Někteří si říkáte, proč právě on? Na začátku mě to také napadlo. Je to můj první soused a vlastně vzdálený příbuzný. Ač nás dělí jen pár metrů, vídám se s ním více na závodech, než v osobním životě. Znám ho tak málo, že jsem položil pár otázek na jeho soukromí i na práci, kterou na Motolevelu publikuje. Nový rok tedy začneme pohledem pod pokličku...


Zdeněk Růžička: Pepo, na začátku malé představení... Ptát se tě ale na to, jak ses dostal k sajdkárám, je asi zbytečné, když pocházíš z Ouběnic a máš světově známé příjmení pro oblast sajd. Raději čtenářům prozraď, co jsi dělal, než tě mohli vídat na stránkách Motolevelu?

Josef Hejnal: Asi máš pravdu, protože jsem se prakticky narodil na závodní dráze. Dům máme přímo u motokrosové trati „Na Kocábě“. Samozřejmě, že člověka prostředí formuje a vše okolo se mu vrývá pod kůži, hlavně v raném dětství. Otec se strýcem byli zakládající členové slavného AMK Ouběnice, který postupně začal patřit za opravdový středobod československého sajdkárkrosu s věhlasem za hranicemi naší vlasti. Strýc, jezdec, ale hlavně pořadatel, se stal pak největší personou pro sajdkárkros u nás, váženou jak doma, tak v zahraničí. Dokázal jako jeden z prvních dotáhnout do východní Evropy závod MS a proslavit tak nejen malou vísku, ale celé Československo.

Všechno kolem pak na mě hrozně zapůsobilo. Navíc v rodině jsme měli i další závodníky (např. Pepu Petáka). Na závodech jsem tedy vyrůstal. S kamarády jsme pak blbli i na kolové sajdkáře a slibovali si, že jednou budeme jezdit. Bohužel Ouběnice skončili a později se už o sajdách ani moc tolik nemluvilo, že jsem myslel, že se ani nejezdí. Během studií jsem ani informace o sajdách nevyhledával. Jen jednou na kulatiny strýce přišli bratři Čermákové a já se po dlouhé době dozvěděl, že tu máme prvotřídní posádku.

Než jsem se dostal k Motolevelu, tak jsem studoval na VŠ obor historie a geografie pro SŠ, ale nechtělo se mi později dělat učitele, takže mé kroky vedly jinam a nakonec mě zavedly do Motolevelu a k výborné komunitě lidí.



Když jsi jako mladý blbnul na sajdě, nemáš chuť i v tomto věku zkusit závodit? Kde by tě to bavilo více? Řidítka nebo vozík?

Přiznám se, že takové choutky občas mám. Čím déle se kolem sajdkárkrosu a týmů pohybuji, je ta touha silnější, že bych se alespoň jednou chtěl postavit na start a zažít tu závodní atmosféru přímo v jejím jádru. Samozřejmě, že si takovými slovy pěkně zadělávám a vím, jak se už někteří třesou, až mě svezou, resp. vysypou (smích).

Jen si vzpomenu, jak mě letos pěkně svezl Lukáš Pudlo v Kramolíně. Docela mi tím vyvrátil tezi, že práce spolujezdce je něco lehkého, ale naopak mě utvrdil v tom, že je pěkně těžká a všeobecně je ten sport taky pořádně nebezpečný. Jinak odmala mě to vždy lákalo na vozík. Je to sice náročnější, ale líbí se mi to více. Akorát na to nemám fyzičku a už nejsem nejmladší, takže zůstanu u „nenáročného“ psaní a focení (smích).



Na závodech se potkávám s našimi čtenáři a občas ani nevědí, jak vypadáš a pletou si mě s tebou. Čím si myslíš, že to je?

Těžko říct (smích). Že bychom si byli tak podobní, když jsme příbuzní? (smích). Ale teď vážně. Jsem introvert a raději jsem v pozadí. Republiku navíc moc nefotím, takže asi vidí běhat po trati jen tebe a mě neznají.

Já v podstatě pořizují fotografie a nějakou tu drobnost, ale hlavní chod je na tobě. Popiš čtenářům, co vše se za tím skrývá?

Zase se nepodceňuj. Dělaš toho taky dost a vzájemně se doplňujeme! Jednou už jsme o naší novinářské práci psali. Kdo si chce více přečíst, tak odkaz je: https://www.motolevel.com/clanek-5903-novinarska-prace-zevnitr-aneb-nahled-pod-poklicku . Jinak všeobecně se za tím skrývá neskutečně moc času, což ostatní nemohou vidět, protože na webu už vidí jen finální článek či fotogalerii. Největší problém sajdkárkrosu je, že není vůbec mediálně podchycený.

Motokros je v tomhle ohledu dál. Má nespočet webů, časopisů zahraničních i našich, které se mu věnují, takže novinář má kde čerpat. Oproti tomu sajdkárkros je na tom hůře a práce je více náročná. Musíš se sám pídit přímo u týmů, pořadatelů, sponzorů a fanoušků. Vše si vyhledáváš sám. Než jsem do něj pronikl, musel jsem si vytvářet svoji databázi, archiv, skladovat veškeré výsledky a být přímo uvnitř týmů, abych měl potřebné informace. Teprve na základě nich můžeš psát články. Dále je nutná komunikace s jezdci, pořadateli, činovníky AČR atd.

Prakticky vše vytváříme sami a jako jediní u nás. Nikde jinde nenajdeš tak podrobné články a v takovém rozsahu jako u nás. Právě ta prvotní činnost zabírá asi nejvíce, napsat článek pak ani není problém, ten můžeš sfouknout třeba za 10 minut... Poslední částí je pak vše vložit na web, tj. zkopírovat vše, upravit text, upravit písmo, vložit obrázky a dát na sociální síť k šíření.

Další mou prací je také focení na závodech a psaní reportů, což je někdy pořádný mazec. Snažíme se vše dávat hned po závodě, aby čtenáři byli hned informováni. Na závodech se soustředím nejen na dobré a výstižné záběry, ale také musím sledovat průběh a vše si zaznamenat, abych měl o čem psát. Výběr fotografií pak zabírá asi nejvíce, jelikož za závod můžeš udělat 500 – 1000 snímků a z nich musíš vybrat cca top 30-40, které korespondují s reportem. Omezený počet je záměrný, jelikož více fotek ani lidi tolik nezaujme. Fotogalerie pak by měla být pestrá a ukázat čtenářům nějaký příběh, ten je důležitý. Osobně se mi nelíbí, když někteří nafotí kupu fotek, třeba 50 z jedné zatáčky, a vše zkopírují na web. To je nuda... Snažím se, aby se spíš lidi u galerií bavili a rádi otevírali každou fotku. Jako o naší práci bych mohl klidně napsat knihu, ale myslím si, že tohle bohatě stačí.



Osobně nemohu dát kvůli rodině Motolevelu tolik času, kolik bych si představoval. Tak mě napadá otázka, jak vše zvládáš a kolik ti zabere času to, co není vidět?

Času to požírá dost. Vzhledem k tomu, že nemám vlastní rodinu, tak to jde zvládat. I když musím říct, že tuhle sezonu už toho bylo příliš a potřeboval jsem si dát pauzu a promyslet co a jak. Jednalo se také o to, že více a více jezdců chce po nás fotky a berou to jako samozřejmost. Jejich výběr zabírá asi nejvíce času. To víš sám. A když ti po závodě píše přes deset posádek, je to na hlavu...

Velmi mi pomohla pak rozmluva s profi fotografem Jakubem Frühaufem, který mi hodně věcí osvětlil. Určitě už nebudu dávat fotky zadarmo. Navíc z MS ani nemůžu, protože jsem pod smlouvou. Ale abych se vrátil k tomu, kolik mi zabírá Motolevel času.  Většinou si k psaní nebo výběru fotek sedám večer, předtím nemám čas. Mám také jiné povinnosti a koníčky. V sezoně pak nemám volný víkend, protože jsem pořád na závodech. Ale musím říct, že mě to hodně baví a pohlcuje, jinak bych to nedělal.



Jak vidíš pozici sidecarcross u nás, když jsi vstoupil do kolotoče závodů a nyní?

Pozici českého sajdkárkrosu spatřuji v trojím světle – sportovním, „politickém“ a pak mediálním. V prvém případě se domnívám, že za těch pár let šel český sajdkárkros nahoru. Zářným příkladem je početná účast v českém mistráku, kdy otevřením přeboru se sajdkárkrosová komunita více rozrostla. Minulou sezonu startovalo dokonce 61 posádek! Potěšitelné je, že se objevují i nové tváře. V mezinárodním měřítku si stojíme také velmi dobře. Po velmi úspěšných bratrech Rozehnalových, kteří v roce 2011 vyhráli jednu Grand Prix, přebrali štafetu bratři Čermákové. Udrželi český sajdkárkros v top 5 nejlepších v MS a povedlo se jim několikrát vystoupat na stupně vítězů. A navíc jejich výsledky v MS podpořilo dalších osm českých posádek svým bodovým přísunem. V roce 2016 jsme navíc dosáhli na historický úspěch, kdy česká reprezentace skončila třetí na ME družstev, takže po sportovní stránce může vládnout spokojenost, což platí i o druhé oblasti - „politické“.

Za poslední léta má český sajdkárkros velmi schopného zástupce na Autoklubu ČR v podobě Přemysla Hájka, který nese jistý podíl na výše zmíněných sportovních úspěších. Vytváří společně se sponzory vynikající podmínky pro mladé talenty a reprezentaci. Například po x letech mohou čeští reprezentanti z MS využít tréninkových kempů pod dohledem fundovaných profesionálů. Českému výběru na evropských družstvech zase připravuje komfortní zázemí. Díky tomu se dostavují posléze i kýžené výsledky. Za Přemkem je obrovská práce i kolem českého šampionátu, která mnohdy není vidět a je málo ceněná. Zásluhou něho se hodně zlepšilo postavení českého sajdkárkrosu na Autoklubu, v médiích i v zahraničí.

Naopak na poli mediálním se ta pozice jen trochu vylepšila. Jsou tu pořád ještě velké mezery a oproti jiným sportům zaostáváme. Světlou nadějí je, že se alespoň podařilo prorazit v komunitních webech a na sociálních sítích, kde se širší veřejnost může v pravidelných příspěvcích dozvědět více o tříkolovém sportu. Cílem by ale mělo být se dostat až na celostátní úroveň a do velkých médií, aby se sajdkárkros dostal do většího povědomí, což se až na pár výjimek - úspěchy Čermáků v TV - moc nedaří.

Podle tebe, co by se muselo změnit, aby byl tento sport více vidět?

Podle mého názoru musí jezdci začínat u sebe a nečekat, že za ně někdo udělá nějakou propagaci a reklamu v celostátním médiu. Na to zapomeňte! Každý by si měl uvědomit, že už nežijeme za minulého režimu, kdy za vás všechno někdo udělá, v tomhle případě novináři. Že za vámi budou běhat a nabízet se a říkat vám: „Vy jste dobří, o vás budeme psát...“ Takhle to fakt nefunguje.

Navíc si všichni musíme uvědomit, že těch lákadel a sportů je v dnešní době spousty a zájem je tedy zaměřen pochopitelně na ty nejsledovanější. Líbi se mi ale, že už někteří sajdkárkrosaři si toto uvědomují. Je fajn, že pochopili, že se musí sami prezentovat a využili k tomu sociální sítě. Nyní tak většina republikových posádek má své stránky na Facebooku, kde se snaží informovat své fans. A to je přesně ta správná cesta, kterou se vydat. Čím více jste vidět, tím máte také větší šanci se dostat do médií a také ke sponzorům. A právě i svým stávajícím sponzorům byste na těchto stránkách také měli více děkovat, protože to ocení a také s nimi bude lepší spolupráce.

Ještě si živě vzpomínám na slova Vaška Rozehnala, který mi mé domněnky jenom potvrzoval. I v jejich nejslavnější éře se sami nabízeli novinářům. Dokonce snad 4 roky sami psali články a posílali je do novin, než si jich všimli a začali o nich psát už sami.

Prostě v této době se od jezdců očekávají nejen výkony na trati, ale také jejich prezentace a aktivita na poli mediálním i obchodním. Podívejte se, jak jsou aktivní závodníci na Dakaru, freestyle motokrosaři Podmolové, supermotárdista Pavel Kejmar a další. Vy sami se musíte nabízet. Opravdu nečekejte, že za vámi někdo poběží... Tady mě velmi mrzí, že ani více nevyužíváte nás z Motolevelu a více se nám nenabízíte a sami nepřicházíte s novinkami z vašich týmů... V této době charakteristické spousty možnostmi na volný čas musíte být více dravější a šířit váš sport dále!

Kde stále bereš tolik energie na publikování tolika článků? Jakým stylem relaxuješ a co ti dává energii být stále tak aktivní?

Ani nevím, ale spíš jde o to, že dělám něco co mě baví a jsem rád, že můžu být v centru dění. Sajdkárkros je navíc moje vášeň už odmala, protože je to nádherný sport plný adrenalinu a akce. Pohybuje se okolo něj skvělá parta lidí, mezi kterou se cítím dobře. Navíc každý rok přináší vždy něco nového, vzrušujícího, i to mě na tom láká a žene dopředu. Také můžu cestovat s týmy nebo s WSC po celé Evropě a poznávat tak krajinu kontinentu.

Prakticky můžu říci, že energii, kterou vložím do psaní a focení, se mi sajdkárkrosem a lidmi zase vrací zpátky, takže i tímto způsobem dobíjím „baterky“. Jinak relaxuji různě, například prací kolem baráku, na zahradě, v zimě sauna, lyže, párty nebo hudba, knížka, teď mám například rozečtenou Přemyslovskou epopoj od Vlastimila Vondrušky, nebo Dlouhou křivolakou cestu od Josefa Kaliny, v létě třeba kolo...



Co ty a technika? Za sebe musím konstatovat, že každý rok očekávám, co budu muset kupovat nového, protože se to rozbije. Letos už jsem si myslel, že ušetřím nějakou korunu na závody, ale přestala fungovat klávesnice na notebooku, tak mám o zábavu postaráno. Jak to máš ty?

Musím to zaklepat na dřevo, ale takové trable s technikou, jako máš ty, naštěstí nemám (smích). Je zajímavé, že ač se k ní někdy chovám macešsky, nenechala mě zatím ve štychu (smích).

Můžeš na závěr říct, jak se díváš na loňskou nominaci na ME družstev?

Rozvířila se okolo ní, řekl bych, až nešťastná debata na sociální síti. Nebylo to moc fér vůči nominovaným ani nenominovaným a vůbec to nepřispělo k dobré atmosféře. Přitom se stačilo zeptat přímo u zdroje. Další věcí bylo, že celá situace ohledně nominace nebyla optimálně vykomunikována a vysvětlena, což také moc nepřispělo a jen to dalo vzniknout k až nesmyslným spekulacím.

Osobně se mi například líbí nominační model naší reprezentace v motokrosu nebo reprezentací v sajdkárkosu v Holandsku a Belgii, kde se přihlíží hlavně na starty a výsledky na MS. Asi se na mě někteří mohou zlobit, ale republika nemůže být měřítkem pro takový mezinárodní závod, jakými jsou evropská družstva.

Chápu, že v minulosti bylo našich sajdkár málo a jet více závodů MS nebylo třeba finančně únosné, proto se přihlíželo hlavně k výsledkům v republice, a proto byla daná jiná pravidla. Nyní je jiná doba. Na MS startuje více našich posádek a nevedou si vůbec špatně. Jestliže nám půjde o co nejlepší výsledek a sestavení nejsilnějšího družstva s pořádnými zkušenostmi, pak by měly být rozhodující právě starty na MS. Když srovnám, jak se jede ve světě a jak u nás, je to ohromný rozdíl. Třeba v českém MX to takhle mají nastavené. Je to ale můj názor.


Děkuji ti za rozhovor a přeji, ať ti to pěkně píše a fotí!



Připravil: Zdeněk Růžička
Foto: Mona Bauer, Zdeněk Růžička, Ondřej Ploc, archiv J. Hejnala, Luc Vanderaa, Radek Chmel a Jürgen Lauer
31.1.2018