8. 7. 2013, pondělí

Den durak. A přitom to nezačalo vůbec špatně, protože hned na prvních deseti kilometrech od noclehu jsem našel příjemné kafé s wifi free, takže jsem mohl konečně odeslat fotky a texty, vyřídit nějaké maily a dalších devadesát jich vymazat, a taky zaskypovat. To všechno samozřejmě muselo skončit úplným vybitím ntb, ale co – nabíjení z moto přece funguje. A v tom to právě začalo…

Noťas šup do kufru, krabičky a kabely napojit a hurá na cestu. Jenže, jak se asi blíží asijská hranice a magnetické pole Magnitogorsku  na jihu od silnice, začínají se dít věci. Jak sjíždím některé dlouhé kopce na neutrál mezi čtyřkou a trojkou, všímám si najednou, že kontrolka dobíjení na volnoběh už neproblikává. Říkám si, asi se zvednul volnoběh nebo co. Jenže pak už nejdou ani blinkry a když u benzínky zhasnu motor, zjišťuji, že je baterka úplně prázdná. Rychle letím do kufru, kde nabíjím notebook, ale už je pozdě. Typický smrad spálené čínské věci hovoří jasně ještě dřív, než se k jádru dohrabu, abych zjistil, že měnič napětí shořel. Naštěstí ntb vypadá ok, ale je prázdný, což z hlediska práce nevěstí  nic dobrého. A protože smůla nechodí nikdy sama, přidává se problém se starou kapesní solární nabíječkou pro mou deset let starou Nokii – no co, o důvod víc přejít na fungl nový solar Goal Zero, který mě bude tahat z bryndy absence zásuvky po zbytek cesty a krom telefonu se postará i o dososnutí kamer a čelovky. A aby se to nepletlo, musím změnit i telefonní aparát, protože jsem pidi výměnný konektor na dobíjení Nokie někde ztratil!!! (nejvíc ze všeho mi cestu otravuje to, že každé zařízení má jiný kabel, jiný konektor, jiný vstup a výstup, jiné požadavky na vstupní napětí, a to by se z toho jeden...jak dobře by se lidem na světě žilo, kdyby existovala jedna jediná společná díra s kolíkem pro všechna zařízení). Před cestou jsem vyfasoval dva nové obyčejné mobily Evolve, které jsem měl kvůli GSM pásmům schované až pro Ameriku, ale naštěstí se dají se solárem propojit (tenhle čudl pro spojení už opravdu nemůžu ztratit), takže si budu muset zvykat na nový přístroj. Každopádně jak později zjišťuji, nabíjet není třeba tak často, mobil vydrží v pohotovostním režimu skoro 14 dní.

Včera jsem si myslel, že ten Ural za tu cestu sem ani  moc nestojí, ale pak to začalo víc stoupat, ochladilo se a motoru to udělalo dobře. Když je příležitost mít pod kopcem nasazeno na devadesátku, pak se přetížená třinda vytáhne až nahoru na čtyřku! A to jsou nějaké kopce-tuberáky. Ale stačí jeden nešikovnej kamion a už se musí za tři. S polosyntetickou Maxximou, kterou stále vezu s sebou, to ani moc nehulí, určitě míň, než řada dodělávajících západních aut kolem.

Přidávají se skály, popsané a pomalované, jak je u Rusů zvykem, na větvích se zase objevují pentle, což je zvykem turkických národů. Objevují se jezírka, břízky střídají borovice a jedle, hezké to je. Na jednom z odpočívadel vidím bikera, který se hrabe v nějaké malé motorce. Zpomaluji, troubím  a zvedám palec na otázku, zda nepotřebuje pomoc. Je ale tak zabraný do svého problému, že ani nezvedne hlavu, a nápis KAMAZ přitlačený na moji náhradní mitasku rozhoduje za mne, že tady se stavět nebude. To ale netuším, že se toho dne ještě potkáme…

Horskou silnici často ucpávají kolony kamionů.  Osobáky předjíždějí bez jakéhokoliv ohledu. V ruských řidičích sice nenajdete dobře známý prvek z českých silnic – zlomyslnost, ale ohledy nečekejte a smiřte se s tím, že přemýšlejí tak maximálně do vzdálenosti vlastních stěračů, víc ne. Když kolona ve stoupání zastaví, na nic nečekám a beru to vpravo širokou kamenitou krajnicí. Tím šetřím hodně času a pak zase mezi náklaďáky vyhlížím hranici kontinentů Evropa - Asie. Čekám něco ve stylu Petřínské věže, vždyť na trase Jekatěrinburg (ex Sverdlovsk) – Perm je monument jako u Slavkova. Tady prd. Ano, začínáte se náramně bavit, protože už tušíte to, co já zjistil o padesát kiláků dál…že jsem to přejel!

A tak se stalo, že jsem dnes ujel 300 km, ale posunul se jen o 200 na východ. Připadal jsem si trochu jako hrdinové Cimrmanovské výpravy na severní pól, jen to nebylo „na sever – a na jih“, ale v ose kolmé. Takže jsem si to projel ještě jednou, nahoře u nepříliš vzhledného ani velkého nápisu se povinně vyfotografoval a pak zajel k nedalekému obchůdku pro pití a jídlo. A koho nevidím? Hrdinu dalekého odpočívadla!

Chlapec neurčitého věku, zato určitého procenta asijských rysů, postava přesně k tomu, u čeho postává, kouří kdoví co a telefonuje. Nemohu si nevzpomenout na dnes již mrtvého slavného prvního ruského rockera Viktora Tsoje, jenže tohle děcko je neuvěřitelně ukoptěné a přesně pasuje k čínskému divnostroji jménem Alpha, zkřivenému několika pády, zuboženému ruským provozem a jak se záhy dovídám, rovněž čerstvě zadřenému. Ten kluk tam na tom parkovišti holýma rukama opravil a rozpohyboval zadřený čínský čtyřtakt (motor ala monkey) o objemu 72  cm3. Na obligátní otázku "odkuda a kuda" v klidu mezi šluky odpovídá, že z Ufy na Bajkal, denně dává pět se kilometrů. Na tomhle! My všichni v Evropě jsme připrděný rozmazlenci…

Večer nacházím hezké jezero kus za Zatoustem, už v asijské části Uralu. Čistá voda, borovice, břízy, písek. Co si přát víc?

PS: příhoda z jedné ze zastávek; nebyl jsem díky potížím s elektronikou zrovna extra naladěn, to je pravda, ale ohromná nabubřelost té káry, která zastavila u „kolonky“ vedle mě, si přímo říkala o interest.

Tak jakejpak gospodin Midrakov z toho asi vyleze, říkám si. A ven se vyhoupne - ne, lepší slovo je vyskočí anebo rovnou seskočí z výšiny svého dvoupatrového offroadu postavička kulatá a ještě tak o hlavu menší než já. To už je co říct, to už musí být chlap fakt chudák… z druhé strany se vykulí jeho dvojník, jenomže má místo plešky černé delší vlasy a květované šaty, na které musel padnout nejmíň padák. Aha, to bude asi jeho paní. Blahobyt je svinstvo i tady v Rusku. Nic by mi do nich nebylo, kdyby se Mindrakov nepřivalil jak velká voda k mojí motorce, u které jsem se naléval něčím studeným z plechovky, a halasně se nepustil do nevyžádané družby:

„Skólko stojit takoj motocykl?“

Pokrčím rameny: není na prodej. Mindrakov se ale, zcela v režii vlastního peněžního světonázoru, nevzdává:

„Zkaži, skólko? Milion rubljej ili dva?“

Bože, to je ale idiot… jak to, že nepozná, že ta umaštěná a špinavá věc má cenu tak nárazníku jeho patrola?!

Text a foto: Pavel Suchý

2. 8. 2013