13. 7. a 14. 7. 2013 - sobota, neděle

Barnaul je od Novosbirska nějakých 250 kilometrů a silnice začne z rovin mokré Sibiře stoupat do úrodnějších prostor. Už dva dny mám v notesu kontakty na motorkáře a na zdejší klub. Že to ale bude tak silné setkání, to zdaleka netuším.

Mířím na Altaj. Ráno ještě podojím s kartou Fio bankomat Sberbanky a odešlu fotky ze super pomalého připojení v novosibirské gostinici Kirovskaja. A pak už valím k řece Ob. Její rozměry tuším, ale přesto se nechávám omráčit její ohromností. Dněpr i Volha jsou proti tomu potok, protože nevidím na druhý břeh…

Najít Bike bar na hlavním prospektu v Barnaulu není tak těžké. Předně je tam hlavní třída asi jen jedna a navazuje na příjezd od mostu přes řeku, a pak je před barem samotným o bří nadživotní ocelová skulptura motorky s „opozitnym“ motorem a la ural.

V baru samotném je velice pěkná výzdoba, nad hlavou šasi Luaziku, u pípy motor ze Zaporožce a v jednom z výklenků zazděné díly Jawy 634...! A o děvčatech z obsluhy ani nemluvě. Genetický mixér bývalého SSSR tu zase předvádí své výsledky.

U baru vlevo ode mě sedí dlouhovlasý motorkář s asijskými rysy. Protože jí, moc toho nenapovídá, a tak se zatím bavím s druhými. Aljoša, jak se jmenuje, pochází z Tádžikistánu a Suzuki Djebel 250 před barem je jeho. Vyklube se z něj neuvěřitelně obětavý přítel, který mi nejdřív sežene nocleh u své kolegyně ze studií Nataši a na druhou noc v chatce na Vodnom mire – na místním koupališti u Obu. Ale to mu je asi málo. Sežene mi lidi, kteří mě na Altaji sem tam provedou a abych se s nimi mohl domluvit a nezruinoval se roamingem, koupí mi jen tak novou Nokii s přednabitou kartou Beeline! Podotýkám, že nejde o žádného oligarchu, ale o vrstevníka, který se živí rukama na plastových oknech, ač je sám dvakrát diplomovaný inženýr ekonomie a jaderné fyziky… kupuji si při té příležitosti i mobilní modem Beeline, abych byl všude na signálu online a nemusel tak složitě řešit wifi.

Odpoledne jedem na Vodnyj mir, což je místní koupaliště s rockovým motorkářským klubem na břehu říční zátoky. Proto je voda prohřátá, ale i zkalená. Večer jsem v rozpálené dřevěné chatce a řeším dilema, zda-li jsou lepší komáři nebo to vedro uvnitř.

V baru jsem se seznámil s mladým ukrajinským párem z Ivano-Frankovska, který na Dněpru se sajdou jede přes Kazachstán a Mongolsko až na Bajkal (dneprmongol.blogspot.com). Odteď pojedu s Petrem a Julií kus cesty společně.

15. 7. 2013, pondělí

Po dvou dnech v Barnaulu opouštím společně s Julíí, Petrem a jejich sajdou město. Upřímně řečeno, moc to neutíká. Na dnešek jsem naspal tak 2,5 hodiny, protože ten hlídač, který strážil v noci Vodní svět, dotáhl o půlnoci dvě supertlusté děvky Žaňu a Irinu, v jejichž společnosti se toho nedalo moc napsat ani naspat. A pak to vedro v té vypečené dřevěné budce obklíčené armádní skupinou komárů. Usnul jsem někdy ve čtyři a v půl sedmé mě už zase pražilo sluníčko oknem do obličeje. Takže tady usínám za řídítky v odéru spáleného osmdesátioktanového benzínu a do kopců se jede sotva šedesát. Přemýšlím upřímně, jak dlouho to asi společně vydržíme… odměnou mi má být spotřeba, která klesne na 4,2 litru.

Cestou na Gorno-Altajsk navštívíme muzeum druhého sovětského a prvního sibiřského kosmonauta Germana Titova. Nová, úplně nová a moderní klimatizovaná budova je uprostřed děrevně jménem Polkovnikovo s močálem místo návsi jako pěst na oko. Navíc je pondělí, takže mají zavřeno, ale Petr se tam nějak vetře k ředitelce a ta nás nakonec jako zahraniční delegaci provede muzeem. A je navíc i dost milá, takže si troufám položit kacířskou otázku, co je pravdy na tom, že měl být Titov první místo Gagarina, ale nehodil se jeho buržoazní původ ani jméno – no, jen posuďte, jak by se jako první sovět ve vesmíru vyjímal dvacet let po válce frajer se jménem German?! Paní ředitelka to s úsměvem potvrdí. Už i tady se asi věci mění.

Ještě jedno muzeum máme při cestě, ale spokojíme se s krátkou zastávkou a fotografií. Ostatně, co asi může být v muzeu spisovatele Šukšina? Tužky, papír, psací stroj a knížky, knížky, knížky…

Je strašné vedro. A já mám chuť na pořádný non EU pomidor (rajče), takže se jde na rynek u silnice. Jsme v Rusku, takže bych se neměl asi moc podivovat nad velikostí rajčat, která jsou jako malé dýně. Kam s tím na motorce? Vybírám u babky jedno nejmenší. Nejdřív se podiví, že chci jenom jedno. Ukážu na sebe a na své kalhoty a snažím se jí vysvětlit, že jsem na motorce, ne autem. Baba rajče zváží a řekne si o padesát (50!) rublů, což je asi 25 korun! Povytáhnu obočí, ale mám na něj chuť, takže se jen chabě zeptám:

„A kolik jako stojí kilo?“

„Dvě stě,“ dí babice a naparuje se jako kdyby ty rajčata sama vyseděla. Dvě kila, to je stovka za kilo rajčat!

„To jsme jako kde? V Saint Tropez?“ povídám, ale jak říkám, beru ho, takže se aspoň zbavím drobných mincí a už strkám bábě před nos dlaň, kde jsou kovové deseti a pětirublovky. Ta ropucha ohrne pysk jako gumáky a zasyčí, že to nebere, že jí mám dát „bumážnuju“….

„Cože? Tohle jako pro vás nejsou peníze?!“ zapomínám na ruštinu, „Tak si to strč do pr..., babo!“ Mylím, že na nějakou dobu mě chuť na pomidor přešla.

Večer dojíždíme do horského Čemelského traktu, kde na břehu řeky Katun stavíme stany. Ukrajinci odněkud z koljasky vytahují malou kytaru a začínají s představením vlastních písniček. Pěkné to je. Krajina kolem je samá sosna a skála a řeka má divoký kanadský ráz. A hlavně, po dvou týdnech se nemusím večer bránit nájezdům mušek a komárů. Sedím jen tak venku pod stromy u stolu a ťukám tyhle řádky.

Text a foto: Pavel Suchý

31. 7. 2013