Jak bylo v Austrálii u klokanů z klávesnice Radima Vavříka - díl první

Asi měsíc před odletem do Austrálie jsem začal přemýšlet, jak na mě asi dolehne cestovní horečka, protože jak každý ví, tenhle kontinent není zrovna za rohem a byť se už asi 14 let potloukám po Evropě obrazně řečeno týden co týden, od závodu k závodu, jiný světadíl mi do téhle doby bylo něco cizího a hodně vzdáleného. Dalo by se říci, že můj neklid nebyl způsobený ani tak jiným krajem a mravem, ale největší problém u mé osoby jsem shledával spíše ve čtyřiadvaceti hodinové cestě letadlem.
Co se tedy týče cestovní nervozity, tak se musím nejspíš pochválit, neboť v neděli večer asi v deset hodin mi manželka u televize musela připomenout, že by bylo dobré, kdybych si šel nachystat nějaké věci, protože ráno v devět hodin mám sraz s Kubou v Brně na letišti.

Jedna z věcí, kterých si u Kuby nesmírně vážím, je jeho dochvilnost, neboť můj táta vždycky říká, že „Přesnost je výsadou králů“ a tohodle přísloví se díky němu snažím držet už odmala. Že vše probíhá,  tak jak má, jsem se přesvědčil na odbočce z dálnice k brněnskému letišti asi pět minut před devátou, kde se naše auta, jedoucí z opačných směrů, doslovně téměř srazila.

Po rychlém podání ruky s Kubovým bratrem Matějem a jedním ze šéfů FOSU Petrem Linhartem a s jeho slovy „leťte opatrně“,  jsme se odebrali k odbavení, které proběhlo naprosto klasickým způsobem, kdy po suchém oznámení pracovníka: „Máte přes váhu“, jsme přeskládávali věci z Kubovy tašky do mé. Jediné k čemu nedošlo a na co jsem byl zvyklý, byla spousta nadávek na adresu letecké společnosti, pána za přepážkou, vedení letiště a jiných mocností, neboť si Kuba naštěstí uvědomil, že teď odlítáme z Česka a bylo by mu rozumět.

S touhle nízkonákladovou společností jsem už letěl, a tak jsem se těšil až si sedneme na naše oblíbené místo úplně vzadu vpravo, kam většinou nikdo nechce, protože to tam nejvíc řve a při turbulencích to nejvíc drncá. Bohužel náš start z letištní haly do letadla neproběhl zcela podle představ, takže naše sedadla byla už obsazená nejspíš podobnými blázny jako my, a tak jsme postupovali jak já říkám „naším dobytčákem“ dopředu a hledali volná sedadla. Kuba jako „vedoucí mužstva“ rozhodl o místě, hodili jsme si batohy do zavazadlového prostoru nad námi, vsoukali se do sedadel a pokračovali v započatém rozhovoru o asi tisíci plánech na letošní sezónu. Po rozjetí letadla po runwayi a po vykouknutí z okýnka jsem musel Jakuba moc pochválit, neboť mě jako našeho „zeměpisce“, který pokaždé musí sedět u okýnka a neustále komentovat ráz a složení krajiny pod námi, posadil přesně nad křídlo, a tak místo výhledu na Alpy po cestě do Bergama jsem mohl komentovat maximálně tak divně hýbající se křídlo a volné nýty na něm.

Po přistání nás čekal téměř volný den, kdy si nás na letišti vyzvedl přímo majitel Effenbert Liberty Racing Teamu Mario. Odvezl nás k němu domů na vynikající oběd a po zhlédnutí části Avatara v italštině, hraní si chvíli s jeho dvouletým synkem a po uvědomění si, že mi má dcera chybí vlastně dřív než jsme někam dojeli, jsme vyrazili omrknout novou základnu našeho teamu pro kamiony a jiné potřebné věci. Nakonec jsme se v Bergamu zastavili pro teamového psychologa Emanuelleho a vyrazili směr letiště Miláno.

Po nastoupení do Boeingu 777 společnosti Emirates jsem si začal všímat malých drobností a rozdílů od společnosti, se kterou letos lítáme po Evropě, které byly pochopitelně dány cenou letenky a vzdáleností destinace, kam jsme letěli.

Nemám moc zkušeností s jinými letadly, ale „sedm sedm sedmička“ je teda úžasný kolos, naprosto luxusní a při nastupování a popocházení do zadních řad, kde měl náš team místa, jsem si nebyl po chvíli jistý, jestli vůbec dojdeme na konec, potažmo jak se něco tak obrovského a dlouhého může zvednout ze země. Vyfasoval jsem místo vedle našeho teamového managera Nataleho, a tak bylo o zábavu postaráno minimálně na první hodinu letu do Dubaje, dokud náš šéf neusnul. Doteď jsem byl zvyklý na letušky, které okamžitě po startu, kdy je letadlo ješte ve stoupajícím náklonu, začnou okamžitě tlačit velký vozík a nabízet vám třeba půl litru vody za šest euro nebo zmrzlý sendvič za osm. Tady u Emirátů nám letušky ještě před startem začaly rozdávat napařené, teplé a voňavé ručníčky, kterými si utřít ruce a „hubu“ zpocenou z letištního odbavování, byl opravdu balzám a pro mě povzbuzení do dalšího očekávání, co bude dál.

Místo neskutečného divadla, které předvádí letušky u srovnávané společnosti v podobě pantomimy,  jak se chovat při zřícení letadla, se v tomhle o kapku větším luxusu zapla televize, kterou měl každý pasažér před sebou, a po krátké instrukci se opět zhasla, udělalo se přítmí a na stropu letadla se rozsvítily hvězdy, což mi nevím proč dalo pocit naprosté jistoty, úžasu a klidu. Můj největší problém v podobě zapomenuté „empétrojky“ byl vyřešen záhy poté, co jsem zjistil, že v televizi umístěné přede mnou mám zhruba 100 filmů, 200 seriálů, 200 dokumentů a na 800 alb různých interpretů a žánrů. Pravda, první let do Dubaje jsem se spíš tenhle přístroj učil ovládat, ale na další cestě do Singapuru jsem tuhle mašinku ovládal naprosto v pohodě.

Pozorný čtenář a zejména FOSÁK si nyní uvědomí, že jsem už dlouho nepsal o Kubovi, což je vlastně to, proč tenhle článek každý čte. Ne, nemusíte se bát, že bychom Kubu zapomněli třeba v Miláně na letišti, ale můj čistě vlastní pohled je pouze z toho důvodu, že Kuba letěl třídou zvanou Business Class. Osobně jsem byl rád, že bude v pohodlí a ještě větším luxusu, nicméně když náš celý team procházel touhle třídou na svá místa, kdy pasažéři „obchodníci“ už dávno pohodlně seděli ve svých křeslech, náš pilot si chtě nechtě musel vyslechnout asi od 18-ti lidí včetně mě různé narážky v podobě bastardů, komunistů a jiných oblíbených nadávek našeho teamu.

Na naší cestě mě jěště zaujaly dvě věci o kterých si myslím, že je zajímavé napsat. V první řadě letiště v Dubaji, kde jsme přistáli někdy nad ránem a za zhruba tři hodiny čekání na další spoj jsme s Kubou prošli asi dvoukilometrový terminál Free shopů nejméně pětkrát, protože nebylo co dělat a druhá věc, která mě ohromila, byla neskutečná vlhkost a asi třicet stupňů na letišti v Singapuru, kdy jsem měl pocit při vystoupení z letadla, že mě někdo „praštil jeklem po hlavě“.

Kolem desáté hodiny ranní místního času jsme konečně dosedli na plochu letiště v Melbourne a z letištního východu jsme vyšli do nádherného letního dne, kde foukal teplý vítr, všechno bylo zelené a vzduch voněl neskutečně letní pohodou, kterou si doma ani neuvědomujeme, když se leto přihlásí postupně přes zimu a jaro…
Tbc… (Pokračování příště...)



Kuba i Mates mají svůj blog a když mají formu, dozvíte se třeba i to, co měli k večeři, či jestli byla manželka/přítelkyně přítulná ...

02/20/2011 - 11:20 (místního času - Austrálie) "Zrovna jsme na okruhu a dnes už nás čeká první focení do oficiálních programů. Musím kluky pochválit, máme nádherný box, máme tu Internet a hlavně pohodu. Akorát dnes není úplně pěkně, občas sprchne a celkem fouká."

02/18/2011 - 17:19 (místního času - Austrálie) "Tak jsme včera Italům udělali grilovačku a byli jsme plní obav, jestli jim bude chutnat. Naložili jsme maso a největší obava byla z toho, jestli nemají přece jen radši to jejich neochucený skoro syrový... Ze začátku se tvářili trochu zvláštně, že je tam moc česneku a nelíbilo se jim ještě dalších 100 věcí, ale když jsme na stůl nesli 2. várku masa, tak to ocenili potleskem, který ještě několikrát během ..."  více najdete v Kubově BLOGU.

Již za týden budeme sledovat TV a čekat, jak Kuba doválčí v prvním závodě sezóny 2011. V královské třídě "produkčních" strojů ve třídě WORLD SUPERBIKE.

TV program na Eurosportu, Neděle 27. 2. 2011:

02:00 – 03:00 Superbike 1. závod (přímý přenos na Eurosport a Eurosport HD)

03:15 – 04:15 Supersport závod (přímý přenos na Eurosport a Eurosport HD)

05:30 – 06:30 Superbike 2. závod (přímý přenos na Eurosport a Eurosport HD)

08:30 – 09:00 Superbike 2. závod (záznam na Eurosport a Eurosport HD)

Další reporty budou následovat...

Hlavní text: kouč Kuby Smrže - Radim Vavřík
Ostatní informace: http://www.fansofsmrz.cz/
Foto: archiv Radima Vavříka