Prostě minete nějakou hospodu, obchod nebo dům, zabočíte do brány, pořadatelé si všimnou za vaším předním oknem cedulky volného vjezdu, ukážou na vás vztyčený palec a jste na okruhu.
A protože je neděle večer po závodech právě v Imole a my s Kubou nemáme co dělat, jelikož do dalšího závodu v Magny Cours zbývá pár dní a domů daleko, rozhodli jsme se, že tenhle článek lidem které to zajímá, přineseme trochu jinak…

CESTA

Co se týká cesty, po několika posledních SBK výjezdech jsem ztratil veškeré iluze o příjemně „prokecané“ cestě, i když malinko v koutku duše jsem doufal, že Kuba si se mnou vydrží povídat aspoň do Vídně, abych z té tisícovky kilometrů aspoň těch 160 nebyl sám.

Bohužel, jak už to tak bývá, mé přání nebylo vyslyšeno a zhruba pět kilometrů za čárou Kuba „vytvrdl“ se slovy : „Vzbuď mě tak za dvě hodinky abych tě vystřídal."

A protože si o sobě myslím, že jsem v určitých chvílích člověk přejícný a připravený přinášet určité oběti, pokaždé při otočení na spícího pilota se právě tahle nešťastná vlastnost ve mně probudila,. a tak po poslechnutí asi deseti „cédéček“ a bůhví čeho ještě, jsem zastavil u brány okruhu Imola, nacházející se právě téměř uprostřed hezkého města, nesoucího ten samý název.

Hezká náhoda se udála, hned když jsem vystoupil v depu z auta, abych se před ulehnutím malinko protáhnul. Než jsem vůbec stačil zavřít dveře, objevil se na horizontu kamión MS Racingu, který následovala další česká dodávka plná mechaniků, kuchařů, batožinářů, nástěnkářů a bůh ví koho ještě. A protože jsou to perfektní kluci, které za těch pár závodů jsem si stačil moc oblíbit, neobešlo se to bez srdečného přivítání a následným popřáním si dobrou noc. Vlastně si až teď uvědomuji, že se mě nikdo nezeptal, kde je Kuba asi proto, že ho všichni dobře znají a všem bylo jasné,  v jakém stavu a poloze se právě v autě nalézá…

Hned ve čtvrtek při naší obvyklé projížďce tratě jsem se samozřejmě nezapomněl zastavit v zatáčce, kde smrtelně havaroval Ayrton Senna. Ale vzhledem k tomu, že tyhle projížďky s Kubou po okruhu jsou spíše pracovní, zopakoval jsem si procházku k onomu místu ještě před večerem s Kukym, dnes už legendárním mechanikem Intermoto Racingu. Je moc hezké, že i po tolika letech lidé z druhé strany plotu nechávají přesně v místě, kde se tahle tragédie stala, vlaječky, květiny a různé vzkazy.

PÁTEK

Co vím z doslechu, tak hlavní rozdíl mezi Ducati a Aprílií spočívá právě v prvních trénincích, kdy na první jmenované motorce byl Kuba hned od začátku na prvních příčkách. což se právě teď na motocyklu druhé značky zrovna dvakrát říct nedá. Když jsem se všemožně v teamu ptal, proč tomu tak je, víceméně se všichni shodli na tom, že Ducati na rozdíl od Aprílie je, co se týče jízdy poměrně jednodušší motorka a navíc Kuba na Ducati strávil 3 sezóny, tudíž jí velice dobře znal.

Takže páteční trénink i kvalifikace nijak zvlášť nedopadly, ale na Kubově výrazu bylo vidět, že je vše OK a tak jak má být.

SOBOTA

Ranní druhá kvalifikace vlastně ani kvalifikací nebyla, protože si přes noc pořadatelé objednali kropení tratě, které ustalo asi kolem sedmé ráno a navíc byl ranní trénink Superstocků, kde jedou naši kluci přeloženi na polední hodinu kvůli nějakému problému na trati.

Samozřejmě není možné, aby se přesunuly všechny kategorie, a tak Supersporty jely téměř na schnoucí vodě a právě Superbiky „vyžraly“ to nejhorší co může být, a to povrch, který nemá snad nikdo rád, kdy není ani mokro, ale ani sucho a nejvíc to klouže.

A tak jsme byli svědky v prvních asi dvaceti minutách různých diskuzí jezdců u boxové zdi, zatímco jako asi jediný kdo vyrazil hned od začátku kroužit kola asi o půl minuty pomalejší než normálně, byl Biaggi. Ve vzduchu bylo cítit, jak všichni ví, že díky povrchu, který určitě nedokáže stoprocentně uschnout a tudíž je nemožné vylepšit páteční čas, je zbytečné vůbec vyjíždět z boxu, ale nakonec se samozřejmě na trať všichni dostali, byť někteří třeba jen na pár kol.

Výrazné zlepšení přišlo hned odpoledne ve volném tréninku před Superpole, kdy se jelo samozřejmě už na stoprocentním suchu a kdy Jakub začal zajíždět hned od začátku nejrychlejší časy, aby se nakonec ustálil na prvním místě do doby, než ke konci začali všichni kromě jeho dávat opět nové pneumatiky a kdy ho přeskočilo asi šest jezdců.

V pauze před samotným Superpole, která trvá asi dvacet minut, začalo bohužel zase pršet, ale i tak se nám podařilo udržet Kubovu psychiku na dobré úrovni, navzdory jeho prohlášení, jak je úplně super, že poprvé na vodě na Aprílii pojede rovnou v superpole.

Vše se naštěstí povedlo jak mělo. Snad mimo posledního kola, kdy jsem věřil do cílové čáry v první místo. Do třetí sekce najížděl s nejrychlejším časem a do čtvrté s malinkou ztrátou asi jedné desetiny vteřiny. A protože jsem věděl, že ve třetí sekci celou dobu malinko ztrácel, byl jsem si jistý  v opětovné vylepšení v sekci čtvrté, která se mu podařila během dvou dnů hodně vylepšit. Nakonec bylo proti asi pět setin sekundy, ale i tak to bylo moc pěkné.



NEDĚLE

V neděli hned při ranním Warm-upu byla vidět Jakubova chuť závodit a radost z jízdy. Navíc podle časů jsem věděl, že by to mohlo dopadnout moc dobře.

Bohužel fantastické čtvrté místo z prvního závodu malinko zkazila druhá jízda, kdy pokažený start vlastní chybou a následné další problémy zapříčinily odstoupení ze závodu. Osobně mě to moc mrzí, protože nám začala vycházet naše sobotní a nedělní taktika. Právě před druhým závodem jsem věřil víc než kdy jindy v ještě lepší umístění.

Myslím, že i Jakub hodně cítil svou šanci a vůbec jsem jako člověk, který má za sebou myslím dost závodů cítil, jak je vše ok a nebylo ani třeba nic říkat. Ale kdo závodil a nejen přispíval na různých internetových diskuzích tak ví, že závodění je prostě závodění. Každý dělá, co může a někdy se stane i při té sebelepší vůli chyba, která pak hodně mrzí.

Nicméně úspěch to byl fakt parádní a díky Mariovi Bertuccimu, Jakubovu šéfovi pro příští sezónu, si nejsem jistý jestli celý team nebude potřebovat jako sponzora nějakého výrobce papírových kapesníků, protože mi Mario bezprostředně po první jízdě dlouho plakal dojetím na rameni a já pochopil, že příští rok to nebude jen o obchodu a chladném profesionálním přístupu, ale i o srdečnosti a opravdové touze něco dokázat.



Imola z deníku WSBK pilota Jakuba Smrže

Výletem do italské Imoly jsme našemu závodění dodali naprosto nový rozměr a to tím, že jsme vyrazili obytňákem. A protože je třeba být vždy připraven, pro jistotu jsem si Vavříkovic obytný Mercedes v přestavbě Rimor půjčil už na poslední závod IDM na Hockenheim. Řízení jsem zvládl v pohodě při možná lehce zvýšené spotřebě 20l/100km a po návratu jsem dostal vynadáno, že jsem nevypnul vodu a pokazil asi 20 dalších věcí. Naštěstí nic nebylo tak závažné, abychom nemohli odcestovat do Itálie...

CESTA

Cesta do Imoly byla opravdu velice náročná. Někde u Břeclavi jsme zastavili na pumpě, kde jsme chtěli nakoupit vše potřebné, ale nasraná pumpařka a pumpa zřejmě v konkurzu nás příliš neuspokojila. Nakonec jsme po asi třetí zastávce sehnali vše potřebné a Radimovy neustálé narážky na mé spaní během cest na závody mě donutily, abych si šel lehnout. Cesta byla zajisté velice zajímavá a o to hezčí bylo probuzení při pohledu na ostatní obytňáky a závodní kamióny. Chvíli jsem se bál, že jsme třeba jen někde na parkovišti cestou do Imoly, ale při potřebě na záchod se mi potvrdilo, že jsme v Imole v depu. Abych mu co nejlépe poděkoval a měl z toho radost, tak jsem ho pro jistotu hned vzbudil … ha ha ha.  Zřejmě si ale asi zrovna nechtěl povídat, tak jsem si šel po náročné cestě ještě na chvíli lehnout, než nás pustili do depa, abychom zaparkovali. Postupně jsme se zabydleli a vyrazili na snídani do týmového hospitality.

PÁTEK

V pátek začínáme až v 1 odpoledne, tak jsem mohl dospat deficit z cesty a pak vyrazit do volného tréninku, který proběhl v pohodě, až na tvrdnoucí pravé předloktí. Což je problém, který mě trápí od prvního závodu na Aprilii. Zřejmě kvůli jiné pozici na motorce. Vzhledem k deštové předpovědi na sobotu jsme se v pátek soustředili na nastavení pro závod s tím, abychom byli v superpole. Dařilo se zajíždět dobré časy, přičemž nejrychlejší kolo jsem měl rozjeté na zadní gumě, která měla 15 kol, ale bohužel mi 2 zatáčky před cílovou páskou úmyslně najel do stopy Fabrizio, který je podobnými schválnostmi proslulý. Ale kvalifikace splnila účel, měli jsme dobré nastavení, vyzkoušenou gumu na závod a v případě mokré druhé kvalifikace jsem byl v superpole.

SOBOTA

Předpověď se naplnila a po propršené noci nestihla oschnout trať, takže na sucho mokru vyjelo jen pár lidí. My jsme původně nechtěli jet vůbec, ale nakonec jsem musel objet alespoň dvě měřená kola kvůli novému motoru, aby se mohly nastavit palivové mapy a podobně. Volný trénink před superpole byl už suchý a od začátku se mi jelo naprosto skvěle. Celý trénink jsem se pohyboval na předních příčkách, dlouho ho i vedl a nakonec jsem byl 6., když hodně lidí dalo ke konci nové gumy.

Trochu mě rozhodilo, když ke konci začalo kapat a těsně před superpole už byla celá trať mokrá a pršelo. Na vodě mi to vždycky celkem šlo, ale v Imole jsem nikdy na vodě nejel a na Aprilii už vůbec. A seznamovat se zrovna v superpole se mi moc nechtělo. Radim mě naštěstí dostal z počáteční deprese a v SP1 se ukázalo, že by to mohlo jít. Pořád jsem se ale moc necítil na top8, abych se dostal skrze SP2, ale „tréňa“ mi politicky vysvětlil, že ani 3. řada nebude špatná a mám si jet tu svojí … sice dodnes nechápu jeho frázi, že mám jet pomalu rychle, ale asi jsem si to přebral dobře a v klídku jsem se dostal do závěrečného superpole. Ještě před posledním kole jsem byl mimo finálovou osmičku, ale zjistil jsem, že to jde, a tak jsem zatáhl a bylo to tam. V SP3 už ze mě vše spadlo, mohl jsem být nejhůře ve druhé řadě. Nakonec jsem dostal chuť a pomalu rychle jsem jen těsně skončil na druhém místě. Dlouho mě bude mrzet 0,05 s, které chyběly na pole position, ale druhé místo na startu rozhodně nikoho nezklamalo a drifty jsem měl bezkonkurenčně nejlepší!

NEDĚLE

Už od warm upu bylo vidět, že by to mohlo jít. Za teplého počasí se mi povedl start do první jízdy a od začátku jsem se držel vepředu. Pak mě trošku překvapilo neklidné chování motorky a trochu jsem se propadl, ale pak jsem se dokázal vrátit do tempa a v cíli z toho bylo 4. místo - nejlepší výsledek letošní sezóny.

Bylo vidět, že si na Aprilii zvykám a zřejmě přílišná motivace způsobila chybu na startu, kdy jsem si kontroloval otáčky, přičemž světla byla zhasnuta dřív než v první jízdě a od startu jsem odjel s velkým zpožděním. Snažil jsem se dostal dopředu, ale udělal jsem hodně chyb, dvakrát se mi při nájezdu zavřelo přední kolo, takže jsem vyjel mimo trať a když jsem se to snažil nahnat, tak mi ztvrdlo předloktí a rozhodl jsem se, že nemá cenu dál riskovat a pokračovat. Byl to celkem povedený víkend, ale štve mě chyba ve druhé jízdě, což už si příště rozhodně budu pamatovat.

Po závodech jsme strávili 1,5 dne v depu a pak vyrazili na poslední závod do Magny Cours...

Kapitolu z diáře s názvem Imola nám poskytli Radim Vavřík a Jakub Smrž.
http://www.fansofsmrz.cz/

2. Foto: Roberto Soligo