Nevím, jak je to možné, ale pokaždé když se někde objeví nějaká zpráva o mně, třeba kde jsem byl, tak se na mě odněkud z hloubi internetového světa vyřítí šéfka Motolevelu Lucka Havlíčková. Bohužel nelze odolat jejím, řekl bych až prosbám v podobě bombového útoku. Navíc když sleduji její web, jak se rozvíjí, říkám si: „Raději něco napiš. Za chvíli to bude nejsledovanější motoristický portál a pak dostaneš nabídku dělat třeba sloupkaře v Blesku.“

Abych se přiznal, od začátku jsem byl hodně skeptický, když za mnou přišel před několika měsíci kolega a soupeř z českého mistráku David Brabec a přednesl mi svou myšlenku, udělat v České republice akademii Supermota. Samozřejmě jsem věděl o výhodách uzavřeného okruhu, když se chce někdo něco naučit a nechat si poradit od někoho, kdo má najeto tisíce hodin v závodním tempu. I tak jsem si myslel , že většina kluků se bude všemožné kousky na motocyklu raději učit zadarmo v provozu pod svým vlastním dozorem a s nádhernou vyhlídkou na čelní střet s Tatrou, kamionem nebo strejdou, co vzal tetu na dálkový - padesátikilometrový výlet za sestřenkou -  a oprášil k tomu po dvou letech svou garážovanou Škodu Favorit.

Mé obavy se začaly rozplývat hned, když jsem uviděl, jak do toho David společně s Honzou Zemanem jdou naplno. Udělali reklamu a vložili do příprav spoustu úsilí, protože si přáli, aby se Supermoto Academy uskutečnila. Zvlášt Honza prokázal , že ve svých mladých letech mu to obchodně myslí a spousta rádoby manažerů by se od něho mohlo učit. O jeho schopnostech jsem se přesvědčil ve chvíli, kdy se na autodromu ve Vysokém Mýtě v neděli 22. srpna 2010 v devět hodin ráno sešlo v restauraci 45 jezdců i s doprovody.

Pravda, před takovou skupinou se pro člověka, který na to není zvyklý, mluví malinko obtížněji, ale slova se okamžitě chopila už vlastně legenda českého supermota Honza Kvasnička a já se ho snažil doplňovat. Kluky jsme rozdělili do dvou skupin víceméně podle typu motocyklu a po prvních půlhodinových trénincích jsme ještě pár kluků prohodili. Kvása a já jsme si vzali kluky spíše s cestovními motocykly a opravdové začátečníky a David Brabec s Honzou Zemanem si vzali už pokročilejší skupinu, složenou převážně ze supermoto speciálů a kluků, kteří už někdy závodili.

Já sedl na motorku a jezdil mezi klukama, zatímco Kvása popocházel okolo tratě, zapisoval poznámky, co komu říct a já sem tam zastavil a nadiktoval mu zase svoje postřehy. Dopolední ježdění se završilo obědem v restauraci, chvílí klidu a odpoledne jsme vyrazili střídavě s každou skupinou do jednotlivých zatáček zkoušet úseky a ideální stopy. Pravda je taková, že při ukazování jednotlivých sekcí jsem se před tolika lidmi ve snaze dosáhnout co nejlepšího průjezdu několikrát málem přizabil, ale nakonec vše dobře dopadlo a musím říct, že pokroky byly vidět na všech našich svěřencích hodinu od hodiny.

Aby toho za celý den nebylo málo, každá skupina měla ke konci výuky ještě jeden samostatný trénink opět po celém okruhu a my pečlivě sledovali, kdo si co zapamatoval a kolik si z našeho snažení vzal. Musím říct, že naše „grupa“ méně rychlých jezdců mi dělala obrovskou radost po oba dva dny, neboť opravdu pečlivě dodržovala to, co jsme se snažili poradit.

Večer se v cateringových stanech pouštělo po večeři video z celého dne a díky tatínkovi Honzy Zemana – Petrovi, bylo k dispozici na prohlížení asi „jen“ 1200 fotek. Ani netuším jestli se bečka piva vypila celá v průběhu podvečera a večera, ale rozhodně hitem občerstvení se stala čepovaná žlutá sodovka, která nám připomněla dávno minulé doby. Dvě bečky bohužel nestačily a na příští rok se musí počítat nejméně se čtyřmi. Bylo příjemné sledovat,  jak někteří kluci ani neslezli z motorky, přijeli do stanu, nečepovali si sodovku, snědli kus ovoce a vyletěli zpět na trať, zatímco jiní seděli ve stínu a pozorovali jak jim mechanik supermoto teamu Hardbike Roman Tománek něco ladí na motorce.

Druhý den byl ve znamení závodu pro obě skupiny a určitě bylo i na jezdcích vidět nemalé vzrušení. Myslím, že největší nervozitu jsme si odbyli my pořadatelé. Ale nicméně si myslím, že dva volné dopolední tréninky pro každou skupinu, oběd, kvalifikaci ve stylu superpole a závod na osm a deset kol, jsme v šesti nebo sedmi lidech za pomocí třech stopek v mobilu, tužky a papíru zvládli pro 23 a 20 jezdců téměř bravurně a vyvrátili jsme tak tvrzení některých jedinců, že zorganizovat závod supermoto je téměř nemožná a složitá záležitost.

Tímto bych chtěl poděkovat všem, kdo se nezdráhal vzít praporek do ruky a rozmístit se po celé trati, aby i bezpečnost jezdců byla zajištěna. Zvláštní poděkování bych chtěl vystřihnout otci a synovi Bartošovým, zvláště pak mladému, který místo toho aby si honil triko, chladil žáhu a bral poháry méně zkušeným klukům, vzal bez řeči praporek a vyplnil tak mezeru mezi posledními dvěmi zatáčkami do cíle. Navíc potom, co táta Bartoš v sobotu ukázal na motorce, že synka sem tam může díky svému jezdeckému umění „sprcat“ právem, bych řekl, že minimálně slovenský mistrák veteránů má o jednoho chlapa víc.

Závody dopadly na jedničku, i když byly malé pády, na který doplatila i hodně šikovná jak slečna, tak i jezdkyně Tereza Hallová. Ale vše se obešlo bez zranění a Tereza statečně dotahovala až do cíle, kde jí patřilo 15. místo. Moc pěkně jezdila další mladá paní Veronika Wohlová a myslím, že by se ani další slečny nebo paní neměly bát a zkusit si to.



V „pomalejší kategorii jsem si všiml už první den velmi pěkně jedoucího Petra Kapalina, který mi potvrdil můj instinkt na talenty a v nedělním závodě vyhrál díky velmi pěkné, rychlé a uhlazené jízdě. Na druhém místě dorazil naprostý nováček Pavel Drahonínský, který myslím až v posledním kole předjel na třetím místě skončivšího Miroslava Svobodu. Na čtvrtém místě přijel Tomáš Martinec, kterého celou dobu pronásledoval lepšící se jízdu od jízdy Patrik Riegl.

V rychlejší skupině jsme očekávali tuhý souboj a modlili se, aby to kluci pojali opravdu jako trénink a zkušenost, než jako závod mistrovství galaxie o milión korun. Bylo to sice o malinko ostřejší než první jízda, ale vše dobře dopadlo a všichni přijeli v pořádku. Malá sportovní tragédie (opravdu jen malá) potkala po odstoupení Jirky Bartoše, nejzkušenějšího ze skupiny Tomáše Ševčíka, kterému v posledním kole „vydechla“ jeho Honda, na které startovací páka neschopná pohybu naznačila, že nespíše ojniční ložisko poprosilo Tomáše o jeho výměnu. A tak se na první místo dostal podle mě sem tam možná malinko „přes vint“ jezdící Petr Kejsár, který nenechal nikoho na pochybách, že je novou štikou v supermotárdových vodách. Na druhém místě přijel vítěz kvalifikace Dušan „Kuky“ Kukaň, který ukázal, že můžeme jen litovat jeho před pár lety ukončené kariéry. Jeho projevy na trati i v depu dělají závody závody a já jsem moc rád, že se potkáváme aspoň v depu světových superbiků, kde mi pokaždé naše společná pětiminutová cigaretová pauza zvedne náladu. Za ním se poskládali za sebou v pořadí Martin Drozd, Jakub Dražan a Lukáš Matěna.



Osobně si myslím , že určitě deset kluků z celé akademie má už teď na to, aby začalo jezdit závody a doufám, že se řady supermota rozrostou.



Jak už je u mě zvykem, na konci každého článku, když je komu, tak děkuji. A v tomhle článku bych chtěl jmenovitě poděkovat Honzovi Zemanovi a Davidovi Brabcovi za perfektní organizaci, přípravu a instruktáž. Honzovi Kvasničkovi a sobě za organizaci a instruktáž. Petrovi Zemanovi za asi 2000 fotek a pomoc se vším, co bylo třeba. Romanovi Tománkovi za roli mechanika. Všem co pomáhali a hlavně všem jezdcům, kteří bez výjimky dodržovali pravidla vůbec všeho, co jsme jim řekli. Takže kluci a dámy moc díky a doufám, že se příští rok na nějaké další akademii opět setkáme.

Více informací o a fotografií ze Supermoto Academy najdete tady:
http://www.supermotoacademy.cz/

Kompletní fotogalerie je k dispozici zde:
http://www.supermotoacademy.cz/fotogalerie/g/supermoto-academy-vysoke-myto

Autorem textu je Radim Vavřík.
Foto: Petr Zeman