Rychlost 922 km/h, teplota 41 stupňů Celsia, výška 10 363 metrů nad mořem - a to doslova. Zrovna se nacházíme někde mezi Kuala Lumpurem a Dubají, já sedím, přemýšlím, poslouchám Boba Dylana, sleduji úžasně graficky zpracované informace o letu, vedle mě po pravici datový inženýr Sylvaina Guintoliho Luca už pouští asi desátý film a po mé levici Sylvainův mechanik Simone už potřetí usnul u rozečtené knihy a já mu ji pomalu potřetí vyndávám z rukou, abych ho neprobudil.
A stejně tak, jak se musíte zamýšlet nad texty Boba Dylana, i když jim třeba rozumíte jen občas, stejně tak já musím rekapitulovat uplynulý víkend a vzhledem k očekávání, které panovalo v teamu a u fanoušků u nás doma, se mi tahle činnost nedělá vůbec lehce.

Nedá mi to nezapřemýšlet nad dobou, kdy Jarda Huleš dovezl první body z mistrovství světa po sto padesáti letech a kdy ještě český fanda neviděl umístění našich jezdců v TOP 10, na podiu a nebo dokonce na stupni nejvyšším, ani v tom nejdivočejším snu. Ale doba se mění, nároky se zvyšují, avšak hlavně s jídlem roste chuť a nám nezbývá než kritické poznámky na adresu sedmého a jedenáctého místa respektovat, zvlášť když v některých ohledech z mého hlediska, jsou i opodstatněné.

Už od pátku jsem si na Kubovi všímal malinko odlišné nálady, než na jakou jsem u něho zvyklý. Vše probíhalo normálně, ale přece jen tu jiskru v jeho očích zakrývalo něco, čemu jsem později začal říkat mírná svázanost a nepohoda. V těchle případech jsou dvě možnosti, buď zkusit říct něco moudrého a veselého, pokusit se zvednout náladu a nebo mlčet, aby člověk něco „nedoprcal“, víc než to je. O to první se velmi pěkně pokusil při páteční večeři mechanik přes tlumiče Lorenzo, který nesouc si od grillu na terase svou porci masa do obýváku, kde jsme všichni jídavali, si nevšiml zavřených zasunovacích dveří, které byly perfektně vyleštěné a navíc se vcházelo ze tmy do světla. Dutá rána, nadskočení všech leknutím, sesunutí se Lorenza k zemi i s táckem a s masem ve vlasech. Potom potlesk na otevřené scéně a dlouhý smích celého teamu bylo určitě to, co pozvedlo náladu nejen Kubovi. Ale i tak to prostě nebylo ono.

Naopak kdo byl v naprosté pohodě, byl Sylvain, o čemž nás přesvědčoval svými časy, úsměvem a mě osobně při snídani, kdy nastavil nos směren k nebi, zaňufal a zeptal se: „Cítíte to taky??“ Já ani na chvíli nezaváhal a odpověděl: „Ano, ten toust se trochu připálil…“ „Ne ne, to je Pole Position…“ Tyhle dvě věty mi vydaly za sto let studování závodní psychiky a já si uvědomil spoustu věcí, nehledě na to, že to první místo nebylo, ale „jen“ třetí.

V sobotu šlo všechno, jak mělo. Kuba zajížděl dobré časy a všichni se těšili na Superpole. Tam se vyplatil risk s nekvalifikační gumou a bylo jasné, že je vše na dobré cestě. Bohužel jak všichni ví, tak to náš pilot ve druhém superpoli zahodil, takže v pár minutách musel přiletět do depa na skútru, sednout na druhou motorku a v posledním kole udělat husarský kousek a dostat se mezi osmičku na poslední SP. Jenže problém byl samozřejmě v tom, že jedna kvalifikační guma byla na jedné motorce opřená někde o svodidla a druhá byla už sjetá v SP číslo dvě. Takže do poslední jízdy, kdy jde o všechno, se už vyráželo na gumě, která je určená pro závod a tudíž bylo nemožné zaletět něco oslňujícího. Ale i tak vzhledem k pádu to byl pro mě vynikající výsledek a v klidu jsme si mohli odjet k domovu odpočinout a soustředit se na neděli.

Ráno mě probudil déšť a kňourání obou pilotů u snídaně, jak je to štve a jak mokro nemají vůbec rádi, což následně potvrdili druhým a třetím místem ve warm upu, kdy zejména Jakub zajížděl super shodné rychlé časy všechna kola a naše taktika na mokro – „pomalu, rychle vláčně“  - opět dostala za své a já se začal pomalu modlit, aby přišlo do Austrálie období dešťů.

To se samořejmě nedostavilo, takže se jelo na suchu. Hned po Sylvainově startu a prvních dvou kolech mi bylo jasné, že je zaděláno na průser a pro mě bylo jen otázkou času, kdy to příjde, což jsem si samozřejmě nepřál. Po zkaženém odpíchnutí bylo vidět, jak se do něho navalila všechna závodní naštvanost a agresivita. A tím jak postupoval dopředu, mě utvrzoval, že má naprosto závodnicky „vyhráblo“. Stalo se to, co se stalo. Bohužel v jedné z nejrychlejších zatáček do cíle, což mělo za následek, že mé podání ruky před závodem a slova „good luck“ bylo naše poslední setkání v Austrálii, protože pak už byla pro Sylvaina jen Clinica mobile, vyšetření v nemocnici, naložení do letadla a šup domů se léčit, ať je na Donington v pořádku.

A náš Kuba? Myslím, že začátek první jízdy se vyvedl tak, jak jsme plánovali a na co jsme se celou zimu připravovali. Jenže po pár kolech přišel malý technický problém a cedule na zdi, ukazujíc dvouciferné pořadí, nevypadala vůbec dobře. Jenže pak přišlo to, co všichni známe. Urputný boj a dravost směrem kupředu. Pravda, chvíli mě hodně štval jeden malý Japonec, kterého Kuba vždycky někde v zatáčce ometl a on mu to pak vrátil na dlouhé rovině, protože jeho Aprília měla na top speedu asi o 15 km/h víc než Ducati. Ale naštěstí poslední předjetí před horizontem venkem „na hulváta“ Noriukimu jasně naznačilo, že by to mohlo být horší, a tak toho nechal a pustil Kubovi velmi uspokojující sedmé místo.

Druhá jízda už byla bohužel jen slabým odrazem jízdy první. Zkrátka se nic nedařilo a na Kubu dle mého názoru dolehlo po pokaženém startu všechno, co se střádalo delší dobu. Samozřejmě nejsem takový odborník jak někteří diskutující na jednom velmi nestranném webu (hlavně pod cizími přezdívkami), což jsem měl možnost v Melbourne na letišti vysledovat za 20 minut na netu, ale děláme, co můžeme.

Teď je třeba si sednout, všechno v klidu a bez emocí probrat, změnit některé věci, zvednout hlavu a pokračovat v dobře rozjeté práci, ať si kdo chce, co chce říká.

A protože mi při turbulencích můj notebook už asi potřetí málem vyrazil zuby, dovolte mi, abych se s vámi rozloučil z jiného kontinentu, poděkoval moc za kladné ohlasy na mé „škrábání“ a teď se chvíli soustředil na rodinu. Tedy předtím, než za týden odjedeme s Kubou, snad i Matesem a celým naším supermoto teamem do Itálie na testování, abychom se od nich potom oddělili a pokračovali do Anglie na druhý závod tohoto úžasného kolotoče.

Foto: agentura MPA