6. 7. 2013, sobota

Svítá už před čtvrtou hodinou, takže toho moc nenaspím. Jakmile se slunce opře do stanu, je z toho pícka. Jen tak si sedím na písčitém dně Volhy, která líně stojí, a nechávám se oťukávat rybkami. Chápu lásku Rusů k téhle řece, tady by se dalo jen sedět, klábosit a popíjet. V dálce je saratovský nový most, který měří 11 kilometrů a byl otevřen někdy před pěti lety. Ten původní, po kterém jsem včera také přijel, je z roku 1965. Před ním se muselo přes řeku „parom“, tedy přívozem – je ale také pravda, že tehdy byly v saratovském kraji asi jen tři auta, z nichž dvě patřila NKVD-KGB.

Sýr, který jsem si včera koupil, se ukázal nebýt sýrem. Náhražka ze ztuženého tuku dorazila už i sem. Skončil u ryb, ale ani ty se kdovíjak nehrnuly do jeho konzumace. Takže jsem posnídal suchý chleba posolený solí z Nižného Baskunčaku a zalil to zteplalou vodou z kanystru. Dám si pak při cestě něco sladkého.

Samota, s níž jsem se z musu vydal na cestu, tříbí smysly, ale jinak stojí za houby. Člověk je sice za drsoně, ale to je tak všecko – není s kým se podělit o ty krásy, není s kým rozbalovat stan a není ani s kým se zasmát. Protože mám stan ve stejném válci od Lojza jako nemoky reflexní žluto-zelené barvy, vzpomenu si tak aspoň každý večer i ráno na kamarádovu hlášku, když je na Ukrajině viděl poprvé:

„Tak s touhle barvou ti budou všichni menty při cestě z dálky salutovat!“

Pokaždé se tomu zasměju.  A říkám si, že tu příští cestu kolem světa už sám nepojedu…

Večer jsem zase o nějakých 450 kilometrů dál. Zjišťuji, že oba zadní tlumiče už to vzdaly – nevytekly, ale taky už netlumí, motorka jen houpe zadkem jako Magallanova galeona. Ostatně, jen se přizpůsobila zdejším poměrům, tady má tlumiče v cajku snad jen nové auto, než vyjede z prodejny. Hned ve vratech si je ale vyvrátí z kloubů… Může to vůbec ta Jawička přežít? Včera mi nějací místní na pumpě chválili třistapadesátku. To by nebylo zase až tolik neobvyklé, ale oni doslava říkali:

„Chorošije motocykly jawa byly, no oni bystro na sovětských dorogach rozvalilis.“

Je léto a vedro k tomu, Rusky nejsou prdelaté, a tak je na co koukat. V Samaře se stávám miláčkem dívčího osazenstva maršrutky, škoda jen, že díky mým reakcím stepní želvy nedošlo k navázání bližšího kontaktu, přinejmenším by z toho byly pěkné záběry pro kameru. Jawa není sprinter, ale rozhrkanému žlutému gazellu plnému té vší krásy zbytečně brzy ukáže mastná záda. Tak snad příště si dám na ten plyn víc pozor!

Na celém tom dni ve stepi není nesnesitelná ta rozprasená silnice, ani dálavy, které v devadesátce neubíhají, ale ten všudypřítomný vítr, horký fén, který vlastně nikdy neduje do zad. Zametá motorkou, posílá do obličeje oblaka prachu a ostrého písku, vysušuje vás jako tresku. Na každé „zapravce“ do mě jen zasyčí nějaká voda nebo cola, klepu se na ní jako závislák, ale za pár kilometrů je tu žízeň znovu. V Samaře jsem zamával Volze a nabral kurz na východ po uralské trase M5. Stanuju nahoře ve stepních kopcích nad silnicí, která šumí pode mnou a do Ufy to mám nějakých 350 kilometrů, na Ural dělící Evropu od Asie pak ještě dalších 250. Takže posledních 600 kiláků Evropy, kterou nejspíš pro letošní rok definitivně opustím a rozplynu se v prostorách nekonečné Sibiře.

7. 7. 2013, neděle

Ráno, když jsem se znovu zaobíral drátěnkami ve výfuku, na mně jedna z nich napitá černou mastnotou chrstla spršku svinstva, takže jsem byl zase zralej na koupel. Jenže vody už bylo tak na umytí rukou ušpiněných ještě údržbou řetězu v bezúdržbovém krytu. No co, ale vyjel jsem brzy, abych co nejdřív překročil hranice Baškorstánu směrem na Ufu. Než jsem dojel do města motorů, kde se narodil i ten, který se třepe v mém moskviči 408, posnídal jsem zbytek cibulového chleba se zabíjačkovou paštikou. Nemaj to kluci špatný a prej se tyhle paštiky vyrábějí pro ruský trh tady v Suzdalu. Teda tady, nějakých 1500 km odtud, ale co to na místní poměry je? Eto nědaljeko… když jsem dnes míjel ukazatel, na kterém zbývalo do Vladivostoku pouhých 7 708 km, musel jsem si chvíli namlouvat, že mě vlastně zadek vůbec nebolí.

Za Ufou se krajina začíná lehce vlnit a zvedat, přibývá lesíků a březových hájů. Taky si nejde nevšimnout útlých věžiček minaretů, půlměsíců, dvojjazyčných nápisů a půvabů turkických dívek. Na jednom z mnoha špinavých a prašných odpočívadel, kde vedle sebe přežívají pneuservisy, šašlikárny a prodejny pirátských kopií veškeré muziky, jsem koupil přerušovač blinkrů na žigula a nahradil jím ten čínský, který mi topil pod sedlem, ale nepřerušoval. Bylo dopoledne a já dostal lákavou nabídku od děvčete, které se přišouralo od boudy s nápisem KAVKAZSKAJA KUCHŇA. Působil jsem asi dost nechápavě, ale pochopil jsem to snad správně – lulku za pět sotní… holka nebyla ošklivá, byla mlaďounká a prohnat ji perwolem, byla by možná i k použití, ale když jsem viděl ty její špinavé nohy v čínských gumových sandálech a smutek za nehty, nebylo z rychlé příležitosti za dvěstěpadesát korun mezi starými zaprášenými kartonovými krabicemi nic.

S chválou benzínu jsem to asi minule přehnal. To, co jsem tankoval poslední dva dny od Volhy, je asi rovnou to, co tu tahají ze země ta těžební vahadla kolem. Kývají jako ve filmu z divokého západu, ale to, co mám v nádrži má do devadesátpětky dost daleko. Karburátorový motor si to nepřebere, protestuje zvoněním, a když vytáhnete klíček, běží na samozápaly vesele dál.

Text a foto: Pavel Suchý

1. 8. 2013