Starý okruh si mě podmaňoval natolik, až jsem zapomínal hlídat ručičku tachometru

Nejvíc jsem se těšil na starý okruh, o kterém jsem čítával coby kluk a díky „jůtůbu“ jsem později své myšlenky a představy, jak to asi vypadalo, když závodil Jimmy Clark, Jochen Rindt a jiní piloti jim podobní, mohl převést do reality za pomocí obrazovky.

Už při čtvrtečním ranním příjezdu asi pět kilometrů od města Nürburg jsem si napravo od cesty v lese všiml nádherného, asfaltového, oploceného úseku tratě a uvědomil si, že tahle stavba bude něco opravdu výjimečného. To, že unikátní není jen starý okruh, ale i nový, jsem se přesvědčil okamžitě po najetí do areálu, kde na nás hned na jeho začátku vykukovala horská dráha, tyčící se do výšky asi třiceti metrů. Musím fakt říct, že ač jsem autodromů zrovna moc na vlastní oči neviděl, tak Nürburgring je opravdu supermoderní okruh a myslím, že i podle slov Kuby bude dlouho trvat, než uvidím lepší.

Ubytování asi sto metrů od okruhu jsem ocenil i já každý večer dobrým pivem a při následné procházce do hotelu a po recepci jsem mohl obdivovat obrovské plakáty pilotů včetně bratrů Schumacherů, Nickiho Laudy, Jochena Rindta a dalších, samozřejmě vlastnoručně podepsaných.

V pátek po kvalifikaci jsem rychle udělal, co bylo třeba, včetně oblíbeného věšení spodního prádla. Poté jsem naložil tátu a naše dva kamarády otce a syna Poláškovy a vyrazili jsme si projet plni očekávání starý okruh. Po cca dvaceti minutách jsme našli areál vedle asi dvoukilometrové rovinky, kde zaplatíte a turniket vás na kreditkartu vpustí na okruh. Pravda, hned na začátku mě zarazily dvě věci. Ta první byla u pokladny, protože 22,- EUR za jeden okruh se mi zdálo malinko dost, ale je fakt, že za tenhle zážitek bych dal i víc. Druhou věcí, díky které jsem malinko znejistěl, bylo složení vozů, co už buď byly na okruhu anebo čekaly v řadě na turniket společně s námi. Asi deset vozů Ferrari, patnáct Porsche a několik desítek Subaru a Mitsubishi povětšinou s bezpečnostními rámy mě přesvědčilo, že naše „esklasa“ nebude moc konkurence schopná, ale byl jsem odhodlaný poprat se s naší čtyřčlennou posádkou o skvělý čas.

Do prvního okruhu jsem vyrazil s přáním v klidu si ho projet, pořádně prohlédnout a najít třeba místo, kde havaroval Niki Lauda. Po ujetí pár zatáček, kdy nás asi o sto kilometrů rychleji předjelo minimálně deset aut, se ve mně probudil závodnický duch, a tak zbylých asi dvacet dva kilometrů prvního okruhu jsem z jedné strany za sebou poslouchal povzbuzování pana Poláška ve smyslu „plyn, brzda, dříve plyn, pozdějc brzdi“ a ze druhé strany kňourání mého taťky něco ve smyslu o tlumičích, deskách a gumách, jak si to šetří padesát tisíc kilometrů a já mu to zničím za dva okruhy. Pravda ani tak to na kluky moc nestačilo i z toho důvodu, že už věděli kam jedou, kdežto já se po asi pěti kilometrech do okruhu tak zamotal, že jsem nebyl schopný určit, kde jsem, kolik kilometrů jsme asi už ujeli a kolik je do konce. Po příjezdu do slavné klopené zatáčky, jsem průjezd vnitřním nahnutým úsekem vyloučil, neboť jsem si nebyl jistý, jestli bychom nenechali na zemi výfuk i s převodovkou.

Do druhého kola jsem vyrazil už jako ostřílený mazák, ale za pár zatáček jsem si uvědomil, že si vůbec nic nepamatuji. V tu chvíli opět zaúřadoval pan Polášek, který je zkušený „mitfára“ z rally a díky tomu mě neomylně navigoval ze zadního sedadla. Je pravda, že v jedné dost rychlé zatáčce se náš Mercedes na vzduchu rozkýval tak, že jsem se polekal i já a musel posádku klidným hlasem při tepu asi dvěstěpadesát úderů za minutu uklidňovat, že jsem to měl naprosto v ruce, ale pak zbytek druhého kola až na taťkův výkřik „vole brzdi, jedeš dvěstě!!!!“, proběhl naprosto bez komplikací a v klidu jsem vyjel z areálu, zpocený až na řiti, směrem zpět na nový okruh.

Stará trať je naprosto úžasná, fantasticky posazená do přírody a já jsem nesmírně šťastný, že jsem měl tu možnost projet si ji. Snad jen, pokud se tam ještě někdy podívám, určitě si na to vezmu jiné auto.



Kuba se s Aprilkou ještě pořád oťukává

Po velmi vydařené kvalifikaci na Silverstonu jsem byl moc natěšený na tu na Nürburgringu. Ranní kvalifikace naznačila, že se s časem na jedno kolo Kuba postupně zlepšuje. Trochu jsme se snažili zapracovat na první sekci, která měla dost pomalé zatáčky a myslím, že po německém závodě je jasné, že zatím si Kubův styl a Aprilka v těchto pomalejších sekcích spolu zrovna moc netykají. Oproti tomu si myslím, co se týče rychlých úseků na srdce, že je vše v nejlepším pořádku a časy z jednotlivých sekcí, kdy se náš jezdec běžně objevoval do první pětky, mi dávají zapravdu.

Za samotné Superpole jsem moc rád přinejmenším za to, že mě vrátilo zpět na zem a zase jsem si uvědomil, že i Jakub je vlastně jen člověk, kterému se jednou něco povede, podruhé zase ne a že klidně v každém ze tří nebo čtyř rychlých kol v Superpole číslo dvě, může udělat nějakou chybu, která mu nedovolí zajet své nejrychlejší kolo. Navíc vše bylo malinko ovlivněno volným tréninkem před SP samotným, protože hned v prvním kole nám Kuba zmizel z live timingu a nikdo nevěděl, co se děje. Asi po pěti minutách přemýšlení, kam se poděl, přišel po svých zezadu do boxů a jeho zpod přilby pronesené „rajdbajvajr stop“ naznačilo, že volný trénink mechanikům uteče asi hodně rychle. Bez druhé motorky se tedy z Jakuba stal divák, ale myslím, že kluci zvládli vše skvěle a posledních asi 12 minut se stihl aspoň malinko před nejdůležitější záležitostí dne ohřát.

Samozřejmě třinácté místo a čtvrtá řada nikoho nepotěšila, tím míň Kubu, který ještě dlouho seděl na své židli v boxu a přemýšlel, kde všude se stala chyba.

Fotbalové manýry zavítaly do motosportu

Díky postavení na roštu, ne vždy vydařeným startům a hlavně po zhlédnutí jiného závodu, jsme vymysleli takovou malinkou „kulišárnu“ do první zatáčky, která se rychleji chodí snad i pěšky. Zatímco všichni se instinktivně hned po bliknutí zeleného světla cpali dovnitř zatáčky, zůstal Kuba na venku a poměrně pohodlně se mu podařilo pár lidí objet. Bohužel slibně rozjetou rozjížďku na sedmém místě ukončila hromadná havárie a hlavně jeden pán, který zůstal nehybně ležet a čekal, než kvůli němu pořadatelé přeruší závod, aby záhy rychle vstal, doběhl pro druhou motorku do boxů a postavil se na start opakovaného závodu. Mám velkou radost, že si tyhle fotbalové manýry nacházejí své místo i v motosportu a třeba se v příštích letech dočkáme kupříkladu i pěkné bitky mezi fanoušky na tribunách.

Čekání na bednu se prodlužuje - jedenácté místo bylo vydřené

V opakovaném závodě nám Kuba dokázal, že s přehřátou spojkou, kdy před startem nemohl vyřadit a držel tak dlouhé vteřiny motorku na spojce, moc dobře odstartovat nejde, a tak z pěkného posledního místa měl o zábavu postaráno. Po dost dlouhé době, kdy nemohl předjet jeden „jezdecký diamant“, jak napsali na jednom serveru, se dostal až na devátou pozici, samozřejmě i proto, že spousta dalších jezdců padala jako hrušky. Na to se ale nikdo neptá, a tak jsem tohle umístění bral všemi deseti, bohužel až do chvíle, kdy jako hruška upadl i Kuba. Naštěstí se sklouznul jenom po předku, takže po výměně pár blbostí a vysypání asi deseti kilo kamení z kapotáže, byla „Ejpril“ nachystaná na druhou jízdu.

Mám kamaráda, který hraje extraligu v hokeji. Je moc ceněný pro spoustu trenérů a celý mančaft tím, že dělá špinavou práci u mantinelu, hraje levé křídlo dozadu, tudíž dává málo gólů, a proto je u většiny fanoušků hodně nedoceněný. Omlouvám se za těchto pár řádků z jiného odvětví, ale nemohl jsem si je odpustit z hlediska druhé jízdy. Jedenácté místo samozřejmě není z pohledu fanoušků i nás, kteří pořád čekáme bednu, určitě nic moc, ale prostě z nepovedeného Superpole se nemůže očekávat rychlý postup dopředu a díky tomu i tohle umístění bylo nesmírně vydřené, možná víc, než start z první řady a dojetí do první pětky. To ale v žádném případě není omluva, jen konstatování. Zkrátka bez dobře zajetého SP a následných dobrých startů do závodu na druhý den je v konkurenci, kterou nabízí „druhá liga po moto gp“, skvělý výsledek téměř nemožný a myslím, že je na čem pracovat.

Autorem textu je Radim Vavřík.

Foto převzato z:
http://www.fansofsmrz.cz/