Musím říct, že mě okamžitě zaujaly dvě věci. První byla barevnost a pestrost měst a městeček a druhá, ta zásadnější, že se krajina dle mého názoru na první pohled téměř nelišila od naší země.

Co se týče samotného ostrova, musím říct, že je to opravdu nádherné místo kde na mě skutečně dýchnul konec světa, samozřejmě z té příjemné stránky. Všude je tady klid a pohoda, nikdo nikam nespěchá a všichni jsou na vás milí, neskutečně ochotní a přitom, když se podíváte v některých místech a z určitých úhlů přes vodu směrem na Austrálii, klidně můžete mít pocit, že se nacházíte na jedné straně nádrže v Ostrožské Nové Vsi a přes hladinu sledujete kopec Hrabina, za kterým se rozprostírá Slovensko. Ale zároveň, když se mrknete jen o kousek vedle, uvidíte shluk palem a eukalypty, vedle kterých stojí cedule pro řidiče,  upozorňující na zvýšenou pozornost ve tmě před klokany a hlavně před koalami, které v noci sem tam přecházejí cestu za vidinou dalšího pochutnání si na tomhle nádherně vonícím stromu.

Hned po příjezdu jsme s celým teamem zamířili do jak jinak než italské restaurace Pinos, která i pak po dobu našeho pobytu byla jakýmsi útočištěm hlavně kvůli internetu, aspoň do doby než se otevřely boxy na okruhu.

Kuba, Sylvain, já a náš psycholog jsme dostali krásný baráček vzdálený asi 200 metrů od oceánu. Měl dvě patra, kde u obou poschodí byly nádherné terasy a ta vrchní dokonce s obrovským americkým grilem. V horním patře se uvelebil Sylvain s Emanuelem a já s Kubou jsme si našli útočiště ve spodní části.



Surfařem se člověk prostě nerodí… A teorie od praxe se jako obvykle dost liší!

Po pár dnech, kdy jsme se věnovali tréninku v podobě zábavy, ať už to bylo cvičení na pláži, kondiční běh nebo ping pong , který měli italští kluci ve svém domě přímo v obýváku u televize a ve kterém jsme vytvořili téměř neporazitelnou dvojici, jsme se vydali surfovat na Smith Beach na druhé straně ostrova - asi 15 kilometrů z naší pláže, vlastně jen kousek od okruhu.

Nevím, jaké máte zkušenosti s tímhle sportem vy, ale já si vždycky představoval, že se lehne na prkno, dopádluje se rukama kus od břehu, otočí se, počká se na vlnu, rozjede se, stoupne na prkno a jezdí se po vlně tam a zpátky, dokud nepřijedete ke kraji. V televizi vcelku jednoduchá a triviální záležitost. Když jsme se blížili po pláži už v neoprenu k vodě, začal jsem přemýšlet, jestli jít doleva nebo doprava, kde není moc lidí, aby mi v mém ježdění nikdo nezavazel. Kubovy snahy poradit mi co a jak mám dělat, jsem přecházel jen pokyvováním hlavy, mysle si v té chvíli něco o zbytečném opotřebovávání jeho hlasivek, protože nic jednoduššího neexistuje.

Můj klid pravda trochu narušil fakt, že samotné lehnutí si na prkno vyžaduje notnou dávku rovnováhy a není to, jako když si lehnete na postel, což jsem si do téhle chvíle představoval. Po chvíli jsem ale získal malinko jistotu a začal pádlovat rukama proti vlnám, abych se tedy dostal na vzdálenost vhodnou k otočení se a konečně k rozjezdu a ježdění na vlně. Pravda, bylo mi trochu divné, že asi z padesáti surfařů jsem viděl asi dva, kteří dokázali na pár vteřin vylézt na prkno a stát na něm, ale věnoval jsem se spíše pádlování a vyplivování slané vody z pusy, neboť velmi často místo vzduchu při nadechnutí, přišla do mých úst vlna. Kousek dál od břehu se vlny pochopitelně zvětšovaly a já po chvíli už pocítil únavu v rukou, přemýšlejíc již o otočení, neboť musím být už hodně daleko. Při obrátce jsem zjistil, že jsem témeř stejně od břehu, jako když jsem začal pádlovat, takže mi nezbylo nic jiného, než slézt z prkna do hloubky, která mi byla zhruba po kolena, a jít s prknem po svých vstříc rychlé jízdě na vlnách. Na Kubovi byl vidět trénink z předchozích asi sedmi let, takže jeho postavu jsem zahlédl už jen sporadicky, jak sedí někde uprostřed oceánu, vybírá si vlnu a očkem pokukuje na mne a směje se mým planým pokusům se k němu dostat.

Po nekonečné době jsem se dostal asi na deset metrů od něj zcela vyřízený a aby toho nebylo málo, tak následující asi dvoumetrová vlna mě spláchla i s prknem někam pod sebe a já po důkladném „naglgání“ výborného slaného nápoje a vynoření se zjistil, že už nedosáhnu na dno a navíc jsem u konce se silami. Na paniku nebyl čas, protože se blížila daší vlna, takže jsem se chytil prkna, nasměroval ho proti ní a celkem v poklidu ji už překonal. Po zvážení mého fyzického stavu jsem usoudil, že surfování v místech kde dosáhnu, bude pro mě bezpečnější a raději jsem se nechal dostrkat vlnami blíže ke břehu. Asi nemá cenu tady zdržovat dalšími podrobnostmi o mém surfování, ale určitě jste pochopili, jak moc jsem se ohledně tohoto sportu mýlil.

Pokud dovolíte, tak bych to shrnul do pouhé statistiky:
Naučení se aspoň trochu ležet na prkně - 1 hodina.
Vyškrábat se na vlnu a jet deset metrů v kleče na prkně - další hodina. Navíc jeden povedený pokus z dvaceti, to znamená asi pět jízd za hodinu.
Postavení se na prkno bez okamžitého pádu - nikdy a nejspíš nikdy v životě…

Na Kubovi bylo vidět, že má za sebou už spoustu tréninků a dalo by se říct, že už ví, co od oceánu čekat. Umí si vybrat vlnu a v podstatě se už zařadil do té kategorie surfařů, kteří jen sedí nebo leží na prkně, žádná vlna jim není dost dobrá a jednou za deset minut se na nějaké svezou poměrně hezkým stylem a nakonec řeknou, že to dnes stojí za houby, protože nejsou dobré vlny.

Já jsem se bez problémů zařadil do té kategorie „blbů“, kteří se jen škrábou na prkno a bojují spíš sami se sebou než s oceánem. Navíc jsem zjistil, že surf je úžasný trénink koordinace těla a rovnováhy a opravdu dřina, takže jsme s Kubou rozhodli, že příští zimní testy a celou zimní přípravu přesuneme na Phillip Island. Okamžitě mě napadá spousta lidí, kteří náš nápad ocení a přivítají s velkým nadšením, ať už náš šéf Mário nebo moje žena s dcerou…

Phillip Island je podle mě jediné místo ze všech, kde se závodí a kde můžete bez problémů za pár dní zapomenout, proč jste vlastně tady a že klid a pohoda nejsou zdaleka jen to, kvůli čemu jste vážili cestu přes půl světa.

Takže jednoho dne při večeři nám náš sportovní manager Francesco oznámil, že druhý den ráno se otvírá box a nám všem nezbylo, než zase nastavit mysl na něco, co chceme všichni dokázat.

Když jsem uviděl tři boxy, které byly připraveny pro náš team, v duchu jsem si vzpomněl na loňskou sezónu, kde jsme se krčili jen v jednom, a to ještě v tom lepším případě. Team Liberty přivezl ze základny v Praze nejspíš celou dílnu, neboť pět tun materiálu je docela dost. Opravdu jsem neměl pocit, že by něco chybělo a naopak celé stěny potažené do designu piva mě ubezpečily, že to kluci myslí opravdu vážně a nic nenechávají náhodě.

Kubovi trať na Phillip Islandu opravdu sedí, protože se tady nejezdí nikde moc pomalu a to samé mi následně potvrdil i Sylvain. Vlastně jsme se s oběma klukama shodli, že by se mělo závodit rychle, protože v tomto případě se ukáže závodnické srdíčko. A ne na okruzích, kde jsou převážně pomalé zatáčky.

Úspěšné testování  Kuby a Sylvaina navozuje skvělou atmosféru v týmu

Co mi opravdu dělá radost, je momentální nálada v teamu, která je naprosto úžasná. Nikdo neodděluje team pro Kubu nebo pro Sylvaina. Víceméně se mimo ježdění dělá všechno společně a každý pomáhá každému. Mně osobně nedělá vůbec problém pomoci i Sylvainovi, když něco potřebuje, za což se mi odvděčil simultánním překladem do angličtiny perfektního francouzského filmu o nějakém gangsterovi, který jsem pochopil lépe, než když jsme den předtím sledovali s Kubou jeden strašidelný film v češtině s Di Capriem o nějakém ostrově.

Testy se rozjely v pohodě. Prakticky oba kluci byli hned od začátku na horních místech na monitoru a tenhle trend se udržel po oba dva dny. Na Kubovi byla cítit pohoda, což dokazoval i jeho tep, který má na téhle trati srovnatelný s člověkem, co zrovna přišel z práce a otevřel si pivo. Co se týče mé tepové frekvence, tak tu mi jednou zvedl naprosto dokonale, kdy v nájezdu na cílovou rovinku na vymotanou čtverku vyjel v náklonu až na trávu. Nějak si nevzpomněl, že je v takové situaci potřeba ubrat, takže nám s Marcem, který mu zrovna ukazoval, předvedl nádherný drift na trávě ve dvousetkilometrové rychlosti, navíc ve stupačkách, zřejmě kvůli lepší stabilitě. Naštěstí všichni ostatní byli v boxu, takže další mrtvice se nekonaly. Jen Marco měl chvíli zelenější obličej než obvykle.

Druhý den se časy ještě vylepšily, i když počasí podle mě bylo o malinko horší než den minulý. Velmi pěkný čas zajel Karel ze Španělska, který je tady opravdu ve fantastické formě a který díky hodnotě svého času naprosto dokázal, že Moto GP je s velkým náskokem první liga, kde startuje sedmnáct nejlepších pilotů na světě na sedmnácti nejlepších motocyklech, co kdy tahle planeta viděla, jak si někdy s velkou oblibou čtu na jednom webu, na kterém mi neunikne ani jediný komentář jak k MotoGP tak i k WSBK. Podle mě by všichni měli být rádi, že máme piloty v obou těchto kategoriích, měli by jim fandit a odprostit se od předsudků, kdo je lepší nebo kdo si víc co zaslouží. Chápu, že každý má svoje fanoušky a spousta z nich má nějaký důvod nefandit tomu druhému, ale i tak si myslím, že ve spoustě věcech je to zbytečné. Já osobně mám z mladého Karla v MotoGP velkou radost, je to pro mě fajn kluk, který se nenechal zkazit ani zlomit okolnostmi okolo něj a přeji mu jen to nejlepší. A totéž mu přeje i Kuba. Mezi závodníky se totiž nenosí, kdo má jakého otce, nebo kdo se kdy jak zachoval. To je naprosto věc druhá a pokud nejsou soupeři přímo na trati, kdy chce jeden předjet druhého, vždycky je úspěch jiného českého pilota potěší. Pokud si všimnete, tak tenhle názor píšu narozdíl od jiných anonymních přispěvovatelů pod svým jménem a rozhodně se za něj nehodlám stydět.

Všechny Vás zdravíme. V pátek začínáme a já už teď vím, že celý team pojede klidně na tisíc procent proto, abychom z tohoto ostrova mohli odjet se vztyčenou hlavou.

Autorem příspěvku je Radim Vavřík.

Foto je z osobního archivu Radima Vavříka.