobrý nápad, karburátor kryjí válce. Zatím to jde. Jen bubnovky pak moc nebrzděj. Než je vysuším, jsem v dalším brodu. Dohromady je jich ten den asi osmadvacet. V botách mám bazén, párkrát to tahám z hlubokého bláta, jednou to zvedám, stoje po kolena ve vodě a v blátě. Motorka naštěstí díky šíři kufrů nikdy nejde úplně na placato na bok. Jen jí z toho podělanýho bláta odlepit, to plotýnky úpí. "Dal ses na vojnu, chlapečku, tak bojuj", říkám si a snažím si rizika nepřipouštět. A už upaluji dolů, Poláci by čuměli!

Večer mám sluníčko v zádech a před sebou vlastní dlouhý stín. Náhorní rovina je obklopena divokými horami, kolem jsou občas k potkání dvouhrbí velbloudi, přes cestu přebíhají malí sysli a pokaždé, než skočí šipku do nory, nezapomenou se na pikovteřinu zastavit a ohlédnout za jawou. Účinně mi zlepšují náladu, volám na ně, křičím. Aha. A to jsem teprve tři týdny na cestě…

Dojíždím k plechové ceduli, z níž v azbuce rozkóduji jen slovo beton. Lepím na sloupek cedule samolepku JAWA KOLEM SVĚTA a jedu hledat za kamenný ostroh nocleh, abych nebyl z cesty moc vidět, ale abych slyšel, kdyby kolem prděl Dněpr. Fouká vítr. Nad horskými masivy se zase čerti žení, vypadá to na pořádnou kosu a déšť. Kotvím stan několika provazy a přihrnuji k jeho patě kamení, aby se tolik nenadouval. Noc je nakonec klidnější, než jsem čekal. Večer ještě kolem chvíli štrachají kamarádi sysli, ale pak už je ticho tak absolutní, až brání spánku. Dnes jsem ujel jen 210 km.

Text a foto: Pavel Suchý

22. 7. 2013