9. 7. 2013, úterý

Ráno nalézám způsob, jak přece jen úspěšně nabíjet ntb. Zvedá mi to náladu, o kterou mě pak během dne připraví zase ta stará písnička o wajfaj. Aspoň, že menty mě stále berou za místního (hrubnoucí zvuk výfuků tomu jen prospívá) a dávají mi pokoj. Pravdou je, že s rychlostními limity nemám potíže…

Než se rozkoukám, zmizí mi hřbet Uralu i ze zpětného zrcátka a já najednou jedu nevzhlednou plochou Sibiře, kolem louky a březové háje, smrad spálenišť ze shořelé trávy. To všechno mi tolik připomíná chvíli, kdy jsem Sibiř před deseti roky navštívil poprvé. Ten samý smrad. A pak samozřejmě komáři! Tuny komárů. Prosmýknu se kolem Čelajbinska, kterému se říkalo za války Tankograd a Rusové tu za jediný měsíc vyrobili víc T34, než Německo za celý rok všech typů panzerů. A bez jediné bomby, která by sem spadla, protože se nikdy žádný německý  bombardér nemohl doletět… jak tuhle obrovskou zemi chtěli dobýt?!

Odpoledne jsem v Kurganu, kopíruji kazašskou hranici na jihu a od severovýchodu se z tajgy hrne černota a déšť. Tak to mi ještě scházelo. To nejhorší přečkám s komáry v dřevěném přístřešku plném odpadků a pak si dám ještě kilo. Olej Maxxima si chci nechat ještě do extrémních podmínek Mongolska a Gobi, takže už kupuju ruský olej. Dvoudobý nikde nemají, takže dávám levný čtyřdobý 10w40 v poměru 1:33 a zdá se, že to Jawě nijak nevadí, jen to samozřejmě víc čoudí.

Večer mám své pětikilo a po lehkém off-roadu nalézám pěkný plácek pro stan na loučce mezi břízkami. Odrážím repelentem útok dravé smečky komárů a s kabelem od nabíječky ntb lezu do stanu…

10. 7. 2013, středa

Břízy. Břízy. Břízy. Močály a břízy. Dnešních 600 kilometrů bylo z hlediska krajiny katastrofou. Dlouhé a nekonečné roviny, rozsekané silnice, kamióny, prach a když zastavíte, vletí na vás komáři ještě dřív, než vypnete motor. Ono to vlastně u Jawy chvíli trvá, protože při stále se zhoršující se kvalitě benzínu se jí nechce zhasínat a na samozápaly si klidně prdlá ještě deset vteřin. To je pro krvežíznivce dost dlouhá doba na to, aby vám vlezli až do helmy.

Rozestupy benzínek se natahují a při stálém protivětru jde spotřeba nahoru, takže se dnes stalo dvakrát, že jsem dojel na výpary, v jednom případě úplně doslova, protože posledních pár metrů od silnice jsem už musel setrvačností. Žere to chvílemi i přes šest.

Na jednom z odpočívadel jsem se podružil s motorkářem v autě a jeho pěknou, ale otrávenou ženuškou. Dostal jsem pár kontaktů na bikery a jawičkáře v altajském Barnaulu, tak uvidíme, co z toho za pár dní bude. Koupil jsem si pirožky s masem, ale bylo tam víc cibule než masa.

11. 7. 2013, čtvrtek

Žádné polykání kilometrů se dnes nekoná, musím najít připojení na internet, v ntb se mi kupí texty, fotky a videa. Ráno jsem vstal před Omskem, dojel pár desítek km do centra, kde jsem natrefil na klimatizovaný sušibar Zebry v obchodním centru Festival přímo u hlavní ulice, z patra od stolu viděl půl dne na moto na parkovišti a měl k dispozici wifi, zásuvku na 220 V a hezkou obsluhu, která mi nosila čaj, kafe, svininu s kartoškoj (to je suši jako prase, doslova…) atd, atd. Když se sluníčko začalo klonit k západu, zdaleka jsem ještě neměl všechnu práci hotovou, ale musel jsem se zvednout a mazat za město do přírody, protože za hotel se mi utrácet nechtělo. Ještě. Zítra to bude jinak.

12. 7. 2013, pátek

Mezi Omskem a Novosibirskem je to skoro 700 km, což je tak na den a půl normální jízdy na Jawě. Ráno jsem ale měl vyspáno dost brzy, stejně mě celou noc rušily turbolety mířící kdovíkam na Sibiř a vlaky dunící po Transsibiřské magistrále. Co to dát za den, říkám si. A tak jedu.

Silnice na Novosibirsk je až na úseky v opravě vyloženě luxusní a nebýt toho větru, co už třetí den duje přímo proti mně, byla by to pohodička. Kvůli tomu větru jsem ale se spotřebou na sedmi a v hlavě mi hučí, jako bych nejel osmdesát, ale kilo čtyřicet. Stavím po třech stech a dávám pirožek s masem a rejží. Dneska vůbec budu na moje cestovní poměry hodovat!

Sto kilometrů před Novosibirskem unaven věčným pohledem mezi pokroucené břízy do močálů kolem stavím na jednom z odpočívadel, že dám druhý piroh a něco syčivého k tomu. Jak zajíždím z trasy, oko něco zachytí, typicky oblé tvary Simsona Schwalbe, ale to je přece hovadina… a pak už stojím proti němu. Němec Kai se vydal před půl třetím měsícem z Freiburgu do Vladivostoku s invalidní tříkolkou, kterou vyráběli „endéráci“ na základě techniky Simsonu Schwalbe – jedno kolo vpředu, dvš vzadu, motor na levé straně a pohon pouze levého zadního kola. A dvě místa k tomu, vzadu přívěs, aby toho ten malej chudáček ze Suhlu neměl málo! Kai umí rusky jen sposiba a dosvidanija, motor má potuněnej na nějakých 80 cm3 s výkonem 8 k. A kolik že to jede? Když prý nefouká (cha,cha!), tak i skoro šedesát za 5,5 na sto. Jede na Mongolsko jako já, ale až od Bajkalu, protože má hrůzu z Altaje. Problém prý není jízda, ale nesmí v kopci muset zastavit...

A jak tam tak utrácíme svůj krásný čas a rublíky za kávu, přihrne si to asi deset dvanáctek BMW GS. Kouknem na sebe a máme za to, že si rozumíme, přestože Kaiovi bude aspoň šedesát. Jenže tohle nebude nějaký snobský zájezd s adventure-Čedokem, když vidím ty SPZ a zvláštně snědé tváře. Dáváme se do řeči, chlapci mají trička s nápisem China Way, Porto – Peking. Mluví portugalsky, jedou z Porta do Číny, ale Portugalci to nejsou… Kluci jsou z Angoly!

„Z Angoly?! Já myslel, že tam jsou jen negři, banány a kokosy…“

Frajer se usměje: „To je typický evropský stereotyp… Angola má dva milióny obyvatel a z toho 700 000 jsou bílí.“ Rozhlédne se kolem na snědé tváře kolegů a dodá s širokým úsměvem: „Teda, asi tak, jako my…“

Pěkný výlet. Celou Afrikou nahoru do Portugalska a pak Ruskem do Pekingu

A aby těch střetnutí nebylo dneska málo, přihrnou se vzápětí dva „místní“ na endurech (XR250 a DR250). Jedou na Vorkutu a na Polarnyj Ural. En starší, Žeňa, říká, že pracuje v Japonsku na vrakáči, kde rozebírá auta. Kouká na Jawu a kromě obligátního „eta samaja byla u menja“ říká, že pěknou vyglancovanou 634 mají v nějakém japonském showroomu jako exponát.

To poslední kilčo do Novosibirska už dávám jak nic a nakonec nechávám na teprve hodinu otevřené nové pumpě Jawě ochutnat benzín A98. Zajíždím do města, kde si beru první hotel. Chci sprchu a vyprat si pár věcí, wifinu a ráno do obchoďáku pro pár klumpů k nabíječkám. Novosibirsk je po Moskvě a Petrohradu třetím největším městem Ruska. Kdysi se jmenoval Novonikolajevsk, tady se bránil bílý admirál Kolčak proti rudé hordě. Já se musím bránit nájezdům muchniček, které letos sice nebyly na Volze, ale tady na Obu jich jsou mraky. Altaj je za rohem, zítra začneme stoupat!

Text a foto: Pavel Suchý

29. 7. 2013